Rádio Vaticana

Staňme se posly radosti, která se nebojí bolesti; radosti Vzkříšení!

8.4.2007

Velikonoční poselství Benedikta XVI. Urbi et orbi 2007

Bratři a sestry celého světa,
muži a ženy dobré vůle!

Kristus vstal z mrtvých! Pokoj vám! Dnes se slaví velké tajemství, základ křesťanské víry a naděje: Ježíš z Nazareta, Ukřižovaný, vstal z mrtvých třetího dne podle Písma. Oznámení, které andělé sdělili onoho rána prvního dne po sobotě Marii Magdalské a ostatním ženám, které se vydaly k hrobu, slyšíme dnes znovu s obnoveným dojetím: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není tady, vstal z mrtvých!“ (Lk 24,5-6).

Není těžké si představit, jaké byly v oné chvíli pocity těchto žen: pocity smutku a sklíčenosti nad smrtí svého Pána, pocity nedůvěřivosti a úžasu před faktem, který je příliš překvapivý než aby byl pravdivý. Hrob však byl otevřený a prázdný: tělo tady již nebylo. Petr a Jan, upozornění ženami, běželi ke hrobu a ověřili si, že měly pravdu. Víra apoštolů v Ježíše, očekávaného Mesiáše, byla vystavena obtížné zkoušce ostudy kříže. Po jeho uvěznění, odsouzení a smrti se rozprchli a nyní jsou znovu spolu, zaraženi a dezorientováni. Zmrtvýchvstalý však vychází vstříc jejich nedůvěřivé žízni po jistotách. Ono setkání nebylo snem, ani iluzí nebo subjektivní představou. Byla to pravá zkušenost, byť nečekaná a právě proto obzvlášť působivá. ?Přišel Ježíš. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ (Jan 20,19).

Po těchto slovech se takřka vyhaslá víra v jejich duších znovu zažíhá. Apoštolé referují Tomášovi, který při tomto prvním setkání chyběl: Ano, Pán splnil to, co předpověděl; opravdu vstal z mrtvých a my jsme ho viděli a dotýkali se jej! Tomáš však nadále pochybuje a podivuje se. Když Ježíš přijde podruhé po osmi dnech do Večeřadla znovu, řekne mu: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící!“ Odpověď apoštola je dojemným vyznáním víry: „Pán můj a Bůh můj!“ (Jan 20,27-28).

„Pán můj a Bůh můj!“ Obnovme i my vyznání Tomášovy víry. Zvolil jsem k velikonočnímu blahopřání záměrně tato slova, neboť dnešní lidstvo očekává od křesťanů obnovené svědectví Kristova zmrtvýchvstání, potřebuje se s ním setkat a moci jej poznat jako pravého Boha a Člověka. Pokud v tomto apoštolovi můžeme nalézt pochybnosti a nejistoty tolika dnešních křesťanů, strach a zklamání nespočetných našich současníků, můžeme také spolu s ním opětovně a s obnoveným přesvědčením nalézt víru v Krista, který zemřel a vstal z mrtvých pro nás. Tato víra, kterou během staletí předávají nástupci Apoštolů, pokračuje, protože vzkříšený Pán už neumírá. Žije v Církvi a pevně ji vede k naplnění svého věčného plánu spásy.

Každý z nás může být pokoušen Tomášovou nedůvěřivostí. Bolest, zlo, nespravedlnosti, smrt, zejména postihne-li nevinné, jako např. děti, které jsou obětí válek a terorismu, nemocí a hladu. Copak nevystavují naši víru těžké zkoušce? A přece paradoxně, právě v těchto případech je pro nás Tomášova nedůvěřivost užitečná a cenná, protože nám pomáhá očistit každý falešný pojem Boha a vede nás k objevu jeho autentické tváře: tváře toho Boha, který v Kristu nesl rány zraněného lidstva. Tomáš dostal od Pána a potom předal Církvi dar víry, vyzkoušený Ježíšovým utrpením a smrtí a potvrzený setkáním s Ním - Vzkříšeným. Víra, která byla skoro mrtvá a obnovila se díky kontaktu s Kristovými ranami, se zraněními, které Zmrtvýchvstalý neukryl, ale ukázal a nadále je ukazuje v bolestech a utrpeních každé lidské bytosti.

„Jeho ranami jsme uzdraveni“ (1 Petr 2,24) je první zvěst, s níž se Petr obrací na konvertity. Ony rány, které byly pro Tomáše nejprve překážkou víry, protože byly zdánlivým znamením Ježíšovy porážky, tytéž rány se při setkání se Zmrtvýchvstalým staly důkazem vítězné lásky. Tyto rány, které Kristus z lásky podstoupil nám pomáhají pochopit, kdo je Bůh, a opakovat podobně jako Tomáš: „Pán můj a Bůh můj!“ Pouze ten Bůh, který nás miluje až do té míry, že na sebe vzal naše zranění a naši bolest, zvláště oněch nevinných, je hoden víry.

Kolik zranění, kolik bolesti je ve světě! Nechybějí přírodní kalamity a lidské tragédie, které způsobují nesčetné oběti a nezměrné hmotné škody. Myslím na to, co se nedávno stalo na Madagaskaru, na Šalamounských ostrovech, v Latinské Americe a dalších částech světa. Myslím na rány hladu, nevyléčitelných nemocí, terorismus a únosy osob, na tisíce tváří násilí - někdy ospravedlňovaného ve jménu náboženství - na pohrdání životem a pošlapávání lidských práv, na vykořisťování osoby. S úzkostí hledím na situaci, v níž se nalézá nemálo regionů v Africe: v Dárfůru a sousedních zemích přetrvává katastrofální a bohužel podceňovaný stav humanitární nouze; v Kinshase v Demokratické republice Kongo střety a plenění uplynulých týdnů působí obavy, pokud jde o budoucnost konžského demokratizačního procesu a rekonstrukci země; v Somálsku znovu zahájené boje oddalují perspektivu míru a prohlubují regionální krizi, zejména pokud jde o migraci obyvatelstva a obchod se zbraněmi; Zimbabwe je souženo těžkou krizí, jejíž překonání spatřují místní biskupové v jednom svém nedávném dokumentu jedině na cestě modlitby a společně sdíleného zájmu o obecné blaho.

Smíření a pokoj má zapotřebí obyvatelstvo Východního Timoru, který se chystá prožívat důležité momenty voleb. Pokoj potřebuje také Sri Lanka, kde jedině vyjednávání může ukončit drama konfliktu, kterým krvácí; i Afghánistán, postižený rostoucím neklidem a nestabilitou. Na Středním Východě vedle znamení naděje ukazující se v dialogu Izraele s palestinskými představiteli, bohužel, nic pozitivního nepřichází z Iráku, krvácejícího neustálými vraždami, přičemž civilní obyvatelstvo prchá ze země; v Libanonu bezvýchodná krize politických institucí ohrožuje roli, kterou je tato země povolána plnit ve středovýchodní oblasti a jejíž budoucnost je značně ohrožena. Nemohu nakonec zapomenout na těžkosti, kterým denně čelí křesťanská společenství a na exodus křesťanů ze Svaté země, která je kolébkou naší víry. Tomuto obyvatelstvu chci znovu vyjádřit svou duchovní blízkost. Drazí bratři a sestry, prostřednictvím Kristových ran, můžeme tato zla, která lidstvo trápí, vidět očima naděje. Pán, který vstal z mrtvých, totiž světu neodňal utrpení a zlo, ale přemohl je v jeho kořenech hojností své Milosti. Proti zpupnosti Zla postavil všemohoucnost své Lásky. Jako cestu pokoje a radosti nám zanechal Lásku, která se nebojí smrti. „Jako jsem já miloval vás,“ řekl Apoštolům před smrtí - tak se milujte vzájemně i vy“ (Jan 13,34).

Bratři a sestry ve víře, kteří mne v různých částech světa slyšíte! Zmrtvýchvstalý Kristus je živý mezi námi. On je naděje lepší budoucnosti. Řekněme spolu s Tomášem: „Pán můj a Bůh můj!“ a v našem srdci se rozezní něžná, ale náročná slova Pánova: „Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mne následuje; a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Jestliže mi kdo slouží, Otec ho zahrne poctou“ (Jan 12,26). A také my se ve spojení s Ním a v ochotě položit život za své bratry (srov. 1 Jan 3,16) staneme apoštoly pokoje, posly radosti, která se nebojí bolesti, radosti Vzkříšení. Kéž nám tento velikonoční dar vymůže Maria, Matka vzkříšeného Krista. Všem požehnané Velikonoce!

Česká sekce RV