Rádio Vaticana

Velikonoční oktáv

11.4.2007

Benedikt XVI. na generální audienci, nám. sv.Petra

Drazí bratři a sestry,
Přišli jsme dnes po slavnostních Velikonočních obřadech na toto pravidelné středeční setkání a já bych nejprve rád každému z vás co nejsrdečněji znovu popřál všechno dobré. Děkuji vám za vaši tak početnou účast a děkuji Pánu za krásné slunečné počasí, která nám dnes dal. Na Velikonoční vigilii se rozezněla tato zvěst: ?Pán skutečně vstal z mrtvých, aleluja!? A on sám nám říká: ?Nezemřu, ale budu žít!? Hříšníkům říká: ?Dostane se vám odpuštění hříchů. Já jsem totiž vaše odpuštění?. A nakonec opakuje všem: ?Já jsem Pascha spásy, Beránek obětovaný za vás, vaše vykoupení, já jsem váš život, vaše vzkříšení, já jsem vaše světlo, vaše spása, já jsem váš král. Já vám ukáži Otce.? Tak se vyjádřil jeden spisovatel z 2.století, Meliton ze Sard, když realisticky vykládá slova a myšlenky Zmrtvýchvstalého (O Velikonocích, 102-103).

V těchto dnech nám liturgie připomíná různá setkání, při kterých se Ježíš po svém vzkříšení sešel s Marií Magdalénou a dalšími ženami záhy zrána den po sobotě, s nedůvěřivými Apoštoly shromážděnými ve Večeřadle, s Tomášem a dalšími učedníky. Tato různá zjevení jsou i pro nás pozváním prohloubit základní poselství Velikonoc a podněcují nás, abychom si opět prošli duchovní trasu těch, kteří se s Kristem setkali a poznali ho v oněch prvních dnech po velikonočních událostech.

Evangelista Jan vypráví, že Petr a on sám, když uslyšeli zprávu, kterou jim přinesla Marie Magdaléna, běželi takřka jako o závod ke hrobu (srov. Jan 20,3). Otcové Církve viděli v tomto spěchu pobídku k jedinému legitimnímu soutěžení mezi věřícími: závodu ve hledání Krista. A co říci o Marii Magdaléně, plačící vedle hrobu s jedinou touhou - vědět, kam odnesli jejího Mistra? Nalezne ho a pozná ho, až když ji osloví jejím jménem (srov. Jan 20,11-18). I my, hledáme-li Pána s duší prostou a upřímnou, jej potkáme, ba dokonce to bude On sám, kdo nám vyjde vstříc; dá se poznat, osloví nás jménem a dá nám vstoupit do intimity své lásky.

Tento den, ve středu Velikonočního oktávu, nás liturgie nechává rozjímat o dalším jedinečném setkání Zmrtvýchvstalého se dvěma učedníky z Emauz (srov. Lk 24,13-35). Když se sklíčeni kvůli smrti svého Mistra vraceli domů, Pán se k nim cestou přidá, aniž by ho poznali. Jeho slova, kterými komentoval Písma, jež o něm vypovídají, zapálila srdce těch dvou učedníků, kteří jej, jakmile došli k cíli své cesty, pozvali, aby s nimi zůstal. Když nakonec ?vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal a podával jim? (v. 30), jejich oči se otevřely. Právě v té chvíli jim však zmizel z očí. Poznali jej tedy, až když zmizel. Svatý Augustin při výkladu tohoto úryvku prohlašuje: ?Ježíš láme chléb a oni ho poznávají. Už tedy neříkejme, že nepoznáváme Krista! Věříme-li, poznáváme ho! Ba dokonce, věříme-li, máme ho! Měli Krista u svého stolu, my jej máme v naší duši!?. A uzavírá: ?Mít Krista ve vlastním srdci je mnohem víc než mít jej ve svém příbytku: Naše srdce je pro nás totiž důvěrnější než náš příbytek? (Promluva, 232,VI,7). Snažme se Krista skutečně uvést do srdce.

V prologu ke Skutkům apoštolů svatý Lukáš tvrdí, že zmrtvýchvstalý Pán ?po svém utrpení poskytl apoštolům mnoho důkazů, že žije: po čtyřicet dní se jim zjevoval? (1,3). Tomu je třeba dobře rozumět: když svatopisec říká, že ?poskytl důkazy, že žije?, neznamená to, že Ježíš se vrátil do předešlého života, podobně jako Lazar. Velikonoce, které slavíme, poznamenává svatý Bernard, znamenají ?Pascha? čili ?přechod? a nikoli ?návrat?, protože Ježíš se nevrátil do předcházející situace, ale ?překročil hranici směrem ke slavnějšímu, novému a definitivnímu stavu?. Proto ? pokračuje sv.Bernard ? ?Kristus nyní opravdu přešel do nového života? (Promluva o Velikonocích).

Marii Magdaléně Pán řekl: ?Nezadržuj mě! Neboť jsem ještě nevystoupil k Otci? (Jan 20,17). Výraz, který nás překvapuje, zvláště porovnáme-li jej s tím, k čemu dochází u nedůvěřivého Tomáše. Tam, ve Večeřadle, Zmrtvýchvstalý sám ukázal apoštolovi své ruce a bok, aby se jich dotknul a vyvodil z toho jistotu, že je to právě On (srov. Jan 20,27). Tyto dvě epizody si ve skutečnosti neprotiřečí. Naopak, jedna pomáhá pochopit druhou. Maria Magdaléna by chtěla mít Mistra tak jako dříve, přičemž měla za to, že kříž je dramatickou vzpomínkou, na niž je třeba zapomenout. Nyní však už není prostor na takový vztah ke Vzkříšenému, který by byl pouze lidský. K setkání s ním není třeba vracet se zpět, ale navázat s Ním vztah novým způsobem: je třeba jít vpřed! Zdůrazňuje to svatý Bernard: Ježíš ?nás všechny vybízí k tomuto novému životu, k tomuto přechodu? Neuvidíme Krista, budeme-li se otáčet zpět?. To je to, k čemu došlo u Tomáše. Ježíš mu ukazuje svá zranění nikoli proto, aby zapomněl na kříž, ale aby na něj v budoucnu nezapomněl.

Výhled totiž směřuje právě k budoucnosti. Úkolem učedníka je dosvědčovat smrt a vzkříšení svého Mistra a jeho nový život. Proto Ježíš vybízí svého nedůvěřivého přítele, aby se jej ?dotknul?: chce jej učinit přímým svědkem svého Vzkříšení. Drazí bratři a sestry, i my, jako Maria Magdaléna, Tomáš i ostatní apoštolé, jsme povoláni být svědky Kristovy smrti a vzkříšení. Nemůžeme si tuto velkou zprávu nechat pro sebe. Musíme ji nést do celého světa: ?Viděli jsme Pána!? (Jan 20,25). Kéž nám Panna Maria pomáhá plně zakoušet velikonoční radost, abychom se posíleni mocí Ducha svatého, stali schopnými ji šířit kdekoliv žijeme a pracujeme. Ještě jednou, veselé Velikonoce vám všem!

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV