15.4.2007 

Homilie Benedikta XVI. při mši na náměstí sv.Petra

Drazí bratři a sestry,
Podle jedné staré tradice se tato neděle nazývá Neděle ?in Albis?. Tento den, ti, kteří byli pokřtěni na Velikonoční vigilii, oblékli znovu svůj bílý šat, symbol světla, který jim dal Pán ve křtu. Bílý oděv pak měli odložit, ale novou zář, která jim byla udělena, měli uvádět do své každodennosti; delikátní plamen pravdy a dobra, který v nich Pán zažehnul, měli pečlivě střežit, aby tak do našeho světa vnášeli něco ze zářivosti a dobroty Boží.

Svatý otec Jan Pavel II. si přál, aby tato neděle byla slavena jako slavnost Božího milosrdenství: ve slovu „milosrdenství“ spatřoval shrnuté a pro naši dobu nově interpretované celé tajemství Vykoupení. Žil pod dvěma diktátorskými režimy a byl ve styku s chudobou, nouzí a násilím, zakusil moc temnot, jimiž je sváděn svět i v této naší době. Zakusil však také, a to neméně silně, přítomnost Boha, který proti těmto silám staví svou naprosto odlišnou a božskou moc: moc milosrdenství. Milosrdenství klade meze zlu. Milosrdenstvím se vyjadřuje celá specifická přirozenost Boha - jeho svatost, moc pravdy a lásky. Jsou tomu dva roky, kdy po prvních nešporách této slavnosti Jan Pavel II. ukončil svou pozemskou existenci. Svou smrtí vstoupil do světla Božího milosrdenství, o němž nyní i přes smrt a od Boha mluví naprosto nově. Mějte důvěru - říká nám - v Boží Milosrdenství! Stávejte se den po dni muži a ženami Božího milosrdenství! Milosrdenství je šatem světla, které nám Pán daroval křtem. Nesmíme dopustit, aby toto světlo zhaslo; naopak, musí v nás růst každým dnem a tak přinášet světu radostné poselství Boha.

Právě na tyto dny, osvětlené jedinečným světlem božského milosrdenství, připadá pro mne významná událost: mohu se ohlédnout zpět na 80 let svého života. Zdravím všechny, kteří při této příležitosti přišli slavit spolu se mnou. Zdravím zejména pány kardinály a se zvláštní vděčností děkana kardinálského sboru, kardinála Angelo Sodana, který mi tlumočil vaše blahopřání. Zdravím arcibiskupy a biskupy, včetně pomocných biskupů mojí diecéze; zdravím preláty a další členy kléru, řeholníky a řeholnice a všechny přítomné věřící. Uctivě a vděčné zdravím politické představitele a členy diplomatického sboru, kteří mne přišli poctít svou přítomností. Bratrsky zdravím rovněž osobního delegáta ekumenického patriarchy Bartoloměje I., jeho eminenci Ioannise, metropolitu Pergama a rád bych řekl, že si velice vážím tohoto zdvořilého gesta a zároveň toužím po tom, aby katolicko-pravoslavný teologický dialog mohl s obnovenou silou dále pokračovat.

Sešli jsme se zde dnes, abychom pohlédli na dovršení nikoli krátké periody mojí existence. Samozřejmě, že liturgie nesmí sloužit k tomu, aby se mluvilo o vlastním já, o sobě samém; nicméně, vlastní život může sloužit ke hlásání Božího milosrdenství. „Pojďte, slyšte všichni bohabojní, chci vyprávět, co prokázal Bůh mé duši,“ praví Žalm (65 [66], 16). Vždycky jsem považoval za velký dar, že narození a znovuzrození mi byly dány, takřka zároveň, ve stejný den, na začátku Velikonoc. Takto jsem se ve stejný den narodil jako člen své vlastní rodiny i oné velké rodiny Boží. Ano, děkuji Bohu, protože jsem mohl mít zkušenost toho, co znamená „rodina“; mohl jsem zakusit, co znamená otcovství, takže mluvit o Bohu jako Otci mi bylo srozumitelné zevnitř; na základě lidské zkušenosti mi byl otevřen přístup k velkému a dobrotivému Otci, který je na nebesích. Před Ním neseme zodpovědnost, ale On nám zároveň dává důvěru, protože v jeho spravedlnosti vždycky září milosrdenství a dobrota, s níž přijímá i naši slabost a pozvedá nás, abychom se tak postupně mohli naučit kráčet vzpřímeně. Děkuji Bohu, že jsem mohl učinit hlubokou zkušenost toho, co znamená mateřská dobrota, která byla vždy otevřená každému, kdo hledal útočiště a právě tím mi byla s to darovat svobodu. Děkuji Bohu za svou sestru a svého bratra, kteří mi svou pomocí v průběhu života stáli věrně vždycky nablízku. Děkuji Bohu za své druhy, které jsem potkal na své cestě, za rádce a přátele, které mi dal. Obzvláště děkuji za to, že jsem mohl již od prvního dne být a růst ve velkém společenství věřících, ve kterém Pán otevřel hranice mezi životem a smrtí, mezi nebem a zemí; děkuji za mnoho věcí, které jsem mohl přijmout ve styku s moudrostí tohoto společenství, v němž jsou obsaženy nejen lidské zkušenosti z dob nejvzdálenějších: moudrost tohoto společenství není jen moudrost lidská, ale dostává se nám v ní samotné moudrosti Boží - Moudrosti věčné.

V prvním čtení této neděle jsme slyšeli, jak v počátcích rodící se církve, lidé přinášeli nemocné na náměstí, aby se jich dotknul stín Petrův, až bude procházet: tomuto stínu se přikládala uzdravující moc. Tento stín totiž pocházel z Kristova světla a proto v sobě nesl něco z moci jeho božské dobroty. Petrův stín se mého života dotkl prostřednictvím společenství katolické Církve hned na počátku, a přijal jsem za své, že je to stín dobroty - uzdravující stín, právě proto, že v posledku pochází od Krista samého. Petr byl mužem se všemi slabostmi lidské bytosti, ale byl především mužem plným vroucí víry v Krista; jeho sjednocující moc dosáhla k lidem i přesto, že byl smíšena s Petrovou slabostí. Hledejme i dnes Petrův stín, abychom stáli v Kristově světle!

Narození a znovuzrození; rodina pozemská i velká rodina Boží - to je ten velký dar četných milostí Boha, základ, o který se opíráme. Během mé životní cesty mi vyšel vstříc novým a náročným darem: povoláním ke kněžské službě. Na slavnost svatých Petra a Pavla roku 1951, když jsme se ocitli v prostraci na podlaze katedrály ve Freisingu - bylo nás více než čtyřicet druhů - a byly na nás svolávány přímluvy všech svatých, tížilo mne vědomí ubohosti mojí existence před tímto posláním. Ano, útěchou mi bylo to, že na nám byla vyprošována ochrana svatých Božích, živých i mrtvých. Věděl jsem, že jsem nezůstal sám. Jakou důvěru mi vlévala Ježíšova slova, která jsme pak během liturgie svěcení mohli slyšet z úst starého biskupa: „Už vás nenazývám služebníky, ale přáteli“. Mohl jsem to hluboce zakusit: On, Pán, není pouze Pán, ale také přítel. On položil svou ruku na mne a neopustí mne. Tato slova byla kdysi vyslovována při udělování fakulty vysluhovat svátost smíření a tak ve jménu Kristově odpouštět hříchy. Totéž jsme mohli dnes slyšet v evangeliu: Pán dechl na své učedníky. Udělil jim svého Ducha ? Ducha svatého: „Komu odpustíte hříchy, tomu budou odpuštěny...“ Duch Ježíše Krista je moc odpouštění. Je to moc Božského Milosrdenství. On dává možnost začít znovu, vždycky znovu. Přátelství Ježíše Krista je přátelstvím Toho, jenž z nás činí osoby, které odpouštějí, Toho, jenž také nám odpouští, posiluje nás v naší slabosti a právě tak nás vychovává, vlévá do nás vědomí vnitřní povinnosti lásky, povinnosti odpovídat na jeho důvěru naší věrností.

V úryvku z evangelia jsme dnes také slyšeli vyprávění o setkání apoštola Tomáše se zmrtvýchvstalým Pánem: apoštolovi bylo dáno dotknout se ran a tak jej poznává, uznává v něm více než lidskou identitu Ježíše z Nazareta: jeho pravou a nejhlubší identitu: „Pán můj a Bůh můj!“ (Jan 20,28). Pán své rány přinesl s sebou do věčnosti. Je zraněným Bohem; nechal se zranit láskou k nám. Rány jsou pro nás znamením, že nám rozumí, a že se nechává zraňovat z lásky k nám. Jeho ran se můžeme dotýkat v dějinách naší doby! On se totiž stále znovu nechává zraňovat pro nás. Jakou jistotu jeho milosrdenství a jakou útěchu nám jeho rány přinášejí! A jaké bezpečí nám dávají ohledně toho, kým je: „Pán můj a Bůh můj!“ A ukládají nám tak povinnost, abychom se nechali zraňovat my pro Něho!

Milosrdenství Boha nás provází den po dni. Stačí mít bdělé srdce, abychom je mohli vnímat. Jsme příliš nakloněni všímat si pouze každodenní námahy, která je nám vlastní jakožto Adamovým synům. Otevřeme-li však své srdce, můžeme zjistit, třebaže do ní nepřestáváme být ponořeni, jak je k nám Bůh dobrý; jak On na nás myslí právě v nepatrných věcech a pomáhá nám tak dosáhnout těch velkých. Zvýšenou tíží odpovědnosti Pán vnesl do mého života také novou pomoc. Opakovaně s radostí zjišťuji, jak veliká je řada těch, kteří mne podporují svou modlitbou; kteří mi svojí vírou a svojí láskou pomáhají plnit mou službu; kteří jsou shovívaví k mé slabosti a uznávají i v Petrově stínu požehnané světlo Ježíše Krista. Proto bych rád nyní ze srdce poděkoval Pánu a vám všem. Rád bych tuto homilii zakončil modlitbou svatého papeže Lva Velikého, onou modlitbou, kterou jsem právě před třiceti lety dal vytisknout na upomínkový obrázek svého biskupského svěcení: „Proste našeho dobrého Boha, kéž v těchto dnech posílí naši víru, rozmnoží lásku a zvětší pokoj. Kéž učiní mne, svého ubohého služebníka dostatečným k tomuto úkolu a užitečným pro váš růst a udělí mi takový způsob plnění této služby, aby spolu s časem, jenž mi bude dán, rostla moje oddanost. Amen.“

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.