Rádio Vaticana

Celou cestu jsem modlil

26.4.2007

Když 2. dubna 2005 zemřel papež Jan Pavel II, nebývale se zvýšil zájem médií také o naši ambasádu. Telefon mně na stole zvonil téměř nepřetržitě. Volá jedna novinářka z Lidových novin:
- Jak jste připraveni na papežův pohřeb? Jak se připravuje město Řím?
- Myslím, že to zvládnou. Italové žijí v neustálém chaosu. Někdy se mně zdá, že chaos je italský životní styl. Má to jednu výhodu: bravurně zvládají mimořádné situace. Protože při nich je chaos už jen o poznání větší než ten, na který jsou zvyklí. Kdyby papež zemřel v jiné zemi, musel by měsíc počkat, než se vše naplánuje.

Ale tak docela jistý, že to Italové opravdu zvládnou, jsem si nebyl. S pohřby monarchů mám své zkušenosti: V červenci 1999 zemřel marocký král Hassan II. Byl jsem právě na dovolené v České republice a tak jsem letěl s českou delegací z Prahy. Marocká strana pozvala všechny delegace na letiště do Rabatu, časy příletů nebyly přesně určeny, bylo pouze stanoveno, že delegace mají přiletět mezi 10. až 14. hodinou. Začátek pohřebních obřadů v královském paláci v Rabatu byl stanoven na 14:30 hodin. Panovala absolutní dezorganizace a zmatky. Když jsme přiletěli nad letiště v Rabatu, zjistili jsme, že pod námi krouží španělský král, pod ním španělský ministerský předseda a pod ním německý prezident. A to ještě nebylo všechno.

Maročané to nezvládli. Prostá aritmetika říkala, že pokud je stanoveno na přílety 240 minut a delegací je 74, není možno delegace přijímat s vojenskými poctami. V daném časovém rozmezí bylo nutné, aby letadla přistávala nejvýše ve tříminutových intervalech.
Kroužíme už dvě a půl hodiny nad Rabatem. Přichází kapitán našeho speciálu a říká:
- Zásoba paliva v nádržích nám stačí už jen na 30 minut. Je nejvyšší čas zvážit, co dál.
Oči všech přítomných se obracejí na mě. Uvědomuji si, že jsem jediný, kdo zná místní situaci a že se ode mne očekává téměř nemožné. Co doporučit, když nám všem už pomalu jde o život? Kupodivu však nepropadám panice.
- Kolik kilometrů uletíte s tím, co máte v nádržích, kapitáne?
- Asi třistapadesát.
- Zkuste tedy, prosím, ještě jednou požádat věž o okamžité přistání. Pokud nebude povoleno, musíme okamžitě odletět do Casablanky, vzdálené asi stovku kilometrů. V krajním případě je zde ještě letiště Fés, vzdálené asi 280 km. Ani v jednom případě ovšem pohřeb nestihneme.
Po dramatické konverzaci s věží nám bylo přistání povoleno. Jako posledním. V hale letiště potkávám posmutnělého britského kolegu a přítele, velvyslance Anthony Laydena:
- Právě jsem se dozvěděl, že zde čekám zbytečně: prince Charlese, který přiletěl po vás, poslali do Casablanky. I když pro něho hned teď vyjedeme auty, může se do Rabatu dostat v nejlepším případě za tři hodiny.

Po těchto zkušenostech jsem nelitoval úsilí, abych přemluvil hradní protokol k příletu prezidenta Klause nikoli hodinu před papežovým pohřbem, jak navrhovali, ale v jeho předvečer. Vyplynul z toho pro nás nadlidský úkol, zajistit hotel ve městě, kam se sjížděly stovky delegací smutečních hostů z celého světa. I to se nakonec podařilo. Přílet prezidentského challengeru (menší proudový letoun pro 18 cestujících, který využívá vládní letka ke speciálním letům státních představitelů) byl tedy nakonec stanoven na čtvrtek, 7. dubna 2005 v 21.30.
Čekáme na vojenském letišti Pratica di Mare. Kolem deváté večer k nám přichází nažehlený italský důstojník a oznamuje, že Challenger má poruchu.
- Musí nouzově přistát v Mnichově.
Porucha, jak se ukázalo, byla velmi vážná: praskly 2 ze 3 vrstev skel čelního okénka letounu. Pokud by došlo k úplné destrukci skla, fatální havárie by byla nevyhnutelná.
Později se dozvídáme, že záložní letadlo se již v Praze připravuje ke startu a jeho přílet do Říma se očekává kolem druhé hodiny ranní. Konečně, v 1:50 přilétá prezidentské TU 134. S delegací přilétá i pan arcibiskup Karel Otčenášek z mé královéhradecké diecéze. Jako dlouholetí přátelé se objímáme.
- Jsme rádi, že Vás tu konečně máme.
- Celou cestu jsem se za to modlil.

Pavel Jajtner