Rádio Vaticana

Bazilika sv. Petra - 5. část

22.3.2003

Vatikánská bazilika nad hrobem apoštola Petra

Když se Julius II. (1503-13) nedlouho po svém zvolení na papežský stolec rozhodl modernizovat baziliku sv. Petra tak, že dovolil, aby zcela padla její nejdůležitější část ? totiž příčná loď, ke které přiléhala apsida s apoštolovým hrobem ? byl to čin smělý, ba opovážlivý bez ohledu na zprávy o havarijním stavu chrámu.

Na samém počátku 16. století tak vstupuje Vatikánská bazilika do zcela nové fáze ? výstižně charakterizované jedním z dobových italských teoretiků umění, Georgem Vasarim jako ?obrovská a vznešená ? strašná - stavba sv. Petra?. Otcem nového návrhu se stal nejslavnější italský architekt vrcholné renesance, Donato Bramante. O první podobě jeho projektu pro nový, moderní chrám se dnes znovu vedou debaty. Nicméně zachovaná pamětní medaile, provedená podle předběžného modelu chrámu, velmi dobře odráží dobové představy o ideální architektuře: podle ní měla být bazilika centrální stavbou, poskládanou z geometricky čistých prostorových těles. Jejím základem byl půdorysný čtverec, ze kterého předstupovala čtveřice apsid opatřených portály. Návštěvníkům vstupujícím do chrámu ze všech čtyř hlavních světových stran by se tak nabízel vždycky stejný pohled. Hlavní prostor nad apoštolovým hrobem byl završen kupolí podobnou té, jakou má římský Panteon, a stejně jako na realizované stavbě, ji doprovázely čtyři nižší kupolové prostory, mezi rameny řeckého kříže: tedy kříže o stejně dlouhých ramenech, který tvořil hlavní vnitřní prostor.

Výše citovaný teoretik Vasari, autor Životopisů nejslavnějších malířů, sochařů a architektů, popsal Bramantův návrh slovy později často citovanými: říká, že Bramante na klenbu Maxenciovy baziliky vysadil kupoli Panteonu. Ruiny Maxenciovy baziliky tvoří dodnes nejmohutnější kulisu Fora romana ? nejrozsáhlejší archeologické zóny, která ilustruje skvělost císařského Říma. Renesanční umělci, historici a první archeologové v novodobém smyslu neznali původní určení baziliky jako veřejného shromaždiště. Domnívali se, že byla původně Chrámem míru. Její spojení s Panteonem, původně chrámem všech bohů, překřtěného v 7. století na chrám P. Marie Mučedníků, symbolizovalo vítězství křesťanství zpečetěného krví mučeníků nad pohanským Římem ? tj. završení Římského míru křesťanským.

Ať už měl Bramante na zřeteli podobné myšlenky nebo ne, jisté je, že nechodil kolem ohromných ruin císařského Říma bez povšimnutí. Zbytky Maxenciovy baziliky, Diokleciánových a Caraccalových lázní ho musely inspirovat ? a to především v řešení technických problémů spojených s tvarováním hmot na stavbě gigantického měřítka. Právě proporce stavby jsou tím hlavním, v čem se v dnešní stavbě původní Bramantovy plány projevily. Založením pilířů křížení začíná celé drama nové vatikánské baziliky.

Základní kámen prvního z pilířů položil papež Julius II. 18. dubna 1506. Dva a půl tisíce dělníků pracovalo na pilířích tři roky. Typicky římskou technikou pak byly v letech 1510-11 postaveny oblouky mezi pilíři s litou kazetovou výztuží. Zároveň byla podle Bramantova projektu dokončena také nevelká kaple v dórském stylu, která měla na staveništi chránit hrob sv. Petra.

Po smrti Julia II. dosedl na papežský stolec člen florentského knížecího rodu Medici, Lev X. Za jeho vlády se na stavbě vystřídala řada význačných architektů. Po Bramantově smrti bylo vedení prací svěřeno Fra Giocondovi a Raffaelovi, který se pokusil vypracovat projekt podélné lodi, která by navázala na centrální stavbu nad apoštolovým hrobem. Podle posledních výzkumů se ale zdá, že ani Bramante neměl jasno, zda stavba repektovat ideální renesanční kánony, tedy má být centrální, nebo zda má respektovat tradiční rozvrh křesťanských chrámů, tedy podélný. Jedním z pádných argumentu pro druhou z variant bylo množství hrobů světců a významných osobností. Šlo tedy o to, aby se takto posvátná půda nedostala mimo chrám.

Po Raffaelově smrti se vedení stavby ujímá Antonio da Sangallo ml., který na staveništi doslova vyrostl. Nejprve pracoval jako tesař, později jako pomocný architekt. Dvacátá léta 16. století však nejsou pro stavbu šťastná. Roku 1527 dorazily do Říma vojska Karla V., tvořená zejména německými lancknechty, kteří za sebou zanechali takovou spoušť jakou ve Věčném městě nikdo nepamatoval. Zdálo se, že se blahobytného renesančního města dotkl prst Boží.

Vraťme se však k bazilice. S nástupem Pavla II. Farnese r. 1534 se vrátilo rychlé stavební tempo. Sangallo dostal za úkol postavit podle svého projektu velký model, na němž pak sedm let pracoval a který stál tolik co skutečný kostel. Na první pohled šlo o kompromis mezi původně plánovanou centrálou a podélným návrhem. Celek byl ovšem tak komplikovaný a nepřehledný, že lze bez nadsázky říct, že hlavním tématem bylo nekonečné ?obcházení? hlavního prostoru.

Jediné čím se nakonec Sangallo podepsal na dnešním stavbě je zvýšení podlahy téměř o tři metry. Není to změna bezvýznamná. Díky ní nepůsobí kolosální rozměry vnitřního prostoru dojmem nádražní haly.

Po Sangallově smrti v září roku 1546 nastupuje na výslovné přání Pavla III. do čela svatopetrské huti jednasedmdesátiletý Michelangelo. Počáteční zdrženlivost a nechuť, s níž se zdráhal ujmout tak velkolepého úkolu, jak nás o tom zpravují životopisci je pochopitelná. Kolem baziliky se nashromáždilo mnoho lidí, kteří ze stavby měli pohodlnou živnost. Michelangelo však nakonec papežovu naléhání vyhověl: ovšem pod podmínkou, že bude mít ve svém počínání zcela volné ruce a že bude pracovat zdarma ?per amor di Dio.?

(Zajímavou fotogalerii baziliky sv. Petra naleznete zde.)

Johana Bronková