Sv.Atanáš

20.6.2007 

Benedikt XVI. při generální audienci, aula Pavla VI.

Drazí bratři a sestry,
pokračujeme v našich návštěvách velkých Učitelů antické církve; dnes chceme obrátit pozornost na sv. Atanáše z Alexandrie. Tento autentický, hlavní představitel křesťanské tradice, byl již několik let po své smrti oslavován jako ?sloup církve? velkým teologem a cařihradským biskupem? Řehořem Naziánským (Discorsi 21,26) a byl vždy považován za vzor pravověrnosti, jak na Východě tak na Západě. Není to tedy náhoda, že Gian Lorenzo Bernini umístil jeho sochou mezi čtyři Učitele východní a západní církve ? spolu s Ambrožem, Janem Zlatoústým a Augustinem, kteří v úchvatné apsidě vatikánské basiliky obklopují katedru sv. Petra.

Atanáš byl bez pochyby jeden z nejdůležitějších a nejuctívanějších církevních Otců. Ale především tento velký světec byl vášnivým teologem vtělení Logo, Božího slova, které, jak říká prolog čtvrtého evangelia, ?se stalo tělem a přebývalo mezi námi? (Jan 1, 14). Právě z tohoto důvodu byl Atanáš nejdůležitějším a nejhouževnatějším odpůrcem ariánské hereze, která tehdy ohrožovala víru v Krista tím, že snižovala jeho božství, podle tendence, která se vrací znovu a znovu v dějinách, a kterou vidíme v akci různými způsoby i dnes. Atanáš se pravděpodobně narodil v Alexandrii kolem roku 300; dostalo se mu dobrého vychování dříve než se stal jáhnem a sekretářem biskupa egyptské metropole Alexandrie. Jako úzký spolupracovník biskupa se s ním tento mladý kněz účastnil Nicejského koncilu, prvního ekumenického, který svolal císař Konstantin v květnu 325, aby zajistil jednotu církve. Nicejští koncilní otcové tak mohli probírat různé otázky a hlavě těžký problém, který vznikl rok předtím z kázání alexandrijského kněze Aria.

Na Ariovo kázání, které ohrožovalo ryzí víru v Krista, biskupové shormáždění v Niceji odpověděli tím, že připravili a stanovili ?Vyznání víry?, jež bylo později doplněno prvním cařihradským koncilem a zůstalo v tradici různých křesťanských vyznání a v liturgii jako nicejsko-cařihradské Credo. V tomto základním textu, který vyjadřuje víru nerozdělené církve a který se dodnes opakuje při našich eucharistických slavnostech, je použit řecký termín homooúsios, v latině consubstantialis. Ten chce vyjádřit, že Syn je ?téže podstaty s Otcem?, aby se zdůraznilo plné božství, jež právě Ariáni popírali.

Po smrti Alexandra se Atanáš stal jeho nástupcem jako biskup Alexandrie a ihned ukázal rozhodnost a odmítl jakýkoliv kompromis s teoriemi, jež byly odsouzeny na nicejském koncilu. Jeho neústupnost, houževnatost, a někdy i velmi tvrdá, proti těm, kteří se vzpírali jeho volbě za biskupa a především proti odpůrcům nicejského vyznání víry, na něho přivolala nesmiřitelné nepřátelství Ariánů a jejich příznivců. Navzdory výsledku koncilu, krátce nato získali převahu ? a v této situaci byl dokonce i Arius rehabilitován ? a z politických důvodů byli podporováni i samým císařem Konstantinem a pak i jeho synem Konstancem II, který po něm nastoupil na trůn.

Ariánská krize, o níž se myslelo, že byla zažehnána v Niceji, tak po celá desetiletí pokračovala v církvi těžkými událostmi a bolestivými rozděleními. Atanáš musel, v třicetiletí od 336 ? 366, dobře pětkrát opustit své město. Strávil 18 let ve vyhnanství a trpěl pro víru. Avšak během svých vynucených nepřítomností v Alexandrii měl biskup možnost zastávat a šířit nicejskou víru na Západě, nejprve v Trevíru a pak i v Římě, a také mnišské ideály, které přijal v Egyptě od velkého poustevníka Antonína volbou životního stylu, k němuž měl Atanáš vždycky blízko. Když definitivně nastoupil na svůj stolec, mohl se alexandrijský biskup věnovat náboženskému uklidnění a reorganizaci křesťanských společenství. Zemřel 2. května 373 a toho dne také slavíme jeho liturgickou připomínku.

Nejslavnější doktrinální dílo svatého biskupa z Alexandrie je traktát O vtělení Slova, o božském Logos, které se stalo pro naši spásu tělem a bylo jako my. V tomto díle najdeme Atanášův výrok, který právem proslul, že Boží Slovo ?se stalo člověkem, abychom my se stali Bohem; On se stal viditelným v těle, abychom my měli ideu o neviditelném Otci, On sám snášel násilí lidí, abychom my získali neporušitelnost (54, 3). Svým vzkříšením totiž Pán dal zmizet smrti, jako by to byla ?slámka v ohni? (8,4).

Mezi velkými díly tohoto velkého církevního Otce, jež jsou většinou spojené s událostmi ariánské krize, připomeňme pak čtyři listy, které adresoval příteli Serapionovi, biskupovi z Thmuis, o božství Ducha svatého, které je jasně potvrzeno a třicítku ?slavnostních? listů, adresovaných na počátku každého roku egyptským církvím a klášterům, aby označil datum velikonočních svátků, ale především aby zabezpečil spojení s věřícími tím, že upevní jejich víru.

Atanáš je konečně také autorem meditativních textů o žalmech, které se potom velmi rozšířily, a především díla, které je bestseller antické křesťanské literatury: Život Antonína, totiž životopis sv. Antonína opata, napsaný krátce po smrti tohoto světce, právě tehdy, když byl biskup poslán od vyhnanství z Alexandrie a žil mezi mnichy na egyptské poušti. Atanáš byl přítelem velkého poustevníka, takže dostal jednu z ovčích kožešin, zanechaných Antonínem, jako dědictví, spolu s pláštěm, který mu sám alexandrijský biskup kdysi daroval. Tento životopis se stal brzo velmi populární a téměř ihned byl přeložen dvakrát do latiny a pak do různých orientálních jazyků; vzorný životopis této postavy, drahé křesťanské tradici, hodně přispěl k rozšíření mnišství na Východě i na Západě. Ne náhodou četba tohoto textu v Trevíru je ohniskem dojímavého vyprávění o obrácení dvou císařských úředníků, které Augustin líčí ve svých ?Vyznáních? (VIII,6, 15) jako předpoklad vlastního obrácení.

Ostatně sám Atanáš ukazuje, že si byl jasně vědom vlivu, který mohla mít na křesťanský lid vzorná postava Antonína. Vždyť píše v závěru tohoto díla: ?Aby byl všude poznáván, všemi obdivován a aby po něm všichni t oužili, i ti, kteří ho nikdy neviděli, to je znamení jeho ctnosti a jeho duše, jež byla přítelkyní Boha. Vždyť Antonín není znám pro své spisy ani kvůli svěstké moudrosti ani kvůli nějaké schopnosti, nýbrž pouze pro svůj důvěrný vztah k Bohu. A nikdo by nemohl popírat, že toto je dar od Boha. Jak by se totiž vyprávělo ve Španělsku a v Galii, v Římě a v Africe o tomto muži, který žil v ústraní mezi horami, kdyby všude nešířil poznání samého Boha, jak to On činí s těmi, kteří Mu patří, a jak to oznamoval už od počátku Antonínovi? A i když působí ve skrytu a chtějí zůstat skryti, Pán je ukazuje všem jako lucernu, aby ti, kteří o nich slyší mluvit, věděli, že je možné žít podle přikázání a dostali odvahu jít po cestě ctnosti? (Život Antonína 93, 5-6).

Ano, bratři a sestry! Máme tolik důvodů k vděčnosti vůči sv. Atanášovi. Jeho život jakož i Antonínův a nesčetných jiných světců nám ukazuje, že ?kdo jde k Bohu, nevzdaluje se od lidí, nýbrž se jim stává opravdu blízký (?Deus caritas est, 42).

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2020 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.