Rádio Vaticana

Bazilika sv. Petra - 8. část

12.4.2003

Vatikánská bazilika nad hrobem apoštola Petra

Chrám Svatého Petra, tak jak dnes stojí, je zvláštní syntézou vrcholných výkonů čtyř umělců, kteří vyznačili různá období v dějinách kultury a umění. Renesanční architekt, Bramante, zadal monumentální měřítko stavby, Michelangelo ? který sice leckdy uniká všem slohovým zařazením, ale lze jej považovat za otce manýrismu ? vtiskl celé stavbě charakter jak v detailech, tak i v celém rozvrhu křížení završeného kupolí. Na něj pak navázal Carlo Maderno, autor raně barokní lodi chrámu, a dovršitelem velkolepého projektu se stal Gian Lorenzo Bernini, sochař a architekt, bez něhož si lze jen těžko představit vrcholné baroko, který vyprojektoval náměstí před chrámem a vnitřek baziliky vyzdobil dvěma skvělými díly: baldachýnem nad hrobem sv. Petra a papežským oltářem, a tzv. Catedrou Petri v samém závěru chrámu.

Vydejme se tedy na náštěvu svatopatrské baziliky, zvláště do těch míst, k jejichž skvělosti přispěli umělci barokního období. Náměstí Svatého Petra, rámované kolonádou, známou pod jménem svého tvůrce ? Berniniho ? vzniklo pod patronátem papeže Alexandra VII. v letech 1656 ař 1667 Impozantní kolonádu sledující příčně oválný půdorys tvoří "čtyřstupy" dórských sloupů ? tedy sloupů toho typu, který už antičtí teoretici připisovaly chrámům heróů ? hrdinů, kteří se skvělostí svých činů přiblížili bohům. V traktátech teoretiků architektury křesťanského novověku bylo užití dórského řádu vyhrazeno chrámům mučedníků. Berniniho kolonádu i ramena vedoucí k průčelí baziliky završují sochy 140 světců ? ne všichni byli mučedníky, ale dodnes musí beatifikačnímu procesu předcházet prohlášení heroických ctností. Náměstí se tak stává prostorem vyjadřující univerzální rozměr církve, který se lépe než kde jinde odráží právě v životech světců ? kteří ? každý svým nezaměnitelným způsobem ukázali cestu k Bohu svým životem.

Kdo měl příležitost hledět na fasádu chrámu svatého Petra z náměstí stěží uvěří, že ramena, která vedou od konce kolonády k průčelí, rámují prostor, jehož šířka téměř přesně odpovídá šířce náměstí. Do hry tu totiž vstupuje to, čemu se běžně říká barokní iluzionismus: ramena se tam totiž rozbíhají ? a tak vzniká dojem, že fasáda je daleko blíž.

O tzv. Madernově předsíni, tedy vestibulu baziliky, již byla řeč. Po jeho pravé straně se otvírá průhled směrem ke schodišti do vatikánských paláců ? ozdobeném dalším Berniniho dílem ? jezdeckou sochou císaře Konstantina. Mramorové sousoší zobrazuje zakladatele baziliky v okamžiku, kdy v úžase spatřil zjevení Kříže. Jako protejšek byla později, roku 1724, umístěna na druhé straně vestibulu jezdecká socha císaře Karla Velikého, kterou provedl Agostino Cornacchini.

Z vestibulu vede do baziliky pět bran. Roku 1947 byl vyhlášen konkurz na nové bronzové brány, které měly nahradit původní, dřevěné. Jedinou původní zůstala renesanční brána uprostřed, tzv. Filaretova brána z roku 1445. Z nových bran stojí za zmínku tzv. brána smrti ? která vévodí vstupu, jímž vcházely papežské pohřební průvody. Na výslovné přání bl. Jana XXIII. ji realizoval velký italský sochař, Giacomo Manzu.

Vstoupíme- li do baziliky, otevře se před námi prostor kolosálních rozměrů. Pro srovnání je možné sledovat délky 28 největších chrámů světa, vyznačená v dlažbě ? pražská katedrála Sv. Víta je mezi nimi jako 13. Mramorové obklady, zlacené štuky, sochy zakladatelů řádů a kongregací ? to vše je vesměs dílem 17. a 18. století. V 18. století byly dokonce i všechny velké oltářní obrazy baziliky nahrazeny mozaikami a originály byly přeneseny do Vatikánské obrazárny.

Jistě by bylo zajímavé zastavit se u všech velkých děl zdobící vnitřek hlavního křesťanského chrámu: zastavit se před Michelangelovou Pietou, u náhrobku velké konvertitky barokní doby, švédské královny Kristiny, u papežských náhrobků nebo zamířit k oltáři sv. Václava v pravé apsidě baziliky. Takové zdržení nám ale omezený prostor našeho pořadu nedovoluje.

Vraťme se tedy ještě jednou k dvěma úběžníkům vnitřního prostoru ? k papežškému oltáři a k oltáři v závěru baziliky. Oba jsou spojeny se jménem Gian Lorenza Berniniho - a nejen to ? jejich autor je spojil i navzájem. Už od vstupu do baziliky je zřejmé, že monumentální bronzový baldachýn nad hrobem sv. Petra, je v perspektivním pohledu také baldachýnem nad Katedrou sv. Petra umístěnou v samém závěru chrámu. A ne náhodou ? zatímco papežský oltář nad hrobem Knížete apoštolů je výmluvným odkazem k počátkům církve, katedra sv. Petra oslavou papežství.

Baldachýn vyprojektoval Bernini ? jak se zdá za pomoci inženýrských zkušeností svého pozdějšího rivala, geniálního architekta Francesca Borrominiho, roku 1624. Obtížnost úkolu spočívala především v tom, že jeho architektura musela korespondovat s měřítkem monumentální stavby. Aby konstrukce nepůsobila ve svých rozměrech těžkopádně, rozhodl se Bernini pro tordované sloupy. Symbolicky se odvolávají ke dvěma sloupům před vstupem do jeruzalémského chrámu, ale také ke menším mramorovým sloupům, které zdobily papežský oltář staré baziliky.

Celá stěna závěru svatopetrské baziliky je monumentálním oltářem. Pro neobeznánené představuje zvláštní podívanou ? z otevřených nebes se ve světle snáší holubice Ducha svatého, kolem ní se vznášejí v oblacích andělé a z této vize se snáší dolů ohromný bronzový trůn, který skrývá jiný, menší, na kterém podle tradice kázal sv. Petr. Na trůn ukazují sv. Ambrož a Augustin ? jak otcové křesťanského západu a sv. Atanáš a Jan Chrysostom reprezentují východní církev. Trůn samotný zdobí reliéfy tří evangelijních perikop, které o úkolu papeže, jako Kristova zástupce na zemi říkají mnoho: Pas mé ovce ? tedy svěření lidského stádce Petrovi, Mytí nohou ? které ukazuje jaká je povaha služby, a konečně předání klíčů nebeského království.

Ohromný trůn, pro každého člověka příliš velký, ukazuje, že není v lidské moci rozhodnout, kdo na něj zasedne.

(Zajímavou fotogalerii baziliky sv. Petra naleznete zde.)

Johana Bronková