Rádio Vaticana

Sv.Cyril Jeruzalémský

27.6.2007

Benedikt XVI. na generální audienci, aula Pavla VI.

Drazí bratři a sestry,
Dnes zaměříme naši pozornost na sv.Cyrila Jeruzalémského. Jeho život je předivem dvou dimenzí: jednak pastorační služby a jednak jeho nedobrovolného zapojení do vypjatých sporů, které v té době otřásaly východní Církví. Cyril se narodil roku 315 v Jeruzalémě nebo v jeho okolí, dostalo se mu té nejlepší humanitní formace, která tvořila základ jeho církevní kultury, soustředěné na studium Bible. Byl vysvěcen na kněze biskupem Maximem, po jehož smrti či odstoupení z úřadu mu vlivný metropolita Cesareje Palestinské, semiariánský biskup Acacius, udělil biskupské svěcení v přesvědčení, že v něm má spojence. Proto byl podezříván, že se stal biskupem v důsledku svého příklonu k arianismu.

Ve skutečnosti se však Cyril velice záhy dostal s Acaciem do sporu nejen na poli věroučném, ale také ve věci jurisdikce, protože Cyril požadoval autonomii vlastního stolce ve vztahu k Cesarejskému metropolitovi. Během dvaceti let Cyril zakusil trojí vyhnanství: první roku 357, kterému předcházelo sesazení Jeruzalémským synodem, druhé roku 360 přičiněním Acacia a třetí, nejdelší roku 360 zásahem semiariánského císaře Valenta. Teprve po císařově smrti roku 378 se mohl Cyril znovu definitivně ujmout svého úřadu a vnést mezi věřící jednotu a pokoj.

Ve prospěch jeho pravověrnosti, zpochybňované některými soudobými prameny, hovoří jiné stejně tak starobylé prameny. Nejspolehlivějším z nich je synodální dopis z roku 382, napsaný po 2.Konstantinopolském ekumenickém koncilu (381), na kterém se Cyril významně podílel. V tomto dopise adresovaném římskému papeži východní biskupové Cyrilovi oficiálně přiznávají tu nejvyšší míru pravověrnosti, legitimitu jeho biskupského svěcení a zásluhy jeho pastorační služby, která se končí jeho smrtí v roce 387.

Zachovalo se nám po něm 24 slavných katechezí, které přednesl jako biskup kolem roku 350. Uvádí je tzv. uvítací Procatechese, prvních osmnáct z nich je adresováno katechumenům neboli osvíceným (photizomenoi) a byly proneseny v Bazilice Svatého Hrobu. Prvních pět katechezí pojednává postupně o dispozicích, které předcházejí Křtu: o obrácení od pohanských zvyků, o svátosti Křtu, o deseti věroučných pravdách, obsažených v Krédu či Symbolu víry. Následujících 12 katechezí tvoří ?nepřetržitou katechezi? o Jeruzalémském Symbolu z hlediska antiariánského přístupu. Z posledních pěti katechezí, zvaných ?mystagogické?, první dvě komentují obřad Křtu a poslední tři se zaobírají biřmováním, Tělem a Krví Páně a eucharistickou liturgií. Jejich součástí je také výklad modlitby Otče náš (Oratio dominica): začíná se uvedením do modlitby, která probíhá paralelně k uvedení do třech svátostí ? Křtu, Biřmování a Eucharistie.

Základem nauky o křesťanské víře byla také polemika proti pohanům, židokřesťanům a manichejcům. Její argumentace se zakládala na uskutečnění příslibů Starého zákona s využitím bohatého obrazného jazyka. Katecheze byla důležitým momentem, zařazeným do širokých, zejména liturgických souvislostí celého života křesťanského společenství, v jehož lůně za doprovodu modlitby a svědectví bratří dochází k formaci budoucích věřících. Cyrilovy homilie ve svém celku představují systematickou katechezi o znovuzrození křesťana prostřednictvím Křtu. Katechumenovi říká: ?Upadl jsi do sítí Církve (srov. Mt 13,47). Nechej se tedy chytit živý a neutíkej, protože Ježíš tě chce chytit na svou udici, aby ti dal nikoli smrt, ale vzkříšení, které po smrti následuje. Musíš totiž zemřít a vstát z mrtvých (srov. Řím 6,11.14)? Zemři hříchu a ode dneška žij pro spravedlnost? (Procatechesi 5).

Z věroučného hlediska Cyril komentuje Jeruzalémské vyznání víry odkazem na typologii Písma v ?symfonickém? vztahu mezi dvěma Zákony a ve vztahu ke Kristu, středu vesmíru. Tuto typologii přesně popisuje Augustin z Hyppo: ?Starý Zákon je závojem Nového Zákona a v Novém Zákoně se projevuje Starý? (De catechizandis rudibus, 4,8). Morální katecheze je zakotvena v hluboké jednotě s katechezí věroučnou: učení sestupuje postupně do duše, která je tak vybízena k proměně pohanského jednání na základě nového života v Kristu, darovaného Křtem. Katecheze ?mystagogická? je pak vrcholem nauky, kterou Cyril poskytoval už nikoli katechumenům, ale nově pokřtěným čili neofytům během velikonočního oktávu. Přiváděla je k tomu, aby v křestních obřadech velikonoční Vigilie odhalovali v nich obsažená, ale dosud nevyjevená tajemství. Osvíceni světlem hlubší víry byli neofyté silou Křtu schopni lépe pochopit obřady, jejichž slavení zažili.

Zejména neofyty, pocházející z Řecka, Cyril odkazoval na smysl zraku, jenž jim byl blízký. Přechod od obřadu k tajemství dával platnost psychologickému efektu překvapení a prožité skutečnosti velikonoční noci. V následujícím textu vysvětluje tajemství Křtu takto: ?Třikrát jste byli ponořeni do vody a pokaždé se přitom vynořili na znamení třech dnů Kristova pohřbu a tímto obřadem jste napodobili našeho Spasitele, který strávil tři dny v lůně země (srov. Mt 12,40). Prvním vynořením z vody jste slavili vzpomínku na první den pobytu Krista v hrobě, tak jako jste prvním ponořením vyznali první noc strávenou v hrobě: jako ten, kdo v noci nevidí, zatímco ve dne se těší ze světla, tak nyní i vy. Když jste byli ponořeni do noci, neviděli jste nic a když jste se vynořili, je bílý den. Tajemství smrti a zrození, tato voda spásy je pro vás hrobem i matkou? Pro vás se čas smrti stýká s časem zrození: jeden a tentýž čas uskutečnil obě události? (Druhá mystagogická katecheze 4).

Tajemstvím, jež je určeno k pochopení, je plán Boha, který se uskutečňuje prostřednictvím spasitelských skutků Krista v Církvi. Mystagogickou dimenzi provází dimenze symbolů, vyjadřujících duchovní prožitek, jehož ?explozi? způsobují. Cyrilova katecheze na základě třech popsaných složek ? věroučné, morální a nakonec mystagogické ? představuje globální katechezi v Duchu. Mystagogická katecheze uskutečňuje syntézu prvních dvou dimenzí a zaměřuje je na svátostné slavení, ve kterém se uskutečňuje spása celého člověka. V posledku jde o integrální katechezi, která díky zapojení těla, duše i ducha je více než vhodná i pro katechetickou formaci křesťanů dneška.
Prosme Pána, aby nám pomohl osvojit si křesťanství, které skutečně zasahuje celou naši existenci a činí z nás tak věrohodné svědky Ježíše Krista, pravého Boha a pravého člověka.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV