Santa Maria Maggiore - 1. část

26.4.2003 

Hlavní mariánský chrám Věčného města

Titul římské baziliky známé dnes pod jménem Santa Maria Maggiore, překládaný až příliš doslova jako Panny Marie Větší, zněl původně jednoduše Santa Maria. Byl to první chrám zasvěcený Matce Boží uvnitř římských hradeb.

Až postupem času, když se kostely dedikované Nejsvětější Panně začaly množit, byl vyzdvižen primát této baziliky právě přídomkem Maior. Ten měl označovat, že jde o hlavní mariánský chrám Věčného města. Dokumenty ze 7. století však zachovaly ještě další titul této baziliky, která si více než jiné přední římské chrámy uchovala v interiéru svůj raně středověký vzhled: totiž Santa Maria ad presepem, tj. Panna Maria od jesliček. To proto, že předmětem úcty poutníků byl v bazilice fragment Ježíškovy kolébky.

Zavítejme však nejprve do prehistorie místa, na kterém prastarý mariánský chrám stojí. Na severní vyvýšenině římského pahorku Eskvilinu byla v čtvrtém století před Kristem vybudována svatyně Junony Lucinské, ochránkyně rodiček, a později v Augustově době stálo poblíž dnešní baziliky tržiště, tzv. Macellum Liviae. Staré tržiště bylo v pozdním císařském období nahrazeno bazilikou ? ve smyslu, který tomuto slovu původně náležel. Byla to velká hala, určená k nejrůznějším občanským i administrativním účelům. V pátém století pak byla přeměněna na kostel sv. Ondřeje, jehož zbytky archeologové vykopali na dnešní ulici Napoleona III.

Právě v blízkosti těchto míst došlo v noci ze 4. na 5. srpna roku 358 k nevídané události: podle tradice totiž napadl uprostřed léta na římském Eskvilinu sníh. A nejen to. Té noci se Matka Boží ve snu ukázala současně papeži Liberiovi, bohatému senátorovi Janovi a jeho ženě s žádostí, aby na místě, kde najdou sníh, vybudovali kostel. Na druhý den se papež se senátorem sešli na nejvyšším bodě pahorku Eskvilinu ? a tradice chce, že Liberius vyznačil půdorys chrámu přímo ve sněhu.

Jak říkají prameny, vznikla tato tzv. Liberiánská bazilika právě poblíž tržiště Macellum Liviae. Historie prvního mariánského kostela v Římě byla naneštěstí brzy potřísněna krví ? necelých deset let po jeho založení se do chrámu utekli následovníci Ursina, který byl zvolen jako vzdoropapež současně s volbou legitimního papeže Damase. Přívrženci obou se pak střetli a přímo v chrámě zůstalo na 130 mrtvých těl.

Přesná rozloha Liberiovy baziliky není známa. Archeologové nevylučují, že stála v místech pod dnešní apsidou, kde bylo při průzkumu ve třicátých letech dvacátého století objeveno staré zdivo. Vykopávky pod samou bazilikou, nakolik je dovolila statika novějších konstrukcí, patří podle odborníků patrně běžnému římskému domu, s atriem uprostřed stavby.

Dějiny dnešní baziliky začínají o něco později. Její stavba je význačná z několika důvodů: především stavebníkem byl tentokrát papež ? ne už císař - Sixtus III., který se úkolu ujal zřejmě krátce po skončení koncilu v Efesu r. 431, který označil Pannu Marii za Theotokos, Bohorodičku. Zadruhé chrám nevznikal v bezprostřední blízkosti hradeb nebo za hradbami, na místě vyznačeném císařem. Naopak, byl umístěn tak, aby byl centrem veřejného života, jakým ve starém Římě bývala fóra. Bazilika měla baptisterium a kromě toho, že stála nedaleko hlavního papežského sídla, plnila také většinu funkcí, které má dnešní moderní farnost.

Z nejstarších zpráv lze usuzovat, že před průčelím chrámu stálo atrium, podobně jako tomu bylo u Svatopetrské baziliky.

Jak tedy vypadal hlavní římský chrám, zasvěcený Matce Boží? Měl tři lodě, oddělené dvaceti monolitickými sloupy s jónskými hlavicemi na každé straně. Hlavní, centrální loď byla zakončena triumfálním obloukem, na který přímo navazovala apsida. Strop byl trámový a původní podlahu, částečně zachovanou pouhých 5 cm pod dnešní dlažbou, tvořily mramorové desky. Apsidu baziliky osvětlovalo pět oken a v jejím čele stál papežský trůn.

Jak bylo řečeno, blíží se dnešní interiér baziliky Santa Maria Maggiore nejvíce ze všech hlavních římských chrámů svému původnímu stavu. Kromě základního rozvrhu, který zůstal bezezměn, se na tom podílí zejména do značné míry zachovaná mozaiková výzdoba hlavní lodi: jedinečný starozákonní cyklus pod okny a novozákonní scény na triumfálním oblouku.

Většina panelů zachycuje nad sebou dvě scény, které spolu souvisí ? výjimku tvoří několik scén, které si vyžádaly celý prostor.

Na cyklu pracovalo nejméně třináct různých umělců ? osm různých rukou zaznamenali odborníci na cyklu v lodi chrámu, pět jich mělo pracovat na triumfálním oblouku. odlišují se navzájem nejen schopnostmi a stylem, ale také růzností ikonografických pramenů, ze kterých během své práce vycházeli. To však nic nemění na skutečnosti, že celý cyklus byl koncipován jednotně, jako monumentální příběh dějin spásy. Dějin, kterými Bůh provedl izraelský národ až do zaslíbené země, dějin, jejichž zlomovým okamžikem je příchod Božího syna na svět a které vyvrcholí jeho druhým příchodem na konci věků.

Tak jako vyvolený národ měl své vůdce v Abrahámovi, Jákobovi, Mojžíšovi a Jozuovi, bude úkolem římského biskupa dovést Boží lid až k onomu věčnému vzkříšení na konci dějin.

Poselství velkolepé výzdoby z 5. století, první, tak rozsáhlé, která vznikla pod papežským patronátem, se obrací k celému lidstvu. Na jedné straně vznikala v době, kdy papež přejímá některé funkce císaře, ale na druhé straně hlásá principielní nezávislost na jakékoli časné moci.

Každý nový příchozí tak už předem patří ? ať se mu to líbí nebo ne ? do velké historie, která trvá a neskončí dříve, než rozhodne Pán dějin.

(Zajímavou fotogalerii baziliky Santa Maria Maggiore naleznete zde.)

Johana Bronková

Copyright © 2003-2021 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.