Santa Maria Maggiore - 4. část

31.5.2003 

Hlavní mariánský chrám Věčného města

Ještě jako kardinál žádal r. 1581 Felice Peretti kanovníky od Santa Maria Maggiore o povolení postavit na místě staré Kaple jesliček kapli novou, velkolepou. Tehdy však povolení nedostal ? nový projekt totiž vyžadoval zbourání sedmi malých kaplí. Krátce na to, co kardinál Peretti dosedl na papežský stolec a přijal jméno Sixtus V., se však situace změnila. Papežův oblíbený architekt Domenico Fontana zahájil stavbu monumentální kaple nad půdorysem řeckého kříže při závěru levé boční lodi. Kupole kaple na vysokém tamburu se stala novou dominantou baziliky.

Sixtinská kaple ? druhá toho jména ? je příkladem skvělé papežské nadace z doby nazývané katolickou reformací. Domenico Fontana dokončil novou stavbu roku 1587 a další dva roky na ní pracovali štukatéři, zlatníci, malíři a sochaři. Mezi zlacenou štukovou výzdobou se rozvíjí freskový cyklus, který zachycuje Kristovy předky, příběhy ze života Panny Marie a s Ježíšova dětství. Cílem programu, na jehož provedení dohlíželi malíři Cesare Nebbia a Giovanni Guerra, byla oslava Marie jako Panny a Matky. Freskový cyklus měl být argumentem proti všem, kdo by se protivili slavnostním výrokům efezského koncilu, potvrzeným znovu v Tridentu, o mateřství a panenství Bohorodičky. V kupoli pak jsou vyobrazeny andělské kůry. Po stranách kaple stojí náhrobky papežů Sixta V. a Pia V. provedené po architektonické stránce rovněž Domenikem Fontanou. Reliéfy náhrobků připomínají důležité epizody ze života obou papežů ? tedy především obranu katolické víry proti novodobým herezím.

Dříve než dal postavit svůj pomník, myslel však Sixtus V. na svého předchůdce, jednoho z mála svatořečených papežů novodobých dějin ? na Pia V. Sochu žehnajícího papeže provedl Leonardo Sormani a mezi reliéfy, které pomník zdobí, jsou zobrazena také dvě důležitá vítězství: nad Hugenoty a nad Turky v bitvě u Lepanta. Když byl roku 1672 Pius V. blahořečen, byla do pomníku vložena urna s jeho ostatky a náhrobek byl doplněn o stříbrný reliéf Pierra Legrose mladšího.

Stěny kaple zdobí mramory ze starých antických budov ? jako bylo slavné Septizonium na Kapitolu. Kromě apoštolů Petra a Pavla stojí v nikách sochy řádových světců z řádů, ze kterých vyšli oba papežové: tj. dominikánů a františkánů. Bílé roucho papežů má svůj původ právě v hábitu, který oblékal Pius V. ? z věrnosti své příslušnosti k řádu bratří kazatelů. Dominikánskou stranu reprezentují sv. Dominik a sv. Petr Mučedník, františkánskou pak sv. František a sv. Antonín z Padovy.

Hlavním důvodem stavby kaple však nebyly ani papežské náhrobky ani sochy světců, nýbrž nové uspořádání místa pro relikvii jesliček. Uprostřed kaple nesou čtyři andělé bohatě zdobený svatostánek, který je miniaturou architektury kaple. Mramorovým schodištěm lze sestoupit do krypty, která nahradila středověkou kapli jesliček Arnolfa di Cambio. Přestože se Fontana pokoušel zachovat mistrovské dílo z konce 13. století v co největší úplnosti, dnešní podoba kaple dobu svého vzniku nezapře a jedinečný Arnolfův celek byl do značné míry roztříštěn.

Sixtinská kaple se brzy dočkala protějšku. Po té, co byl r. 1605 zvolen papežem Pavel V., dlouholetý vikář baziliky Santa Maria Maggiore, začalo se záhy se stavbou druhé monumentální kaple. Ta měla poskytnout prostor k uctívání další vzácnosti baziliky: ikony Madony zvané Salus Populi Romani. Architekt Flaminio Ponzio, jemuž byla stavba svěřena, dostal za úkol věrně sledovat plány sixtinského stavitele Fontany. Také při dekoraci Paolinské kaple posloužilo množství vzácných materiálů z antických památek. Nádherou a okázalostí však Sixtovu kapli ještě předstihuje. Také proto, že umělci, kteří v ní pracovali, vnesli do svého díla raně barokní monumentalitu: slohový posun směrem ke koncepcím, které počítají s pohledem diváka, nespouštějí ze zřetele celek a snaží se vytvořit nové, po všech stánkách výmluvné prostředí ? místo, ve kterém se nebe dotýká země a co dříve bylo ztěží na dohled se náhle člověka týká bezprostředně. K této poetice, vyjádřené v úplnosti až mistry vrcholného baroka, však kaple vybudovaná Pavlem V. už míří. Prosvětlená kupole není rozdělena do malých polí: Ludovico Cigoli na ní vymaloval průhled do nebes, v němž se objevuje Panna Maria jako Apokalyptická žena oděná sluncem mezi dvanácti apoštoly. Program výzdoby do nejmenších detailů propracovali dva otcové z římského oratoria, následovníci sv. Filipa Neriho, a na jeho uskutečnění se podíleli slavní malíři.

Popis subtilního ikonografického programu přesahuje omezené možnosti našeho pořadu. Jeho celkové vyznění je opět mariánské. Výjevy na lunetě vpravo a přilehlém oblouku vymaloval slavný člen boloňské školy Guido Reni: zachytil světce, kteří měli vidění Panny Marie: sv. Ildefonse a Jana Damascénského. Nad oltářem Cavalier d´Arpino zobrazil zjevení Panny Marie a sv. Jana Evangelisty sv. Řehořovi ? scéna je však rozdělena a její pravá polovina má symbolicky vyjádřit situaci starořímské společnosti před příchodem křesťanství. Nejen fresky, ale také sochy stojící v nikách rohů kaple zobrazují postavy, dokládající, že Panna Maria prostupuje celými dějinami spásy: sv. Dionýsia Areopagitu, Arona, sv. Josefa, sv. Jana Evangelistu, Davida a sv. Bernarda z Clairvaux.

Také v Paolinské kapli stojí bohatě zdobené náhrobky dvou papežů: vlevo Pavla V. a vpravo jeho předchůdce Klimenta VIII. ? v reliéfních scénách je doprovázejí slavné historické epizody obou pontifikátů. Nechybí mezi nimi např. kanonizace Karla Boromejské a Františky Římské, ke které došlo roku 1610.

Ohromná edikula oltáře, vévodící celému prostoru, vznikla na oslavu nevelkého obrazu Salus Populi Romani (jednoho z těch, jehož autorství se připisovalo apoštolu Lukášovi). Oltářní architekturu od roku 1607 budoval Pompeo Tragoni. V oltářním nástavci pak reliéf staví před oči diváků historii vzniku baziliky: papež Silvestr za asistence patricia Giovanniho do sněhu vyznačuje místo, kam budou směřovat kroky poutníků po mnoho křesťanských staletí.

(Zajímavou fotogalerii baziliky Santa Maria Maggiore naleznete zde.)

Johana Bronková

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.