Bazilika svatého Pavla za hradbami - 3. část

9.8.2003 

Místo pohřbu Apoštola národů

V cestě dějinami baziliky sv. Pavla za hradbami jsme se zastavili na prahu barokní doby. Její stopy byly téměř úplně smazány osudovým požárem v 19. století. Přesto stojí za zmínku některé časnější plány a úpravy.

V polovině 17. století požádal papež Inocenc X. (1644-1655) věhlasného barokního architekta Francesca Borrominiho, aby vypracoval projekt na přestavbu baziliky nad hrobem apoštola Pavla. Bylo to krátce po té, co Borromini úspěšně dokončil úpravu baziliky na Lateráně. Projekt pro sv. Pavla počítal s dvěma půlkruhovými portiky ? jedním pro hlavní průčelí a s druhým pro závěr baziliky. Inocenc X. však za svého života stihl pouze začít s opravou střechy a jeho nástupci v realizaci Borrominiho plánů nepokračovali.

V 18. století vybudoval architekt Alessandro Specchi nový portikus; ten se však brzy po svém dokončení znenadání zřítil 1. května roku 1724. Papež Benedikt XIII. okamžitě zahájil restaurační práce, aby oslavy nadcházejícího Svatého roku mohly proběhnout důstojně. Projekt byl svěřen Antonio Canevarimu. Ten nechal při té příležitosti strhnout starý nartex baziliky a přemístil zachovalé sloupy raněkřesťanského portiku.

Před jubilejním rokem 1725 byla přestavěna také kaple Ukřižování, dnešní kaple Nejsvětější svátosti. Na její hlavní oltář byl přenesen dřevěný kříž ze 14. století, který podle tradice promlouval ke sv. Brigitě Švédské. Razantní přelom v dějinách baziliky sv. Pavla za hradbami přinesl tragický požár v noci z 15. na 16. července 1823. Neopatrnost dělníků pracujících na opravě střechy měla katastrofální následky. Přivolaným hasičům se podle dobových zpráv naskytl hrůzný pohled, přirovnávaný k Vesuvu, chrlícímu oheň a vyvolávajícímu v srdcích posvátnou hrůzu. (C. Pietrangeli, San Paolo fuori le mura a Roma, 1988, s. 67).

Požár doslova zametl za mnohasetletou historií chrámu. Střechy shořely, levá stěna hlavní lodi, včetně sloupů, se z velké části zhroutila, mnoho ze sloupů, které žáru odolaly, bylo nenapravitelně poškozeno. Relativně lépe dopadl závěr baziliky, počínaje triumfálním obloukem, stát zůstala také středověká zvonice. Na první pohled se jevily intaktně také zdi transeptu, ale velká dělící zeď, kterou na podporu střechy vybudoval ve 12. století Inocenc II., hrozila zhroucením. Vážně poškozeny byly všechny mozaiky i ciborium nad apoštolovým hrobem.

Starý a nemocný papež Pius VII. se o zkáze jedné z hlavních bazilik Říma nikdy nedozvěděl. Zemřel nedlouho po katastrofě, 20. srpna 1823, a tehdejší vatikánský státní sekretář, kardinál Consalvi, se rozhodl nerušit jeho poslední dny dramatickými zprávami. Úkol náročné rekonstrukce padl až na jeho nástupce, Lva XII. Závažnost úkolu vyvolala velkou polemiku: má být prastará bazilika přesně zrekonstruována nebo přestavěna podle současných představ o dobré architektuře?

Do debat se zapojili architekti, učenci i římští občané. Mezi novými návrhy vyniká projekt Giuseppe Valadiera, který zamýšlel pootočit hlavní průčelí o 90 stupňů, do čela transeptu, jenž by se tak změnil v hlavní loď původní baziliky. Naproti původní apsidě by se vybudovala další, nová a do bočních lodí staré baziliky by se přenesly staré památky a sloužily by dále pro procesí.

Mezitím pracovali architekti Pasquale Belli a Andrea Alippi na zpevňovacích pracích a opravě kaple Ukřižování a Nejsvětější svátosti ? dvou prostor, v nichž mohly pokračovat náboženské obřady.

V září roku 1824 byl jmenován hlavním architektem pro rekonstrukci baziliky sv. Pavla právě Giuseppe Valadier, připravený nabídnout svůj projekt zdarma. Tak začal největší stavební podnik, do kterého se papežové v 19. století pustili. Lev XII. vydal encykliku Ad plurimas atque gravissimas, v níž vyzval biskupy ke sbírkám na rekonstrukci. Na výzvu reagoval celý svět. Do Říma přicházely nejen peníze, ale také vzácné materiály: např. Egyptský vicekrál věnoval alabastrové sloupy a car Mikuláš I. poslal malachitové bloky.

V listopadu roku 1825 došlo k významné změně: architekt Valadier byl propuštěn a do vedení prací byl postaven Pasquale Belli. Papež se totiž rozhodl pro rekonstrukci staré baziliky. Ke slovu se však dostaly spíše akademické kánony než to, co bychom dnes nazvali exaktní rekonstrukcí. Navíc zásahy architekta Belliho zničily velkou část přeživších středověkých památek.

V rámci restauračních prací byl zbourán oblouk Gally Placidie a jeho vzácná mozaika byla přenesena na novou konstrukci, zbourána byla také dělící zeď transeptu, mozaika apsidy byla zrekonstruována a podlahy baziliky vyvýšeny o 90 cm. Rozebrány byly rovněž západní zdi transeptu a zdi hlavní lodi, s nimiž vzaly za své cavalliniovské fresky.

Hlavní oltář pod restaurovaným ciboriem Arnolfa di Cambio slavnostně vysvětil 5 října 1840 papež Řehoř XVI. Jako loď baziliky tehdy sloužil transept, k němuž přiléhaly již obnovené kaple Ukřižování a Nejsvětější svátosti a nové kaple sv. Štěpána a sv. Benedikta. Hlavní vchod v čele transeptu byl opatřen sloupovým portikem. V lodi baziliky rekonstrukce pokračovala ? v době vysvěcení oltáře bylo na svých místech již 58 z 80 sloupů, a pracovalo se na výstavbě nové zvonice, dokončené r. 1860.

Obnovenou baziliku sv. Pavla při via Ostiense vysvětil s velkou slávou až Pius IX., 10. prosince 1854. Teprve o dva roky později připravil Filippo Agricola kartony pro mozaiku fasády a nartex byl vystavěn až v letech 1873 a 1884 Virginiem Vespignanim, který zahájil také stavbu portiku, plánovaného už ve třicátých letech architektem Luigi Polettim.

Teprve na konci padesátých let (1857) se začalo také s obnovou dekorací: tehdy vznikla nová série papežských portrétů a cyklus scén ze života sv. Pavla, na kterém pracovalo mnoho umělců římské školy. Kolonáda s portikem však byla dokončena teprve r. 1928 ? v poslední verzi podle Guglielma Calderiniho.

Po více než 100 letech tak staronová bazilika sv. Pavla stanula opět v plném lesku. Její podoba, která chtěla být svému prastarému prototypu co nejvěrnější, je mimo jiné svědectvím o tom, že běh času není možné ani při nejlepší vůli zvrátit. Namísto ranně křesťanské baziliky přináší obrázek o dokonalém řemeslném provedení akademické architektury 19. století.

(Zajímavou fotogalerii baziliky svatého Pavla za hradbami naleznete zde.)

Johana Bronková

Copyright © 2003-2022 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.