6.9.2003
Chrám nad hrobem římského jáhna mučedníka
Navzdory renesančním a barokním úpravám, zachovala si bazilika sv. Vavřince podobu z 13. století až do století devatenáctého. Významné změny se jí dotkly až roku 1811, v souvislosti s Napoleonovým zákazem pohřbů v chrámech a s rozhodnutím o výstavbě hřbitova na veránském poli. Roku 1834 pak bylo rozhodnuto o celkové úpravě okolí baziliky.
Kolem poloviny století pak proběhly rozsáhlé restaurační práce pod vedením architekta Vespignaniho. Jeho interpretaci vděčí bazilika za svůj vzhled do značné míry dodnes. Restaurační práce provedené za Pia IX. měly dalekosáhlý význam. Terén v okolí baziliky byl zplanýrován a namísto romantického skalnatého rámce se chrám stal po dvanácti staletích své existence volně stojícím solitérem.
Jak bylo řečeno v předchozích dílech našeho cyklu, je dnešní chrám sv. Vavřince srostlicí dvou bazilik, z nichž starší z VI. století, nazývaná podle svého stavitele také Pelágiovská, posloužila jako presbytář dnešní lodi kostela, vybudované papežem Honoriem III. ve 13. století. Úroveň dlažby presbytáře však byla tehdy zvýšena. V rámci svého puristického zásahu architekt Vespignani vyřešil nově závěr kostela a odkryl staré boční lodi Pelágiovské baziliky. Jak bylo při podobných zásazích v té době zvykem, odstranil veškeré barokní a jiné příkrasy, které se podle jeho mínění nehodily ke vzhledu ranně křesťanského chrámu.
V podobě, kterou bazilice dala puristická úprava, zůstala bazilika sv. Vavřince až do osudného 19. července roku 1943, kdy byla zasažena při bombardování. Bomba prorazila střechu v přední, západní části baziliky nedaleko vchodu a strhla střední část portiku i hlavní lodi. Jak už bylo řečeno, restaurování proběhlo velmi pečlivě a všechny historicky cenné fragmenty byly osazeny zpět na svá místa. Navíc byl proveden podrobný archeologický průzkum, který osvětlil dějiny místa.
Spletitá stavební historie baziliky vyvstane před očima diváka už při vstupu do chrámu. Na první pohled jsou rozeznatelné dvě struktury ? nejen díky odlišné úrovni dlažby. Portikus a celé západní trojlodní baziliky vznikly za Honoria III, zatímco presbytář patří bazilice vybudované papežem Pelagiem II. Rozdíl je patrný i ve způsobu, jakým jsou obě části vyzděny: mladší západní část je uvnitř vyzděna z malých římských cihel, zatímco vnější zdi jsou z tufových kvádrů, oproti tomu Pelagiova bazilika sleduje jeden z antických způsobů zdění, tzv. opus listatum, které cihly a tufové kvádříky pravidelně alternuje. Pozornému divákovi také neunikne, že osy obou staveb se zcela nekryjí. Poslední tři pole novější baziliky také nesou stopy po starších strukturách, postavených kdysi za Pelagiovou bazilikou, která ? jak jsme již řekli ? měla opačnou orientaci.
Další věc, kterou musí mít návštěvník na paměti, je význam změn, kterými prošla bazilika v posledních dvou staletích. Nejprve puristická snaha odstranit všechno barokní, a pak romantické dotváření původního vzhledu ? to vše značně vzdálilo interiér od jeho původní podoby, která pak byla rekonstruována po II. světové válce jen v hrubých rysech. Podobně se změnilo celé okolí stavby, původně situované do malebné skalnaté krajiny. Tak například v pravé boční lodi bylo možné přistoupit k rekonstrukci původních oken, zatímco vlevo žádná podobná okna nebyla, protože spodní etáž přerůstala skaliska. Zůstalo tedy u velkých oken postavených v 19. století.
Honoriovu baziliku člení mramorové sloupy různých velikostí a různých bází, zřetelně přenesené z jiných antických budov. Mezi dříky sloupů najdeme šedou a červenou žulu, stejně jako mramor zvaný cipollino. Jónské hlavice a jednodušší báze atického typu provedli středověcí mramoráři. Rozvrh oken hlavní lodi zůstal nezměněn. V 15. stoletím však byla patrně zvýšena úroveň dlažby. Ničivá exploze byla příčinou ztráty jedinečného mozaikového obrazu v dlažbě. Znázorňoval dva ozbrojené rytíře na koních se vztyčenými standartami. Byl to jediný exemplář svého druhu, ačkoli je z pramenů známo, že podobný kdysi zdobil také dlažbu baziliky Santa Maria Maggiore.
Na svém místě zůstaly dva ambony, původně snad součást scholy cantorum. Podle typu rozšířeného už ve XII. století sloužil jednodušší z nich, s jediným schodištěm, ke čtení epištoly a zdobnější, širší, s dvojím přístupem ke čtení evangelia. Vedle druhého stál také kandelábr s velikonoční svící ? v našem případě ve formě tordovaného sloupku vykládaného ornamentálním vzorem.
Do presbytáře, tedy vlastně baziliky z VI. století, lze vystoupit po dvou schodištích. Je zřejmé, že současnou úpravy s vyvýšeným presbytářem provedl už Honorius, který vyplnil její spodní část. Do jeho doby patří také mozaiková výzdoba, jedna z nejbohatších a nejvzácnější toho druhu, provedená římskými mramoráři, kterým se obecně říká Cosmati. Také současná pozice ciboria, datovaného do roku 1148, pochází z doby Honoriovy přestavby. Podle čitelného nápisu jsou jeho autory čtyři římští mramoráři Giovanni, Pietro, Angelo a Sasso, synové jistého Paola, jehož díla jsou známá i odjinud. Oproti staršímu typu ciborií zakončených kupolkou, řadí se toto svatovavřinecké k dalším podobným, které nejdeme v chrámech sv. Klimenta, sv. Marka nebo u sv. Kříže Jeruzalémského v Římě.
V závěru presbytáře stojí biskupská katedra, bohatě zdobená mozaikami a velkými porfyrovými disky. Podle nápisu vznikla v roce 1254. Není však vyloučené, že samotné sedile je staršího data a v polovině 13. století bylo pouze zasazeno do zdobnějšího rámce, ke kterému dnes patří také mramorové přepážky s tordovanými sloupky po stranách. Původně mohly být součástí scholy cantorum.
Architektonické články Pelagiovské baziliky pocházejí vesměs ze starších antických staveb. Na první pohled se od pozdějších liší zpracováním a sochařskou výzdobou. Pouze dva sloupy stojící nejblíže k apsidě nesou znamení kříže, provedené stylem typickým pro VI. století. Nad bočními loděmi jsou v druhé etáži tzv. matronea, odkazující na byzantskou inspiraci tohoto architektonického typu. Vzhledem k politické situaci v VI. století víc než pochopitelnou.
Nejvzácnější zbytek výzdoby Pelágiovy baziliky z VI. století se očím diváka skrývá. Jde totiž o mozaikovou výzdobu vítězného oblouku, který je dnes na odvrácené straně, poněvadž orientace starší baziliky byla změněna. Z nebeské slávy tam shlížejí dolů Kristus, po východním zvyku jako Svrchovaný vládce nad sférou, ve společnosti sv. Petra, Pavla, Štěpána, Vavřince a donátorů Pelágia a Hypolita.
(Zajímavou fotogalerii baziliky sv. Vavřince za hradbami naleznete zde.)
Johana Bronková
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.