Rádio Vaticana

Sv. Řehoř Naziánský (1)

8.8.2007

Benedikt XVI. na generální audienci, aula Pavla VI.

Drazí bratři a sestry,
Minulou středu jsme mluvili o velkém učiteli víry, otci církve, sv. Basilovi. Dnes bych chtěl mluvit o jeho příteli Řehoři Naziánském, který podobně jako Basil, pocházel z Kappadokie. Slavný teolog, řečník a obhájce křesťanské víry ze 4.století proslul svou výmluvností a jako básník se vyznačoval také jemnou a vnímavou duší.

Řehoř se narodil ve vážené rodině. Matka jej hned po narození kolem roku 330 zasvětila Bohu. Po té co se mu dostalo základní výchovy v rodině, navštěvoval ty nejslavnější školy své doby: nejprve v Cesareji Kappadocké, kde se spřátelil s Basilem, budoucím biskupem toho města, a pobýval pak i v dalších metropolích antického světa jako je Egyptská Alexandrie, a zejména Athény, kde znovu potkává Basila (srov. Oratio 43,14-24: SC 384,146-180). Řehoř později na toto přátelství vzpomíná, když píše: ?Nejenom já jsem se tehdy nadchnul obdivem k mému velkému Basilovi pro serióznost jeho mravů, zralost a moudrost jeho promluv, ale podobně k sobě přiváděl i další, kteří jej dosud neznali? Vedla nás stejná touha po vědění? V tom spočíval naše soupeření: nikoli v tom kdo bude první, ale kdo umožní druhému, aby jím byl. Zdálo se, jako bychom měli jedinou duši ve dvou tělech? (Oratio 43,16.20: SC 384154-156.164).

Když se vrátil domů přijal Řehoř křest a směřoval k mnišskému životu: samota, filosofická a duchovní meditace jej okouzlovaly. Sám o tom píše: ?Nic se mi nezdá větší než toto: nechat umlknout vlastní smysly, vyjít z těla tohoto světa, usebrat se v sobě, nezabývat se už lidskými věcmi, s výjimkou těch nejnezbytnějších, mluvit se sebou a s Bohem, vést život, který přesahuje viditelné věci, vnášet do duše vždy čiré božské obrazy bez přimíšení pozemských a pomýlených forem, být opravdu neposkvrněným zrcadlem Boha a božských věcí, a stále více se jím stávat přijímáním světla ze světla, ..těšit se z přítomné naděje, budoucího dobra a konverzovat s anděly, opustit zem, byť stoje na zemi, a přenést se duchem vzhůru? (Oratio 2,7: SC 247,96). V těchto slovech je patrný jakýsi autoportrét této vznešené duše. Lze si však domyslet, že tento člověk, který byl silně zaměřen k hodnotám nadpozemským, nemálo trpěl kvůli věcem tohoto světa.

Jak se ve své autobiografii svěřuje (srov. Carmina [historica] 2,1,11 de vita sua 340-349: PG 37,1053), přijal kněžské svěcení s určitým zdráháním, protože věděl, že potom bude muset být pastýřem, starat se o druhé a o jejich věci, a nikoli tedy jen být usebrán v čiré meditaci. Nicméně pak toto povolání přijal a v plné poslušnosti se věnoval pastorační službě. Dovolil, jako tolikrát ve svém životě, aby byl Prozřetelností přiveden tam, kam jít nechtěl (srov. Jan 21,18). Roku 371 ho jeho přítel Basil, biskup Cesareje, proti přání samotného Řehoře chtěl vysvětit na biskupa Sasimy, strategicky důležitého města v Kappadokii. Vzhledem k různým překážkám se však tamějšího úřadu nikdy neujal a namísto toho zůstal v městě Nazianu.

Roku 379 byl Řehoř povolán do Konstantinopole, hlavního města, aby vedl malou komunitu věrnou Nicejskému koncilu a trojiční víře. Většina se totiž klonila k arianismu, který byl ?politicky korektní? a císařové jej pokládali za politicky užitečný. Ocitl se tak v situaci menšiny, obklopené nepřátelstvím. V kostelíku Anastasis pronesl pět teologických Promluv (Orationes 27-31: SC 250,70-343) právě proto, aby hájil a srozumitelně podal trojiční víru. Tyto promluvy vynikaly jistotou nauky a schopností úsudku, která dává skutečně pochopit božskou logiku. Skvělost jejich formy je činí okouzlujícími dodnes. Kvůli těmto promluvám se Řehořovi dostalo přídomku ?teolog?. Tak jej nazývá pravoslavná Církev: Teolog. A to proto, že teologie pro něho nebyla pouze lidskou úvahou a ještě méně pak jen plodem komplikovaných spekulací, ale odvozovala se z života modlitby a svatosti, z ustavičného dialogu s Bohem. Právě tak se totiž našemu rozumu ukazuje skutečnost Boha: trojiční tajemství. V kontemplativním tichu, proniknutém úžasem před divy zjeveného tajemství, duše chápe božskou krásu a slávu.

Když se účastnil druhého ekumenického koncilu roku 381 byl Řehoř zvolen biskupem Konstantinopole a předsedal koncilu. Okamžitě se však proti němu rozpoutala silná opozice, až se nakonec situace stala neúnosnou. Pro tak citlivou duši byla tato protivenství nesnesitelná. Opakovalo se to, nad čím si již dříve Řehoř posteskl těmito pronikavými slovy: ?My, kteří jsme tak milovali Boha a Krista, jsme Krista rozdělili. Lhali jsme jedni druhým kvůli Pravdě, živili jsme nenávist kvůli Lásce, rozdělili jsme se jedni od druhých!? (Oratio 6,3:SC 405,128). V tomto napjatém ovzduší tak došlo k jeho odstoupení. V přeplněné katedrále pronesl Řehoř s velkým účinkem a důstojností svoji řeč na rozloučenou (srov. Oratio 42: SC 384,48-114). A své působivé vystoupení zakončil těmito slovy: ?Sbohem, velké město, Kristem milované? Prosím vás, mé děti, střežte poklad víry, který vám byl svěřen (srov. 1 Tim 6,20), připomínejte si má utrpení (srov. Kol 4,8). Kéž je milost našeho Pána Ježíše Krista s vámi se všemi? (srov. Oratio 42,27: SC 384,112-114).

Vrátil se do Nazianu a přibližně dva roky se věnoval pastorační službě v této křesťanské komunitě. Potom se definitivně stáhl do samoty nedalekého Azianzu, svého rodiště, a věnoval se studiu a asketickému životu. V tomto období vytvořil většinu svého básnického díla, zejména autobiografické: De vita sua - veršované podání vlastní lidské a duchovní cesty, příkladné cesty trpícího křesťana, muže velké niternosti ve světě plném konfliktů. V jedné ze svých básní se obrací k Bohu těmito slovy: ?Jsi dobrotivý, Ty, který jsi nade vším? (Carmina [dogmatica] 1,1,29: PG 37,508). Roku 390 Bůh přijal do své náruče tohoto věrného služebníka, který jej s pronikavým porozuměním hájil svými spisy a který jej s tolikerou láskou opěvoval ve svých básních. Je to muž, který nám dává pocítit primát Boha a proto mluví k nám, k tomuto našemu světu: bez Boha člověk ztrácí svou velikost, bez Boha neexistuje pravý humanismus. Slyšme tedy tento hlas a snažme se i my poznat tvář Boha.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV