Bazilika svatého Kříže Jeruzalémského - 3. část

4.10.2003 

Chrám, který uchovává relikvie Kristova umučení

Bazilika svatého Kříže zaznamenala nový rozvoj poté, co byl na začátku února roku 1492 znovu objeven ?Titulus crucis?, tabulka s trojjazyčným nápisem, kterou ? jak stojí v evangeliu ? dal Pilát přibít na Kristův kříž. Skvělý objev vedl nejen k přílivu poutníků, ale také k novým úpravám baziliky.

Pohledovým úběžníkem hlavní lodi baziliky je velká freska v apsidě. Výjev namaloval na konci 15. století patrně Antoniazzo Romano. Podle Legendy Aurey zachytil vyprávění o objevu sv. Kříže v Jeruzalémě. První skupina postav představuje sv. Helenu, jak rozmlouvá s Židem, který jí ukazuje, kde by hledané kříže měly ležet, další výjev ukazuje práci při dobývání křížů ze země, v třetí části je na pravý kříž položeno mrtvé tělo mladíka, a ten před očima císařovny vstává z mrtvých. V centru pak svatá Helena drží kříž, před nímž klečí kardinál titulář baziliky sv. Kříže. V dalším se odehrává drama císaře Heraklia: pronásleduje Cosroeho, perského krále, který dobyl Jeruzalém a svatou relikvii odnesl. Císař vyzývá Cosroeho na souboj ? kdo zvítězí, získá nejen relikvii, ale také vládu nad impériem. Soubor se odehraje na mostě přes řeku, jež dělí obě armády. Heraklius vychází jako vítěz a vydává se na cestu do Jeruzaléma, aby svatý Kříž vrátil, kam patří. Když císař přijíždí k jeruzalémským hradbám, brána se před ním zázračně uzavírá: zjevuje se mu anděl, který žádá, aby do města vešel tak jako Kristus, s křížem na vlastních ramenou. Heraklius svléká císařský oděv a vchází do svatého města polonahý, s křížem na zádech.

Nad lidským hemžením ve spodní části fresky, za zlatavým pásem andělských hlav, dominují celému interiéru ostře modrá nebesa a v jejich středu žehnající Kristus s knihou, v níž stojí: Já jsem cesta, pravda a život.

Kardinál Bernardino Lopez de Carvajal vybudoval na konci 15. století nové postranní oltáře, nechal apsidu obložit mramorem a propojil s presbytářem kapli svaté Heleny a novou gregoriánskou kapli, kterou sám vybudoval. Nápis v průchodu do kaple sv. Heleny oslavuje objev slavné desky ze sv. Kříže, který popisuje restaurační práce provedené kardinály z Mendozy a Carvajalu.

Na počátku 16. století došlo z podnětu kardinála Carvajala k celé řadě důležitých úprav a změn: přestavěl mnišský chór a zcela obnovil klášter, rozložený kolem dvou vnitřních dvorů. Navíc, údajně podle návrhu Badassare Peruzziho, dal výrazně obnovit mozaiku na klenbě kaple sv. Heleny, provedenou v polovině 5. století na přání Gally Palcidie, matky císaře Valentiniana III. Kaple, uctívaná už proto, že svatá císařovna pod ní nechala navrstvit hlínu z Golgoty, nese na mozaikou zdobené klenbě zobrazení čtyř evangelistů; uprostřed mezi nimi se objevuje Kristus, s nápisem Ego sum lux mundi ? já jsem světlo světa. Mezi velkými figurami pak jsou menší scény připomínající události kolem nalezení sv. Kříže.

Kardinála Carvajala vystřídal po jeho smrti roku 1523 v roli tituláře zpovědník císaře Karla V., kardinál Francesco Quiňones. Ten objednal pro baziliku u slavného renesančního sochaře Jacopa Sansovina tabernákl z mramoru a zlaceného bronzu pro uchovávání Nejsvětější svátosti, dokončený r. 1536. Tříosou architekturu tabernáklu tvoří uprostřed bronzové dórské tempietto, chrámek, který je vlastním svatostánkem. Popularitu okrouhlého tvaru v italské renesanci povzbuzovaly novoplatonské spekulace. Podle autorů některých teoretických traktátů byl právě kruhový tvar nejvhodnější pro vyznačení místa příbytku nejdokonalejšího Boha. Kruh byl odedávna nejprostším způsobem vyjádření nekonečnosti, a renesanční myslitelé zdůrazňovali jeho další kvality ? z jeho středu jsou všechny vzdálenosti stejné, při obcházení nabízí stále týž pohled ? zkrátka je ztělesněním dokonalosti a obrazem moudrosti, jaká náleží Bohu. Pod svatostánkem drží dva andělé plaketu s nápisem vyzývajícím k adoraci. Po stranách se ke středu obracejí Šalomoun a David jako ti, kdo už ve starozákonní době toužili vybudovat Bohu chrám. Naplnění jejich touhy však přišlo až v Kristu, ve kterém se všechny novozákonní chrámy staly předobrazy Nebeského Jeruzaléma. U paty této důmyslné konstrukce se dal mecenáš kardinál Quiňones pohřbít.

Kolem roku 1590 zadal kardinál Albert, arcivévoda rakouský, štukovou a freskovou výzdobu kaple svaté Heleny. Fresky provedl malíř Nicolo Circignani, zvaný Pomarancio. Výzdobu doplnily roku 1602 tři Rubensovy obrazy. Na hlavní oltář byl určen obraz sv. Heleny s Křížem. Dnešní divák ho však na původním místě nenajde ? už v 18. století byl kvůli vlhkosti přemístěn do knihovny a posléze prodán. Také další dva obrazy, Korunování trním a Ukřižování, byly prodány a nahrazeny kopiemi.

V druhé polovině 17. století vznikla většina pláten pro boční oltáře baziliky sv. Kříže. Nahradily fresky, objednané na konci 15. století kardinálem Carvajalem, které zobrazovaly papeže, kardinály, mnichy a světce svázané s chrámem.

Hlavní zásah do středověkého vzhledu baziliky však představuje až rozsáhlá rekonstrukce za papeže Benedikta XIV. ve 40. letech 18. století. Architekti Pietro Passalacqua a Domenico Gregorini strhli starý středověký portikus baziliky, upravili mezilodní arkády, změnily stropy, ciborium i hlavní oltář. Největší inovací však byla nově vybudovaná pozdně barokní fasády s příčně oválným vestibulem. V detailu vycházeli oba architekti ze slavného architekta 17. století Borrominiho, celek však patří mezi nejoriginálnější architektury, které v Římě té doby vznikaly. Elegantní, téměř monochromní barevnost, odlehčenost a práce se světlem připomenou českým krajanům práce Kiliána Ignáce Dienzenhofera, který v téže době dotvářel obraz barokních Čech.

Na závěr ještě zbožnému poutníkovi připomeňme, že slavné relikvie jsou dnes uloženy v kapli vybudované v letech 1930 ? 1952 architektem Florestanem di Fausto.

(Baziliku svatého Kříže Jeruzalémského si můžete prohlédnout virtuálně zde.)

Johana Bronková

Copyright © 2003-2021 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.