Rádio Vaticana

Myslíte, že jsem přinesl pokoj?

17.8.2007

Homilie ke 20. neděli v mezidobí

Pěkné je čtení vánočního Martyrologia: ?Když byl v míru celý svět ...?, tehdy přišel na zemi předpovězený ?kníže míru? (Iz 9,6). Jak dojemně ten mesiášský mír dovedli vylíčit proroci Starého zákona! Užívali rajských obrazů: lvi a beránci ulehnou vedle sebe. Dítě dá ruku do díry, kde je štír, a ten je neuštkne, atd. (sr. Iz 65,25ú. Ale jaká byla skutečnost?
Kristus přišel doopravdy na svět v době, kdy císař Augustus zavřel brány Jánusova chrámu. Byli totiž otevřeny v době války. Protože však Římané válčili stále, brány Jánusova chrámu byly od věků dokořán. Augustus se chtěl pochlubit, že uklidnil svět. Ale bylo to spíš gesto než skutečnost. A předpovědi proroků? Dnes víme dobře, že se nesmějí brát doslova ve smyslu tělesném, hmotném, že jsou obraz skutečnosti duchovní.

Bylo v dějinách křesťanské spirituality hnutí, které si vzalo za cíl dosažení vnitřního pokoje. Jmenuje se hesychasmus. Jméno pochází z řeckého slova hesychia, mír, pokoj. Stoupenci této duchovní školy byli přesvědčeni, že se člověk nedokáže ani modlit ani žít s druhými upřímě, nedosáhne-li nejdřív úplného vnitřního pokoje. A jakou cestou k tomu ideálu dojdeme? Celkem jednoduchou: zásadně utéci od všeho, co nás znepokojuje. Zásada tedy zněla: Spas se útěkem!

Příklad tohoto postoje vidíme už u zakladatele mnišského života sv. Antonína Poustevníka. Narodil se v Horním Egyptě z rodičů dost zámožných. Ti však brzo zemřeli. On sám pak změnil svou životní dráhu, když uslyšel v kostele číst evangelium: ?Chce-li kdo jít za mnou, prodej vše co máš a následuj mne!? (Mt 19,21). Antonín těch slov uposlechl doslova. Zřekl se všeho. Ale jeho útěk za světa se uskutečňoval postupně.

Přišel k závěru, že nemůže dojít pokoje, dokud se nevzdálí od všeho, co by ho znepokojovalo. ?Všecjo, co vás znepokojuje, je od ďábla,? říkali po něm jeho následovníci. Ale co to vlastně je, co nás znepokojuje? Antonín byl přesvědčen, že jsou to především lidé, život ve vesnici. Nám se to zdá přemrštěné. Máme ovšem jinou životosprávu. Snažíme se každý mít svůj domek nebo byt, zavíráme se do své světničky. Ale kdo viděl starou Koptickou vesnici, poleká se. Domečky jsou malé, jeden vedle druhého, uličkami se taktak projde. A v malém domečku se tísní mnohočlená rodina od starých nemocných až po nemluvňata. Kam se otočíš, tam na někoho narazíš. Není tedy divu, že Antonín, chtěl-li se v klidu modlit, utekl se do pouště, do samoty.

V poušti měl tedy Antonín klid od lidí. Ale našel pokoj? Životopis vypravuje, že tam našel ďábly, musel bojovat neúnavně s démony. Když ty pasáže čte moderní člověk, začne se ovšem tvářit skepticky. Vzpomínám si na jeden skutečný zážitek. Měl jsem v Americe letní školu o četbě Otců církve. Ptali se mě, které texty mají připravit. Odpověděl jsem všeobecně: ?Vezměte to, co u vás právě vyšlo v anglickém překladě!? Koupili tedy Atanášův životopis sv. Antonína Poustevníka. Začali jsme číst a vykládat nauku, která s textem souvisí. Z počátku šlo všechno hladce. Ale brzy na to přišly na řadu kapitoly, líčící boj světce s ďábly a jeho fantastická pokušení. Zjevovali se mu lvi, hadi, příšery po celé noci. Studenti a studentky ve všku okolo dvyceti let to ovšem nedokázali brát vážně a potutelně se smáli takovým bajkám. Ale těšil jsem je: ?Mějte trochu trpělivosti! Dojdeme k páté kapitole a tam se všechno vyjasní.? A skutečnš se rozbřesklo. Antonín se hrozně bál ďáblů v podobě lvů, hadů a štírů. Ale najednou se mu v hlavě vyjasnilo. Pochopil, že ty šelmy, kdyby byly skutečné, už by ho dávno roztrhaly, už bych nežil. Jinými slovy, nebyly to hrozné bestie ve skutečnosti, ale halucinace v hlavě. Antonín se najednou zastyděl sám před sebou: Těch jsem se měl bát? Měl strach ze své vlastní fantasie, z myšlenek, které na mne dorážely proto mí vlastní vůli. Ale co s nimi mám dělat, když se vnucují a nedokáži je zahnat? Je tu jen jediný lék: nebrat je vážně, vysmívat se jim a bojovat proti nim.

Aby byl tento duchovní boj účinný, je potřeba si uvědomit, kdy a jak takové vnitřní můry, fantasie vznikají. Začne je nějaká celkem jednoduchá myšlenka, pouhý nápad, často velmi neurčitý. Ale chopí se ho fantasie a začne jej rozpracovávat do detailů. Může to být nápad i docela neškodný a směšný: ?Co bych dělal, kdybych byl presidentem?? Kdo má živou představivost, za hodinu už sestaví novou vládu a nový politický program, zmšní i ústavu. Rozumí se, že se z toho nic nestane. Horší je, když ten nápad našeptává něco zlého a konkrétního. Představivost nám ukáže, jak by se to dalo provést. Potichounku se i vzbudí touha, jak by bylo pěkné, kdyby se to povedlo. Když to pak trvá delší dobu, člověk ztratí pokoj, marně hledá klid u něčeho jiného. Fantazie jsou silnější, než jakékoliv jiné dojmy. Nakonec člověk prohlásí: ?Jsem nešťastný, myslím, že už se nedokážu ovládnout, předvídám, že to se mnou skončí zle.?

Jak nabýt klidu v takové situaci? Je jenom jedna metoda. Bohužel jí dnes málo lidí věří a v tom je tragedie. Jméno té metody je víra v lidskou svobodu. Deterministická psychologie v ní nevěří. Hledá u každého duševního hnutí blízké i vzdálené příčiny: vlivy dědičnosti, prostředí, tělesnou strukturu atd... Už ve starověku stoici představovali lidská rozhodnutí jako váhu. Na levou misku padají vlivy těla, vášní, příklady ke zlému apod., na pravou stranu se klade síla duše, čisté myšlenky, dobré rady atd... Kde je vlivů víc, ta strana převáží.

Ale proti této mechanické psychologii se postavil jeden z největších židovskývh filosofů z doby Kristovy, Filón z Alexandrie. I on uznal, že váha duše váží vlivx na obou stranách. Ale ve středu váhy, u jejího jazýčku, je svobodná vůle. Ta pak dokáže váhu zvrtnout na tu stranu, na kterou chce, udělat, že převáží lehká miska ducha i těžké závaží tělesných vášní. Co to znamená prakticky pro náš osobní život? Důsledky jsou závažné. Napadnou nás často zlé myšlenky, máme zlé touhy, náklonosti, za které se stydíme. Mohou se zdát silné, strhující. Ale rovnováhu naší duše nezvrátí. Dokážeme se rozhodnout pro dobro, ikdyž cítíme přitažlivost zla. Chce se nám zlé, ale my sami chceme dobro. Kristus nás vede k této svobodě, dává vůli sílu milosti. To pak je jediná cesta k vnitřnímu pokoji, to je jediný pravý mír, zážitek svobody v Kristu.

Tomáš Špidlík