21.8.2007 

Kapitola druhá: Poslání církve a sociální nauka

Církev, jež se podílí na radostech a nadějích, na úzkostech i strastech lidí, je solidární s každým mužem i ženou každého místa a každé doby a všem přináší radostnou zvěst o Božím království, které s Ježíšem Kristem přišlo a přichází mezi ně.

Každý člověk, jedinečný a neopakovatelný ve své individualitě, je bytostí otevřenou vztahům s ostatními ve společnosti. Vzájemné soužití jednotlivců, rodin i zájmových skupin, které jsou mezi sebou svázáni předivem vztahů, zajišťuje vyšší kvalitu života. Společné dobro, jež lidé hledají a o něž usilují tím, že utvářejí společnost, představuje záruku osobního, rodinného a společenského dobra. Starat se o člověka znamená pro Církev zahrnovat společnost do své misijní a spásonosné péče. Společenské soužití, kde každý muž a každá žena vnímá sebe sama a rozhoduje se ve svém konání často podmiňuje kvalitu života. Právě proto Církev není lhostejná vůči tomu, co se v lidské společnosti rozhoduje, produkuje, prožívá a zejména vůči mravní úrovni společenského života, která má být pravdivě lidská a zušlechťující.

Společnost a spolu s ní politika, ekonomie, práce, právo a kultura nepředstavují oblast, která by ležela mimo hranice poselství spásy a nebo se mu vymykala. Společnost a všechno, k čemu v ní dochází, se dotýká člověka, protože je tvořena lidmi, muži a ženami, kteří jsou ?první a základní cestou církve? (viz Jan Pavel II., Redemptor hominis, 14).

Sociální nauka je tudíž nedílnou součástí evangelizační služby církve. Všechno, co se týká lidské komunity ? různé situace a problémy týkající se spravedlnosti, svobody, rozvoje, vztahů mezi národy i míru, rozhodně není vyjmuto z evangelizace, která by nebyla úplná, kdyby nebrala zřetel na naléhavost výzev, které Církev vnímá mezi Evangeliem a konkrétním osobním i společenským životem člověka.

Není jediný důvod, aby církev sledovala záměry, které jsou cizí jejímu poslání. Svou sociální naukou si Církev ukládá ?pomáhat člověku na jeho cestě ke spáse?(viz Jan Pavel II.,Centesimus annus, 54), což je její hlavní a univerzální cíl. Z tohoto poslání nutně vyplývá právo a zároveň povinnost církve vypracovat určitou sociální nauku a ovlivňovat tak společnost i její struktury prostřednictvím odpovědnosti a závazků, jež z této nauky vyplývají.

Církev má právo být pro člověka učitelkou pravdy a víry. Nejedná se pouze o pravdu základních článků víry, ale také přirozené mravnosti, která vyplývá ze samotné lidské přirozenosti a z Evangelia. (srov. 2.vat.koncil, Dignitatis humanae, 14 a Jan Pavel II., Veritatis splendor , 27,64,110). Slova Evangelia nejsou určena pouze k naslouchání, ale také k tomu, aby je člověk uváděl do života (srov. Mt 7,24; Lk 6,46-47; Jan 14,21.23-24; Jak 1,22).

Právo hlásat víru a pravdu je zároveň povinností, neboť Církev na tuto úlohu nemůže rezignovat, aniž by tím popírala sebe samu a svou věrnost Kristu: ?Běda mi, kdybych nehlásal evangelium!? (srov. 1 Kor 9,16). Napomenutí, které adresuje svatý Pavel sám sobě, zní ve svědomí církve jako příkaz, aby využívala všech prostředků k evangelizaci. Nejedná se tedy pouze o ty prostředky, které mluví ke svědomí jednotlivých lidí, ale také o ty, které vedou k veřejným institucím. Nelze tedy ?mylně odsouvat náboženskou skutečnost do čistě privátní sféry".

Předmětem sociální nauky církve je člověk povolaný ke spáse, jehož Kristus svěřuje do péče a zodpovědnosti Církve (srov. Jan Pavel II., Centesimus annus , 14). Ve své sociální nauce se církev zabývá lidským životem ve společnosti, přičemž si uvědomuje, že právě na kvalitě společenského života, tedy na vztazích spravedlnosti a lásky, které tento život utvářejí, závisí rozhodujícím způsobem ochrana a rozvoj osob, kvůli nimž je každá společnost ustavena.

Historicky první sociální encykliku s titulem ?Rerum novarum? vydal Lev XIII. roku 1891. Dokument odmítá socialismus jako způsob nápravy tzv. dělnické otázky a předkládá upřesněnou a aktualizovanou ?katolickou nauku o práci, o právu na vlastnictví, o principu spolupráce, který je postaven do protikladu k třídnímu zápasu." Pojednává o právu slabých, o důstojnosti chudých a o povinnostech bohatých, o zdokonalení spravedlnosti prostřednictvím lásky...?

Po "Rerum novarum" následovaly dokumenty další. V průběhu dvacátého století se papežové k sociální tématice vraceli pravidelně a mnohokrát až do současnosti. Vždyť papež Benedikt XVI. zahrnuje sociální témata do své první encykliky "Deus caritas est."

Sociální nauka Církve nebyla vypracovávána od počátku jako organický systém, nýbrž vznikala postupně, tak jak se Církev vyjadřovala svým učitelským úřadem k sociálním otázkám. Pozorná a vytrvalá otevřenost vědám dodává sociální nauce Církve kompetenci, konkrétnost a aktuálnost.