Rádio Vaticana

Úzkou branou

24.8.2007

Homilie ke 21. neděli v mezidobí

Ekonom jednoho řeholního domu v Římě naříkal, jak hrozné peníze stálo rozšíření vrat domu. Někteří se mu smáli: ?To máte proto, že se nedržíte evangelia s nechcete vcházet úzkou branou, ale pohodlnou cestou vedoucí do záhuby.? (srov. Mt 7, 13)

Není ostatně jediný, kdo už dnes úzkou branou procházet nechce a nemůže. Co všechno musí stará města vynaložit na to, aby rozšířila ulice. Řím obětoval kus svých krásných starodávných hradeb, protože úzká brána sv. Pavla by dnes nestačila ani pro pěší.

Prostranost ulic a širokost vjezdů do domu se staly nutným požadavkem dnešního provozu. Ale možná je i tento požadavek výrazem jisté mentality. Technická společnost věří v princip, že jde líp to, co jde snadněji. Vždyť jsou všechny vynálezy vymyšleny k tomu, aby se nějaká práce usnadnila. Proto se kupují stroje, aby se ulehčila a urychlila produkce.

Tento postoj se snadno přenáší do celé lidské činnosti. Říká se, že člověk dělá, jak myslí. Ale stává se i obráceně, že se lidské myšlení přiblíží způsobu práce, kterou děláme. Princip snadnosti se z techniky přenáší i do duševní činnosti a dokonce i do sféry Ducha i náboženského postoje ke světu. Staří si ještě byli vědomi toho, že jsou rozličné zákony hmoty a duše. Vyjadřovalo se to příslovím: ? Luk se zláme, když se napíná, duch se zlomí, když se mu povolí.? Dnes se to přísloví sotva kde uslyší. Naopak si všichni stěžují na duševní napětí a hledají, kde mohou, uvolnění.

Pokud jde o uvolnění nervů, jde tu pořád ještě o něco, co je spojeno se zákonitostí těla. Ale snadno se uvěří, že i duševní činnost je lepší, když si jí co nejvíc usnadníme. Americké rčení hlásá, že člověk dělá nejlíp to, co mu jde nejsnadněji. Na základě toho principu dělávají i psychologické zkoušky pro volbu povolání.

V pedagogii je tato zásada už stará. Před padesáti lety byly v módě učebnice jazyků s nadpisem ?Snadno a rychle?. Když dal Komenskýsvému dílu titul ?Schola ludus ? škola hrou?, nechtěl-li výuku urychlit, měl v úmyslu učení usnadnit, z nemilé dřiny udělat zajímavou hru. Pamatuji se však i na jednoho kazatele exercicií, duchovních cvičení, který v tomto titulu viděl hlavní blud dnešní doby, proti kterému postavil princip z knížky Následování Krista: ?Natolik jenom prospěješ, nakolik se přinutíš, nakolik si uděláš násilí.?

Vím, jak těžko dnes takto mluvit. Výroky starých asketů se nám zdají nepřirozenými. Je proto potřeba jisté postoje vyjasnit, aby nedošlo k nedorozumění. Na prvním místě musíme konstatovat, že kladou od nejstarších dob duchovní spisovatelé velký důraz na to, že není život podle Božích přikázáních snadný, že vyžaduje velké napětí. Když jeden z egyptských poustevníků jej definoval řeckým výrazem kopos, přeložilo by se to nejlépe do češtiny jako ?dřina?. Staroslověnský výraz je podvig, proto se jmenují v církevně slovanském jazyce asketi podvižnici, ti, kdo se namáhají, dřou. O tom, že si člověk musí dělat násilí, se mluví velmi často.

Ale tyto výrazy najdou správný význam jenom v prostředí, ve kterém se pronášejí, tj. v mnišské literatuře. Zdá se to paradoxním, ale správně definovali mnišské hnutí v církvi jako probuzení křesťanského humanismu, víry v sílu a ve schopnosti člověka a především v jeho svobodu. Ve společnosti, kde se všichni slepě poddávali osudu, otroctví veřejných zvyklostí a názorů, mnich vyjde z tohoto prostředí ven a v jistém slova smyslu se postaví proti všem. Nechce být hříčkou ani světa ani vášní ani pohodlí. Touží po tom, aby stál jako svobodný člověk v rozhovoru se svobodným Bohem.

Je to to, čemu říkají ?násilí, podvig, dřina?. Užívají-li řeckého výrazu askése, nejsou tak daleko od moderního slova sport. I sportovec dělá svému tělu násilí, nechce aby jenom padalo svou váhou dolů, ale aby se vymrštilo proti zákonům volného pádu do výšky. Sport to aplikuje na síly tělesné, askese bere stejný princip za základ celého životního postoje.

Stojí to ovšem námahu. Ale všichni ujištují, podobně jako sportovci, že ta dřina bolí jenom na počátku. Čím víc si na ni zvykne, tím víc těší a zdá se lehoučká. Při prvním výstupu se ovšem horelezec zadýchá, ikdyž stoupá po cestě. Později už by se styděl za to, že vystupuje na horu, na kterou vede cesta. Považuje za důstojné vystupovat jenom po příkré skalní stěně a pokud možná tam, kam ještě nikdo jiný nevystoupil. V tom smyslu chápeme, že existovalo i jisté závodění v askesi, radost z toho, že dokáži to, kde ostatní padají.

Dají se takové asketické výkony napodobit? Odpověď je podobná, jako když se někdo ptá, může-li vystoupit na skalní stěnu v horách: ?Cvič se nejdříve po normálních cestách do kopce a nepouštěj se do něčeho, co nezvládneš! Jinak spadneš.?

Radost ze svobody nad přemáháním překážek se ovšem projevuje navenek i nedbalostí o pohodlí a přílišné usnadňování všeho, nač člověk sáhne. To však neznamená, že se neužívá rozumu a že se takový člověk nedovede obratně postavit k práci, že ji nedovede chytit za správný konec, že nestuduje podle plánu, který lépe vede k cíli. Chtít se za každou cenu jenom zapírat a přitom se o nic dobrého nesnažit by znamenalo pouštět motor vlastních schopností naprázdno.

Přirovnání k úzké bráně vedoucí ke spáse a k široké cestě jdoucí do záhuby, by se do slovníku moderního člověka nejspíš přeložilo jako výzva k aktivitě, tvořivosti a svobodě. Té pak máme v dnešní přeorganizované společnosti zapotřebí. Pro některé je to dokonce objev, podobně jako ten, kdo si nahrává na pásku všechny známé zpěváky, najednou zjistí, že by si dovedl zazpívat něco i sám.

Dlouhá historie národů dosvědčuje tuto podivuhodnou zkušenost. Národy, které zpohodlněly, vždycky vymřely. Naopak se zdravé a rostoucí kultury vyznačují aktivismem někdy až neuvěřitelně tvrdým.
Křesťanství jej nevynalezlo, naopak umírnilo. Dává mu cíl, kterým je svoboda člověka v Kristu, a tedy i v práci, společnosti a v harmonii s ostatními hodnotami.

Tomáš Špidlík