Rádio Vaticana

sv. Řehoř Nysský (2) - dokončení

5.9.2007

Benedikt XVI. na generální audienci, nám. sv.Petra

Drazí bratři a sestry,
Chci vám nabídnout některé aspekty učení sv. Řehoře z Nyssy, o kterém jsme mluvili minulou středu. Řehoř Nyssenský podává především velmi vznešené pojetí důstojnosti člověka. Cílem člověka, říká svatý biskup, je stát se podobným Bohu, a tohoto cíle dosahuje člověk zejména prostřednictvím lásky, poznáním a praktikováním ctností, ?světelných paprsků, které proudí z božské přirozenosti? (De beatitudinibus 6: PG 44,1272C) a neustále se přimykají k dobru jako běžec směřující kupředu. Řehoř používá v této souvislosti účinný výraz, vyskytující se už v Pavlově listu Filipanům: épekteinómenos (3,13), tzn. ?vztahujíce se k tomu, co je větší?, k pravdě a lásce. Tento obsažný výraz poukazuje na hlubokou skutečnost: dokonalost, kterou chceme nalézt není nějakou věcí vydobytou jednou provždy; dokonalost je setrvávání na cestě, je to neustálá otevřenost a ochota kráčet vpřed, protože úplného připodobnění Bohu se nikdy nedosáhne; jsme stále na cestě (srov. Homilia in Canticum 12: PG 44,1025d). Dějiny každé duše jsou dějinami lásky dovršené a zároveň otevřené k novým horizontům, protože Bůh neustále rozšiřuje možnosti duše, aby ji uschopňoval ke stále větším dobrům. Bůh, který do nás vložil zárodky dobra, z nichž vychází každá iniciativa svatosti, ?tvoří celek? tříbí a čistí našeho ducha, vytváří v nás Krista? (In Psalmos 2,11: PG 44,544B).

A Řehoř to ještě upřesňuje: ?Ve skutečnosti to není naše dílo, a není to ani uměním nějaké lidské schopnosti připodobnit se Božství, nýbrž je to výsledek obdarování Bohem, který dal naší přirozenosti již od prvopočátku podobnost se Sebou samým? (De virginitate 12,2: SC 119,408-410). U duše jde nikoli o to poznat něco o Bohu, ale mít Boha v sobě? (De beatitudinibus 6: PG 44,1269c). Ostatně, poznamenává Řehoř, ?božství je čistota, je to osvobození od vášní a odstranění každého zla: pokud všechny tyto věci v tobě nastanou, pak je Bůh skutečně v tobě? (De beatitudinibus 6: PG 44,1272C).

Když člověk miluje Boha, když máme Boha v sobě, skrze onu vzájemnost, jež je vlastní zákonu lásky, člověk chce to, co chce Bůh (srov. Homilia in Canticum 9: PG 44,956ac) a proto spolupracuje s Bohem na utváření božského obrazu v sobě, takže ?naše duchovní zrození je výsledkem svobodné volby, a my jsme v určitém smyslu rodiči sebe samých, a vytváříme se sami takovými jakými chceme sami být, a skrze naši vůli se utváříme podle vzoru, který volíme? (Vita Moysis 2,3: SC 1bis,108). Pro výstup k Bohu se člověk musí očistit: ?Cesta, která lidskou přirozenost vede k nebi, není nic jiného než vzdalování se špatnostem tohoto světa? Stát se podobným Bohu, znamená stát se spravedlivým, svatým a dobrým? Je-li tedy podle knihy Kazatel (5,1) ?Bůh v nebi? a přilnete-li podle proroka (Ž 72,28) ?k Bohu?, nutně z toho plyne, že musíte být tam, kde je Bůh, když jste s Ním sjednoceni. Poněvadž vám nařídil, abyste jej v modlitbě nazývali Bohem Otcem, říká vám tím samozřejmě, abyste byli podobni vašemu nebeskému Otci životem hodným Boha, jak nám to Pán jasně přikazuje jinde, když říká: ?Buďte dokonalí jako je dokonalý váš nebeský Otec!? (Mt 5,48)? (De oratione dominica 2: PG 44,1145ac).

Na této cestě duchovního výstupu je vzorem a učitelem Kristus, který nám dává nazírat překrásný obraz Boha (srov. De perfectione christiana: PG 46,272b). Avšak, má-li být člověk hoden Kristova jména, jak má jakožto křesťan jednat? Řehoř odpovídá takto: ?Musí vždy zkoumat své nitro a vlastní myšlenky, svoje slova a svoje skutky, aby viděl, zda směřují ke Kristu nebo zda se od Něho vzdalují (ibid.: PG 46,284c). A to je důležité pro hodnotu, kterou přikládá slovu křesťan. Křesťan je někdo, kdo nese Kristovo jméno a proto by se měl podobat Kristu také životem. Se jménem křesťan neseme velkou odpovědnost.

Avšak Kristus ? připomíná Řehoř ? je přítomen také v chudých, a ti proto nesmí být nikdy tupeni: ?Nepohrdej těmi, kteří jsou kvůli tomu ponižováni jakoby nebyli ničím. Uvaž kým jsou a odhalíš jejich důstojnost: oni reprezentují Osobu Spasitele. A je tomu tak: Pán jim totiž ve své dobrotě propůjčil svou vlastní Osobu, aby skrze ni prokazovali soucit ti, jejichž srdce jsou tvrdá, a ti, kteří jsou nepřáteli chudých? (De pauperibus amandis: PG 46,460bc). Řehoř, jak jsme řekli hovoří o výstupu: výstupu k Bohu v modlitbě skrze čistotu srdce, výstup k Bohu také skrze lásku k bližnímu. To je pravý výstup. Láska je žebřík, který vede k Bohu. Nyssenský proto živě pobízí každého svého posluchače: ?Buď velkodušný k těmto bratřím, obětem neštěstí. Odepři si a dej hladovým? (ibid.: PG 46,457c).

Velmi zřetelně Řehoř připomíná, že všichni závisíme na Bohu a proto volá: ?Nemyslete si, že všechno je vaše! Část musí patřit také chudým, Božím přátelům. Je totiž pravdou, že všechno přichází od Boha, univerzálního Otce, a že my všichni jsme bratři, a patříme do téhož rodu? (ibid.: PG 46,465b). Zkoumej se proto křesťane, naléhá Řehoř: ?K čemu ti je vlastně půst a zříkání se masa, když potom svou špatností jenom hryžeš svého bližního? Jaký prospěch máš před Bohem z toho, že nejíš co je tvé, když potom nespravedlivým jednáním rveš z rukou chudého to, co je jeho?? (ibid.: PG 46,456a).

Na závěr těchto našich katechezí o třech velkých kapadockých otcích, ještě jeden důležitý aspekt duchovní nauky Řehoře Nysského. Je to modlitba. K pokroku na cestě k dokonalosti a přijetí Boha do sebe, k nesení Ducha Božího, lásky Boží musí se člověk s důvěrou obracet k Bohu v modlitbě: ?Skrze modlitbu dokážeme být s Bohem. Kdo je však s Bohem, je daleko od nepřítele. Modlitba je oporou a ochranou cudnosti, brzdou hněvu, uklidněním a ovládnutím pýchy. Modlitba je strážkyně panenství, ochranou věrnosti v manželství, nadějí pro ty, kdo bdí, hojností plodů pro pěstitele, bezpečím pro putující? (De oratione dominica 1: PG 44,1124A-B). Křesťan se modlí a přitom se vždy inspiruje modlitbou Páně: ?Chceme-li se modlit, aby přišlo Boží království, prosíme o to silou Slova: abych byl dalek špatnosti, abych byl osvobozen od smrti, abych byl odpoután od řetězů chyb; kéž nikdy nekraluje na mnou smrt, kéž nikdy nemá nad námi moc tyranie zla, neovládne mne odpůrce, ani mne neuvězní v hříchu, ale sestup na mne tvé Království, aby ode mne odstoupily, nebo ještě lépe, zanikly vášně, které nade mnou vládnou a panují? (ibid. 3: PG 44,1156d-1157a).

Na závěr svého pozemského života se může křesťan obrátit s klidem k Bohu. Sv.Řehoř o tom mluví se vzpomínkou na smrt své sestry Makriny, která se ve chvíli své smrti modlila následovně: ?Ty který máš na zemi moc odpustit hříchy, odpusť mi, abych mohla být osvěžena (Ž 38,14), a abych mohla stanout před tvou tváří bez poskvrny, až budu svlečena ze svého těla (srov. Kol 2,11), a můj svatý a neposkvrněný duch, (srov. Ef 5,27) byl přijat tvou rukou jako vůně kadidla před tvou tváří (Ž 140,2)? (Vita Macrinae 24: SC 178,224). Toto učení sv.Řehoře zůstane platné navždy: nejenom mluvit o Bohu, ale nést v sobě Boha. Konejme to v duchu modlitby a životem v duchu lásky ke všem našim bratřím.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV