Rádio Vaticana

Bůh není jen Předmětem, ale také Subjektem teologie

9.9.2007

Benedikt XVI. na návštěvě v Heiligenkreuz

Nejdůstojnější otče opate,
Ctihodní bratři v biskupské službě,
Drazí bratři a sestry zasvěceného života,
Ctění hosté a přátelé kláštera a akademie,
Magna Mater Austriae jsem s radostí přišel také do opatství Sv.Kříže, které není jen důležitou etapou na Via Sacra k Mariazell, ale nejstarším cisterciáckým klášterem na světě, pokud jde o nepřetržitost jeho činnosti od svého založení. Chtěl jsem navštívit toto místo bohaté historií, abych přitáhl pozornost k zásadní směrnici svatého Benedikta, podle jehož Regule žijí také cisterciáci. Benedikt stanovil s rozhodností, aby ?nic nemělo přednost před božským oficiem? (Regula Benedicti 43,3).

V benediktinském klášteře mají proto vždycky prioritu chvály Boží, které mniši konají jako slavnostní chórovou modlitbu. Zajisté to nejsou jen mniši, kdo se modlí; také ostatní lidé se modlí: děti, mladí i staří, muži i ženy, zasnoubení či svobodní ? každý křesťan se modlí! Nebo by přinejmenším měl!

Nicméně v životě mnichů má modlitba zvláštní důležitost: je středem jejich profese. Oni totiž vlastně vykonávají svou profesi modlitebníka. V době církevních Otců byl mnišský život označován za život na způsob andělů. Bytostná charakteristika andělů byla spatřována v jejich existenci adorátorů. Jejich život je adorace. To by mělo platit i pro mnichy. Oni se modlí v první řadě nikoli za tu či onu věc, ale jednoduše proto, že Bůh si zasluhuje být adorován. ?Confitemini Domino, quoniam bonus! ? Oslavujte Pána, neboť je dobrý, protože jeho milosrdenství je věčné!?, vybízejí různé Žalmy (např. Ž 106,1). Takováto modlitba bez specifického účelu, která chce být pouhou bohoslužbou, je proto právem nazývána ?oficium?. Je to ?služba? povýtce, ?posvátná služba? mnichů. Je nabízena trojičnímu Bohu, který je nade všechno hoden ?přijmout slávu, čest a moc? (Zjev 4,11), protože podivuhodně stvořil svět a ještě podivuhodněji ho vykoupil.

Současně je oficium zasvěcených osob také službou lidem a svědectvím pro ně. Každý člověk nese v hloubi svého srdce, vědomě či nevědomky, nostalgii po definitivním nasycení, maximálním štěstí, a tedy v podstatě po Bohu. Klášter, ve kterém se komunita několikrát denně schází, aby chválila Boha, dosvědčuje, že tato původní lidská touha nepadá do prázdna: Bůh Stvořitel nepostavil nás lidi do děsivé temnoty, kde bychom měli tápavě a zoufale hledat základní a poslední smysl (srov. Zjev 17,27). Bůh nás neopustil v poušti nicoty, zbavené smyslu, kde nás nakonec čeká pouze smrt. Ne! Bůh osvítil naše temnoty svým světlem skrze svého Syna Ježíše Krista. V něm vstoupil Bůh do našeho světa v celé své ?plnosti? (srov. Kol 1,19), v Něm každá pravda, po níž se nám stýská, má svůj původ a svůj vrchol (Gaudium et spes,č.22).

Naše světlo, naše pravda, náš cíl, naše nasycení, náš život ? to vše není náboženská doktrína, ale Osoba: Ježíš Kristus. Daleko nad naši schopnost hledat a toužit po Bohu jsme my sami hledáni a vytouženi, ba dokonce nalezeni a vykoupeni Bohem! Těkavý pohled lidí a lidu všech dob, všech filosofií, náboženství a kultur potkává vždycky otevřené oči ukřižovaného a vzkříšeného Syna Božího; jeho otevřené srdce je plností lásky. Oči Krista jsou pohledem Boha, který miluje. Obraz Ukřižovaného nad oltářem, jehož románský originál se nachází v dómu v Sarzano, ukazuje, že tento pohled míří ke každému člověku. Pán totiž hledí do srdce každého z nás.

Jádrem mnišství je adorace ? žít na způsob andělů. Protože však mniši na této zemi jsou muži s tělem a krví doplňuje sv.Benedikt svůj ústřední příkaz ?ora? také druhým: ?labora?. Podle pojetí svatého Bernarda je část mnišského života, spolu s modlitbou, také prací, kultivací země ve shodě s vůlí Stvořitele. Mniši, vycházejíc tak od pohledu zaměřeného k Bohu, učinili zemi obyvatelnou a krásnou. Ochrana a ozdravení stvoření pocházely právě od jejich zahledění se v Boha. V rytmu onoho ora et labora vydává společenství zasvěcených svědectví onomu Bohu, který na nás v Kristu hledí, a člověk i svět, nazíraní Bohem, se tak stávají dobrými.

Nejenom mniši recitují oficium, ale Církev z mnišské tradice odvodila pro všechny řeholníky, i kněze a jáhny, aby recitovali Breviář. I tady platí, že řeholnice a řeholníci, kněží a jáhni a přirozeně také biskupové ? v ?oficiální? denní modlitbě předstupují před Boha s chvalozpěvy, žalmy, díkůčiněním a prosbami bez specifických účelů.

Drazí spolubratři v kněžské a jáhenské službě, drazí bratři a sestry v zasvěceném životě! Já vím, že je třeba discipliny, ba někdy i sebepřemáhání, aby byl Breviář věrně recitován. Avšak tímto oficiem se nám zároveň dostává mnohého bohatství: kolikrát se při něm rozplyne únava a malátnost! A tam kde je Bůh věrně chválen a adorován nechybí jeho požehnání. Právem se v Rakousku říká: ?Bez Božího požehnání, marné lidské namáhání!?

Vaše primární služba tomuto světu musí proto být vaše modlitba a slavení božského Oficia. Vnitřní dispozice každého kněze, každé zasvěcené osoby musí spočívat tom, aby ?nic nemělo přednost před Božským Oficiem?. Krása takovéto vnitřní dispozice se vyjadřuje v kráse liturgie do té míry, že tam kde společně zpíváme, chválíme, vyvyšujeme a adorujeme Boha, stává se na zemi přítomným i kousek nebe. Není na tom nic nebezpečného, pokud se v liturgii plně soustředěné v ritech a zpěvech k Bohu, spatřuje obraz věčnosti. Jak jinak by mohli naši předci staletí před námi, postavit tak velkolepou sakrální stavbu jako tato? Již pouhá architektura zde naše smysly táhne vzhůru ?k věcem, které ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ba ani na mysl nevstoupily, ale Bůh je připravil těm, kdo Ho milují? (srov. 1 Kor 2,9). V každé formě liturgického úsilí musí být rozhodujícím kritériem vždycky patření na Boha. Stojíme před Bohem ? On mluví k nám a my k Němu. Tam, kde se v úvahách o liturgii hledá jen způsob, jak ji učinit přitažlivou, zajímavou a krásnou, jde o bitvu předem prohranou. On je buď opus Dei a Bůh je jejím specifickým podmětem nebo nikoli. V tomto kontextu vás prosím, abyste uskutečňovali posvátnou liturgii s pohledem upřeným na Boha ve společenství svatých, živé Církve všech míst a všech dob, aby se stávala výrazem krásy a vznešenosti Boha, přítele lidí.

Duší modlitby je konec konců Duch svatý. Vždy, když se modlíme je to vpravdě On, kdo ?přichází na pomoc v naší slabosti, přimlouvá se za nás vzdechy, které nelze vyjádřit? (srov. Řím 8,26). Spoléhajíce na tato slova apoštola Pavla vás ujišťuji, drazí bratři a sestry, že modlitba ve vás vzbudí onen účinek, který se vyjadřoval v úzu nazývat kněze a zasvěcené osoby jednoduše ?duchovní?. Řezenský biskup Sailer kdysi řekl, že kněží by měli být především osoby duchovní. Mně by se líbilo, kdyby se termín ?duchovní? znovu začal užívat. Je však především důležité, aby se v nás realizovala ona skutečnost, kterou to slovo opisuje: abychom se následováním Pána mocí jeho Ducha, stávali osobami ?duchovními?.

Rakousko je, jak se dvojsmyslně říká, opravdový Klösterreich?: království klášterů či bohaté na kláštery. Vaše starobylá opatství, jejichž počátky a tradice sahají staletí zpět, jsou místy, kde je ?preferován Bůh?. Drazí bratři, učiňte pro lidi tuto prioritu ještě evidentnější! Jako duchovní oáza totiž klášter ukazuje dnešnímu světu to nejdůležitější, ba jediné a rozhodující: existuje poslední důvod, kvůli kterému stojí za to žít, a to je Bůh a jeho tajemná láska.

A vás, drazí věřící, prosím, považujte vaše opatství a vaše kláštery za to, čím jsou a stále chtějí být: nejenom místy kultury a tradice nebo dokonce jen ekonomickými podniky. Struktura, organizace a ekonomika jsou nezbytné také v Církvi, ale nejsou věcí podstatnou. Klášter je především místem duchovní síly. Příchodem do některého z vašich klášterů tady v Rakousku lze nabýt podobného dojmu jako když se zpocený během procházky v Alpách konečně může osvěžit u potůčku pramenité vody? Využívejte tedy tyto zdroje blízkosti Boha ve vaší zemi, važte si řeholních komunit, klášterů a opatství a využijte duchovní služby, kterou vám řeholníci nabízejí!

Moje návštěva patří také Akademii, dnes již Papežské, která slaví 205. výročí svého založení a která ve svých nových statutech dostala od Opata dodatečné jméno aktuálního Petrova nástupce. Jakkoli je důležitá integrace teologické discipliny v universitas vědy prostřednictvím katolických teologických fakult na státních univerzitách, je rovněž důležité, že existují místa studií tak profilovaných jako je vaše, kde je umožněno spojení vědecké teologie a žité spirituality. Bůh totiž není nikdy pouhý Předmět teologie. Je vždy zároveň také jejím živým Subjektem. Křesťanská teologie ostatně není nikdy pouze lidským pojednáním o Bohu, ale vždycky je zároveň Logosem a logikou, v níž se Bůh zjevuje. Proto jsou vědecká intelektualita a žitá zbožnost dvěma prvky studia, které svou nezbytnou komplementaritou závisí jeden na druhém.

Otec cisterciáckého řádu, sv.Bernard, bojoval ve své době proti oddělování objektivizující racionality a církevní spirituality. Naše dnešní situace ve srovnání s tou tehdejší vykazuje i přes jistou odlišnost také značnou podobnost. Teologie ve své úzkostné touze po dosažení statutu rigorózní vědeckosti v moderním smyslu slova hrozí ztráta dechu víry. Jako liturgie, která zapomíná vzhlížet k Bohu, pohasíná, tak také teologie, která už nedýchá v prostoru víry, přestává být teologií. Je redukována na sérii disciplín, které jsou více či méně vzájemně propojeny. Avšak tam, kde se praktikuje ?teologie na kolenou?, jak to žádal Hans Urs von Balthasar (Theologie und Heiligkeit, Aufsatz von 1948 in Verbum Caro. Schriften zur Theologie I, Einsiedeln 1960, 195-224).

Tato plodnost se ukazuje v podpoře a formaci osob, které si v sobě nesou duchovní povolání. K tomu aby bylo dnes možno věrně si udržet povolání ke kněžství a k řeholnímu stavu, je zapotřebí formace, která integruje víru a rozum, srdce a mysl, život a myšlení. Život v následování Krista potřebuje integraci celé osobnosti. Tam kde je přehlížena intelektuální dimenze, vzniká snadno určitá forma zbožného poblouznění, které žije jakoby výlučně z takových emocí a duševních stavů, které si nelze udržet po celý život. A kde je přehlížena dimenze duchovní, vytváří se zředěný racionalismus, který na bázi vlastní chladnosti a svého odstupu, nemůže nikdy vyústit v nadšenou oddanost Bohu. Život v následování Krista nelze založit na takovýchto jednostrannostech; polovičatosti způsobují osobní neuspokojenost a ve svém důsledku možná i duchovní neplodnost. Každé povolání k řeholnímu životu nebo ke kněžství je poklad tak cenný, že ti, na kterých spočívá zodpovědnost za formaci, musí učinit vše pro to, aby byly nalezeny vhodné cesty formace prosazující společně fides et ratio ? víru i rozum, srdce a mysl.

Na radu svého syna, blahoslaveného Otty z Freisingu, který byl mým předchůdcem na biskupském stolci ve Freisingu, svatý Leopold Rakouský roku 1133 založil vaše opatství a dal mu jméno ?Naší Milé Paní od Svatého Kříže?. Tento klášter není dedikován Madoně jen z tradice ? jako všechny cisterciácké kláštery ? ale plane zde i mariánský zápal svatého Bernarda z Clairvaux. Bernard, který spolu se 30 druhy vstoupil do kláštera, je jakýmsi Patronem duchovních povolání. Možná měl vliv tak povznášející a nadšení vzbuzující na mnohé Bohem povolané mladé lidi své doby proto, že byl oduševňován zvláštní mariánskou zbožností. Kde je Maria, tam je obraz prvotní naprosté odevzdanosti a následování Krista. Kde je Maria, tam je letniční vanutí Ducha svatého, tam je začátek autentické obnovy.

U tohoto mariánského místa na Via Sacra přeji všem duchovním místům v Rakousku plodnost a schopnost vyzařovat. Chtěl bych zde před svým odjezdem, stejně jako v Mariazell, prosit Matku Boží ještě jednou o přímluvu za celé Rakousko. Slovy svatého Bernarda zvu každého, aby se před Marií stal důvěřivým ?dítětem?, jako to učinil samotný Syn Boží: ?Hleď na Hvězdu, vzývej Marii? V nebezpečích, v úzkostech, v nejistotách mysli na Marii, vzývej Marii. Ať se nevzdaluje z tvých úst její jméno, ať se nevzdaluje z tvého srdce? Budeš-li ji následovat, neztratíš se, budeš-li ji prosit, nebudeš zoufat, budeš-li na ni myslet, nechybíš. Když tě ona drží, nepadáš; když tě ona chrání, nebojíš se; když tě ona vede, neunavíš se, když tě obdaří svou přízní, dosáhneš svého cíle? (sv. Bernard z Clairvaux, In laudibus Virginis Matris,Homilia 2,17).

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV