O Kompendiu sociálního učení církve, 7.část

25.9.2007 

Kapitola čtvrtá: Principy sociální nauky církve. Hodnoty.

Princip solidarity: Solidarita je jednou z pravých a skutečných mravních ctností. ?Není to tedy jen prchavý soucit nebo povrchní dojetí nad zlem, týkajícím se mnoha blízkých nebo vzdálených osob. Naopak, je to pevná a trvalá odhodlanost usilovat o společné blaho neboli dobro všech a jednoho každého, protože všichni jsme zodpovědni za všechny? [1]. Princip solidarity vyžaduje, aby lidé naší doby v sobě pěstovali vědomí, že jsou dlužníky společnosti, v níž žijí. Vděčí jí za podmínky, které činí lidskou existenci snesitelnou, a také za nedělitelné a nepostradatelné dědictví, jímž je kultura, vědecké a technologické poznatky, materiální a nemateriální statky, všechno to, co je plodem lidské zkušenosti.

Pravda: Lidé jsou především povinni trvale směřovat k pravdě, respektovat pravdu a odpovědně ji dosvědčovat[2]. Žít v pravdě má obzvláštní význam pro společenské vztahy. Když se totiž soužití lidských bytostí v komunitě zakládá na pravdě, pak je zaměřeno k jejich osobní důstojnosti, podporuje ji a je této důstojnosti přiměřené[3]. Čím více se osoby a společenské skupiny snaží řešit společenské problémy podle pravdy, tím více se vzdalují od svévolnosti a přizpůsobují se objektivním nárokům morálky.

Svoboda: "Svoboda se uplatňuje ve vztazích mezi lidskými bytostmi. Každý člověk má přirozené právo, aby byl uznáván jako svobodná a zodpovědná bytost, protože je stvořen k obrazu Božímu. Právo užívat svobody je požadavek neoddělitelný od důstojnosti lidské osoby? [4]. Není přípustné, aby se význam svobody zužoval a aby za svobodu bylo pokládáno pouze nekontrolované a svévolné uplatňování vlastní osobní autonomie. ?Svoboda se rozhodně neuskutečňuje jako naprostá samovláda lidského já a mimo vztahy k ostatním. Pravá svoboda existuje jenom tam, kde jsou vzájemné vztahy mezi osobami, které se řídí pravdou a spravedlností? [5]. Hodnota svobody, která je výrazem jedinečnosti každé lidské osoby, se respektuje, když je každému členu společnosti umožněno uskutečňovat své vlastní osobní povolání, hledat pravdu a vyznávat sobě vlastní náboženské, kulturní a politické smýšlení, vyjadřovat své mínění, rozhodnout se ve věci vlastního životního stavu, a nakolik je to možné, také ve věci vlastního zaměstnání; přebírat iniciativu ekonomického, společenského a politického rázu. To vše se musí dít v rámci ?spravedlivého právního uspořádání?[6] v mezích společného dobra a veřejného pořádku, a každopádně ve znamení odpovědnosti.

Svoboda se musí rozvíjet také jako schopnost odmítat to, co je mravně negativní, ať už se to prezentuje v jakékoli podobě[7] jako schopnost faktického distancování se od všeho toho, co může zabraňovat růstu osob, rodin a společnosti. Plnost svobody spočívá ve schopnosti disponovat sebou vzhledem k autentickému dobru, a to v rámci univerzálního společného dobra[8].

Spravedlnost je hodnota, která se ?zakládá na vytrvalé a pevné vůli dávat Bohu a bližnímu to, co jim patří? [9]. Spravedlnost je obzvláště důležitá v dnešní době, v níž jsou hodnota osoby, její důstojnost a její práva navzdory proklamovaným záměrům vážně ohroženy rozšířenou tendencí vše poměřovat výlučně pohledem užitečnosti a majetku. Spravedlnost není jen pouhá lidská konvence, protože to, co je ?spravedlivé?, není v původním smyslu vymezeno zákonem, nýbrž hlubokou totožností lidské bytosti [10]. Plná pravda o člověku umožňuje jednak překonat čistě smluvní pojetí spravedlnosti, které je omezené, jednak otevřít také před spravedlností horizonty solidarity a lásky. ?Spravedlnost sama nestačí. Může dokonce dospět k popření sebe sama, neotevře-li se oné hlubší síle, kterou je láska?[11].

Cesta lásky: Mezi ctnostmi, společenskými hodnotami a láskou existuje hluboká vazba: Lásku, jejíž pojetí bývá často omezováno, je nutno přehodnotit v jejím autentickém rozměru a povýšit na nejvyšší a univerzální kritérum celé sociální etiky.

Mezi všemi cestami, i těmi prozkoumanými a používanými při řešení stále nových podob sociální otázky, je ?tou nejvzácnější? (srov. 1 Kor 12,31) cesta lásky. Žádné zákonodárství, žádný systém pravidel nebo dohod nedokáže přimět lidi a národy k tomu, aby žili v jednotě, bratrství a míru, žádná argumentace nedokáže překonat výzvu lásky.

[1] JAN PAVEL II. Encyklika o starosti církve o sociální otázky Sollicitudo rei socialis, č. 38. Praha, Zvon 1996.

[2] Srov. Katechismus katolické církve, č. 2437.

[3] 432 Srov. JAN XXIII. Encyklika o míru mezi všemi národy v pravdě, spravedlnosti, lásce a svobodě Pacem in terris. Praha, Zvon 1996.

[4] Katechismus katolické církve, č. 1738.

[5] KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY. Instrukce Libertatis conscientia, č. 26. In: AAS 79 (1987), s. 564-565.

[6] JAN PAVEL II. Encyklika ke 100. výročí Rerum novarum Centesimus annus, č. 42. Praha, Zvon 1996. Překlad redakčně upraven.

[7] Srov. JAN PAVEL II. Encyklika ke 100. výročí Rerum novarum Centesimus annus, č. 17. Praha, Zvon 1996.

[8] Srov. JAN XXIII. Encyklika o míru mezi všemi národy v pravdě, spravedlnosti, lásce a svobodě Pacem in terris. Praha, Zvon 1996.

[9] Katechismus katolické církve, č. 1807

[10] Srov. JAN PAVEL II. Encyklika o starosti církve o sociální otázky Sollicitudo rei socialis, č. 40. Praha, Zvon 1996; Katechismus katolické církve, č. 1929.

[11] JAN PAVEL II. Poselství k Světovému dni míru 1. ledna 2004, č. 10. Praha, Česká biskupská konference, 2003.

Pavel Jajtner

Copyright © 2003-2022 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.