Sv. Jan Zlatoústý (2) - dokončení

26.9.2007 

Benedikt XVI. na gen. audienci, nám. sv.Petra

Drazí bratři a sestry,
Pokračujeme dnes v našem zamyšlení o svatém Janovi Zlatoústém. Po období, které prožil v Antiochii, byl roku 397 jmenován biskupem Konstantinopole, hlavního města východořímské říše. Hned na začátku se Jan pustil do reformy místní církve: strohost biskupského paláce měla být vzorem pro každého ? klérus, vdovy, mnichy, dvořany a bohaté. Nemálo těch, kteří se cítili dotčeni jeho postoji, se od něho potom, bohužel, odvrátilo. Jako podporovatel chudých byl Jan nazýván také ?Almužník?. Jako pečlivý správce totiž dokázal vybudovat charitativní instituce, jež byly velmi ceněny. Jeho podnikavost v rozličných oblastech z něj učinila nebezpečného rivala. On však jako pravý pastýř přesto se všemi jednal srdečně a otcovsky. Choval se vždy jemnocitně zejména k ženám a zvláštní pečlivost věnoval manželství a rodině. Vybízel věřící, aby se účastnili liturgického života, který svou geniální tvořivostí učinil velkolepým a přitažlivým.

Třebaže byl dobrého srdce, neměl klidný život. Jako pastýř císařské metropole byl často zatahován do politických otázek a intrik z důvodů svých nepřetržitých kontaktů se státními činiteli a institucemi. Na církevním poli pak, po té co roku 401 sesadil v Asii šest nedůstojně zvolených biskupů, byl obviněn z toho, že překročil hranice svojí jurisdikční kompetence a stal se tak terčem laciných obvinění. Další záminkou proti němu byla přítomnost několika egyptských mnichů, které Alexandrijský patriarcha Teofil exkomunikoval a kteří našli útočiště v Konstantinopoli. Živou polemiku pak způsobila kritika, která na Zlatoústého vzešla od císařovny Eudokie a jejích dvorních dam, které ho osočovaly a snažily se ho zdiskreditovat. Nakonec došlo k jeho sesazení na synodě, svolané roku 403 patriarchou Alexandrie Teofilem, a následnému odsouzení k prvnímu krátkému vyhnanství. Po jeho návratu se proti němu opět zvedla vlna nepřátelství, když kritizoval slavnosti na počest císařovny, které jako biskup označil za pohansky přepychové. Potom se rozpoutal hon na presbytery pověřené udílením křtu během Velikonoční vigilie roku 404, čímž se začalo období pronásledování Zlatoústého i jeho stoupenců, jimž se začalo říkat ?Janovité?.

Jan proto podal zprávu o těchto událostech biskupovi Říma, Inocencovi I. Bylo však už příliš pozdě. Roku 406 musel znovu odejít do vyhnanství, tentokrát do Kukusu v Arménii. Papež byl přesvědčen o jeho nevině, ale nemohl mu pomoci. Koncil, který chtěl z Říma svolat za účelem smíření mezi oběma částmi říše i jejich církvemi se konat nemohl. Vyčerpávající Janova cesta z Kukusu do Pytius, kam nikdy nedorazil, měla zabránit věřícím, aby jej navštěvovali a zlomit tak odpor vyčerpaného vyhnance: odsouzení k vyhnanství bylo vlastně rozsudkem smrti! Dojemné jsou jeho četné dopisy z exilu, v nichž Jan vyjadřuje svou pastorační starost a vnímavou účast na strádáních, které museli podstupovat jeho stoupenci. Pochod smrti se zastavil v Komaně v Pontu. Tady byl umírající Jan přenesen do kaple mučedníka svatého Basilise, kde poručil svého ducha Bohu a byl pohřben, mučedník vedle mučedníka (Palladio, Vita 119). Bylo to 14. září 407, na slavnost Povýšení Sv.Kříže. Rehabilitován byl roku 438 Teodosiem II. Ostatky svatého biskupa byly uloženy v apoštolském kostele v Konstantinopoli a v roce 1204 byly převezeny do Říma do původní konstantinovské baziliky sv. Petra a spočívají dnes v kapli kanovnického chóru nynější baziliky. 24.srpna 2004 pak jejich značnou část daroval papež Jan Pavel II. Konstantinopolskému patriarchovi Bartolomějovi I. Liturgická památka světce se slaví 13.září. Blahoslavený Jan XXIII. jej prohlásil za patrona 2.vatikánského koncilu.

O Janovi Zlatoústém se říkalo, že když byl ustanoven na stolec Nového Říma, tzn. Konstantinopole, Bůh z něj učinil druhého Pavla, učitele Veškerenstva. Ve skutečnosti však Zlatoústý vyniká podstatnou jednotou myšlení a jednání v Antiochii stejně jako v Konstantinopoli. Mění se pouze role a situace. Zlatoústý ve své meditaci o osmi dílech, vykonaných Bohem během šesti dnů, komentuje knihu Geneze s úmyslem dovést věřící od stvoření ke Stvořiteli: ?Je to velké dobro,? říká, ?znát,co je stvoření, a co je Stvořitel?. Ukazuje nám krásu stvoření a průzračnost Boha v jeho stvoření, které se tak stává jakoby ?žebříkem? výstupu k Bohu a k Jeho poznání. K tomuto prvnímu kroku se přidává druhý: tento Bůh stvořitel je také Bohem blahosklonným (synkatabasis). My jsme při ?výstupu? slabí, naše oči jsou slabé. A tak se Bůh stává Bohem blahosklonným, který posílá padlému člověku dopis, Písmo svaté, takže stvoření a Písmo se doplňují. Ve světle Písma, dopisu, který nám Bůh poslal, můžeme stvoření rozluštit. Bůh je nazýván ?něžným otcem? (philostorgios) (ibid.), lékařem duší (Homilie na Genezi 40,3), matkou (ibid.) a oddaným přítelem (O prozřetelnosti 8,11-12). K tomuto druhému kroku, kterým nám byl po stvoření, jež má podobu ?žebříku? k Bohu, dán blahosklonností Boha dopis, Písmo svaté, přistupuje ještě třetí krok. Bůh nám nejen podává dopis, ale nakonec sestupuje On sám, vtělí se a skutečně se stává ?Bohem s námi?, naším bratrem až ke smrti na kříži. A k těmto třem krokům ? Bůh je viditelný ve stvoření, Bůh nám dává svůj dopis, Bůh sestupuje a stává se jedním z nás ? se nakonec přidává ještě čtvrtý krok. V křesťanském životě a konání je vitálním a dynamickým principem Duch svatý (Pneuma), který přeměňuje realitu světa. Bůh vstupuje do naší vlastní existence skrze Ducha svatého a zevnitř proměňuje naše srdce.

Jan na tomto pozadí, právě v Konstantinopoli, podává ve svém komentáři ke Skutkům apoštolů návrh modelu prvotní církve (Sk 4,32-37) jakožto modelu společnosti a vypracovává tak, jak se říká, sociální ?utopii? (jakousi ?ideální obec?). Šlo vskutku o to, jak dát obci její duši a tvář. Jinými slovy, Zlatoústý pochopil, že nestačí dávat almužny a čas od času pomáhat chudým, ale že je nutné vytvořit novou strukturu, nový model společnosti; model založený na perspektivě Nového Zákona. Rodící se Církev zjevuje novou společnost. Jan Zlatoústý se tak stává skutečně jedním z velkých Otců sociálního učení Církve: starobylou řeckou ideu tzv. ?polis? je třeba nahradit novou ideou obce, inspirované křesťanskou vírou. Zlatoústý zastával spolu s Pavlem (srov. 1 Kor 8,11) primát křesťanského jedince, osoby jako takové, včetně otroka i chudého. Jeho projekt tak koriguje tradiční řecké pojetí ?polis?, obce, v níž byla širokým vrstvám obyvatelstva upřena občanská práva, zatímco v křesťanské obci jsou všichni bratry a sestrami se stejnými právy. Primát osoby je také důsledkem skutečnosti, že vychází-li se skutečně od osoby, buduje se obec, zatímco v řecké ?polis? stála vlast nad jednotlivcem, který musel být obci v jejím celku naprosto podřízen. Jan Zlatoústý tak otevírá vizi společnosti vybudované na křesťanském vědomí. A říká nám, že naše ?polis? je jiná, ?svou vlast máme v nebi? (Flp 3,20) a tato naše vlast nás i na této zemi činí rovnými - bratry a sestrami - a zavazuje nás k solidaritě.

Jan se na sklonku svého života, v exilu, na hranicích Arménie, ?nejvzdálenějšího místa na světě?, odvolává na své první kázání z roku 386 a přebírá sobě drahé téma o plánu, který má Bůh s lidstvem: je to plán ?nevyslovitelný a nepochopitelný?, ale On jej zajisté spravuje s láskou (srov. O prozřetelnosti 2,6). Toto je naše jistota. I když nemůžeme rozšifrovat podrobnosti osobních i kolektivních dějin, víme, že plán Boží je vždycky inspirován jeho láskou. Zlatoústý tak navzdory svým vlastním strádáním potvrzuje objev, že Bůh miluje každého z nás nekonečnou láskou a proto chce spásu všech. Svatý biskup na této spáse velkodušně a neúnavně spolupracoval po celý svůj život. Považoval totiž za poslední cíl své existence Boží slávu, jak to vyjádřil formou jakési poslední závěti, když umíral, a řekl: ?Buď sláva Bohu za všechno!? (Palladio, Vita 11).

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2020 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.