O Kompendiu sociálního učení církve, 8.část

2.10.2007 

Kapitola pátá: Rodina jako živoucí buňka společnosti

Církev, osvícená světlem biblického poselství, pohlíží na rodinu jako na první přirozenou společnost, která se těší svým vlastním a původním právům, a klade ji do středu společenského života. Připisovat rodině podřadnou a druhotnou úlohu, odnímat jí tu důstojnost, která jí ve společnosti přísluší, znamená působit těžkou škodu skutečnému rozvoji společnosti.

Rodina jako přirozené společenství, v němž se pravdivě prožívají mezilidské vztahy, přispívá jedinečným a ničím nenahraditelným způsobem k dobru společnosti.

Společnost vytvářená v zájmu a podle měřítek rodiny je nejlepší zárukou proti každé deformaci individualistického nebo kolektivistického typu, protože právě v rodině je osoba stále v ohnisku pozornosti. Je zcela evidentní, že dobro osob a fungování společnosti úzce souvisejí s dobrým stavem manželského a rodinného společenství.

Bez rodin, které jsou pevnými společenstvími a jejíž členové se odhodlaně nasazují za druhé, by došlo k oslabení národů. V rodině se již od prvních let života člověku vštěpují mravní hodnoty, předává se mu duchovní dědictví náboženské komunity i kulturní dědictví národa. V rodině si člověk osvojuje společenskou odpovědnost a solidaritu[1].

Žádný sociální model, jehož záměrem je služba dobru člověka, nesmí zanedbávat ústřední postavení a společenskou odpovědnost rodiny. Společnost a stát mají ve vztahu k rodině navíc povinnost držet se principu subsidiarity. Respektování tohoto principu znamená, že úřady nesmějí odebírat rodině ty úlohy, které může dobře naplňovat sama nebo ve svobodném spojení s ostatními rodinami. Společnost má povinnost podporovat rodinu tím, že pro ni zajistí veškerou pomoc, kterou potřebuje, aby správně plnila to, co je jejím posláním.

Rodina je založena na svobodné vůli ženy a muže spojit se manželským svazkem a respektovat přitom význam i hodnotu manželství, které nezávisí na člověku, ale především na samotném Bohu. Žádná veřejná moc nesmí zrušit mravní právo na manželství ani upravovat jeho zaměření.

Charakteristickými rysy manželství jsou: úplnost (manželé se vzájemně darují na tělesné i duchovní rovině), jednota: (manželé se stávají ?jedním tělem? - srov. Gn 2,24), nerozlučitelnost a věrnost, a plodnost, k níž je manželství přirozeně zaměřeno.

Původní lidskou skutečnost manželství prožívají pokřtěné osoby (díky Kristovu ustanovení) v nadpřirozené svátostné formě, která je znamením i nástrojem milosti.

Díky lásce, která je zásadní skutečností definující manželství a rodinu, každá osoba, muž i žena, dochází uznání, přijetí a respektu k vlastní důstojnosti. Z lásky se rodí vztahy prožívané ve znamení nezištnosti, která u všech členů a u každého jednotlivě respektuje a podporuje osobní důstojnost jako jediné rozhodující měřítko hodnot. Z toho pramení srdečná příchylnost a setkání v rozhovoru, nesobecká ochota pomoci, velkorysá vůle sloužit druhým i hluboce pociťovaná vzájemnost.

Láska se projevuje také prostřednictvím pozorné péče o staré lidi, kteří žijí v rodině. Jejich přítomnost proto může mít velkou hodnotu. Oni jsou příkladem vztahu mezi jednotlivými generacemi, a tak přispívají k blahu rodiny i celé společnosti. Kromě svědectví o tom, že existují aspekty života, které se neměří ekonomickými kritérii nebo výkonností (lidské, kulturní, mravní a sociální hodnoty), ale mohou nabídnout také skutečný přínos v oblasti práce a odpovědnosti.

Povaha manželské lásky vyžaduje stabilitu manželského vztahu a jeho nerozlučitelnost. Bez vztahu výlučné a naprosté lásky, jež musí být vlastní manželskému svazku, dochází k rozkolu, který způsobuje velké utrpení potomkům a má škodlivé důsledky pro celou společnost.

Církev se za osoby, které po rozvodu vstoupily do nového svazku, modlí, povzbuzuje je v duchovních obtížích, s nimiž se potýkají, a podporuje je ve víře a naději. Tyto osoby mají naslouchat Božímu slovu, účastnit se na slavení mše svaté, vytrvat v modlitbě, rozhodněji konat díla lásky, pracovat v zájmu spravedlnosti a míru, vychovávat své potomky ve víře a pěstovat ducha kajícnosti a konat kající skutky, aby si tak stále vyprošovaly Boží milost.

[1] Srov. Katechismus katolické církve, č. 2224.

Pavel Jajtner

Copyright © 2003-2022 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.