Rádio Vaticana

O Kompendiu sociálního učení církve, 10.část

16.10.2007

Rodina - postavení a práva dětí, solidarita společnosi vůči rodině, rodina a ekonomie, rodina a společnost.

Je nezbytné, aby veřejnost ve všech zemích uznávala společenskou hodnotu dětství. Sociální nauka církve ustavičně připomíná požadavek, že je třeba respektovat důstojnost dětí. V rodině, jež je přirozeným společenstvím osob, je nutno věnovat zcela zvláštní pozornost dítěti. Rozvíjet hlubokou úctu k jeho osobní důstojnosti. Respektovat jeho práva a velkodušně se za ně zasazovat. To platí o každém dítěti, je to však tím naléhavější, čím je dítě menší, čím více potřebuje ochranu, čím více je nemocné, trpící nebo postižené. Práva dětí musí být chráněna právním řádem.

Vzhledem k významu rodiny je jí třeba projevovat solidaritu. Jestliže se solidarita rodí z lásky a roste v lásce, pak k rodině bytostně a zásadně patří. Tato solidarita může nabývat podoby služby a pozornosti vůči těm, kdo žijí v chudobě a nedostatku, vůči sirotkům, postiženým, nemocným, starým, těm kdo mají žal, kdo se nacházejí v pochybnostech, samotě, opuštěnosti. Znamená také přijetí, svěření nebo adopci dětí a schopnost pozvednout hlas v obtížných situacích před příslušnými institucemi, aby zasáhly v souladu se svým specifickým zaměřením.

Rodina a ekonomie:

Obzvláště významný je poměr, který existuje mezi rodinou a ekonomií. Nejprve je třeba připomenout, že ekonomie se zrodila z domácí práce a že domov byl po dlouhou dobu (a na mnoha místech stále je) určitou produktivní jednotkou a středem života. Dále platí, že vnitřní síla ekonomického života se rozvíjí prostřednictvím iniciativy lidí a uskutečňuje se v podobě jakýchsi soustředných kruhů, které vstupují do stále rozsáhlejších sítí výroby a směny statků i poskytování služeb, což vše stále více nějakým způsobem zasahuje rodiny. Rodinu je tudíž třeba zcela oprávněně považovat za hlavní představitelku ekonomického života, která se neorientuje podle logiky trhu, nýbrž podle logiky sdílení a solidarity mezi jednotlivými generacemi.
Zvláštní poměr panuje mezi rodinu a prací. Přínos, který rodina může poskytovat světu práce, je vzácný a z mnoha hledisek rovněž nenahraditelný. Tento příspěvek se projevuje jak ekonomickým způsobem, tak prostřednictvím velkého potenciálu solidarity, který je rodině vlastní.
Má-li být zabezpečen spravedlivý vztah mezi rodinou a prací, je třeba brát vážně a podporovat institut rodinné mzdy, což znamená plat dostačující k tomu, aby rodina mohla žít důstojným způsobem.
Při promýšlení vztahu mezi rodinou a prací je třeba věnovat zvláštní pozornost práci ženy v rodině, tedy takzvané pečovatelské práci. Sdílet, chápat a podporovat ji musí především muž, manžel a otec. Pečovatelskou práci, počínající mateřskou rolí ženy, musí společnost oceňovat a hodnotit.

Rodina a společnost:
Výchozím hlediskem spravedlivého a tvořivého vztahu mezi rodinou a společností je uznání společenské subjektivity a prvořadosti rodiny. Je v zájmu každé zdravé společnosti, aby vždycky dostála svému základnímu úkolu: vážit si rodiny a plně ji podporovat.
To, že občanské instituce a stát uznají přednostní postavení rodiny vzhledem ke každé jiné komunitě i vůči státu samému, vede jednak k překonání čistě individualistických koncepcí, jednak k přijetí rodinného rozměru lidské existence jako kulturního a politického hlediska, jež nelze opomíjet při nahlížení lidské osoby. To neznamená alternativu k právům, jež mají jednotlivé osoby, nýbrž podporu a ochranu těchto práv.
Taková orientace umožňuje vypracování právních předposů a zákonů, které budou nejlépe vyhovovat požadavku spravedlivého řešení různých sociálních problémů. Na osoby začleněné do společnosti se totiž nemá pohlížet pouze jako na jednotlivce, nýbrž také jako na členy rodin, v nichž tyto osoby žijí a na jejichž zvláštní potřeby se musí brát ohled.

Pavel Jajtner