Rádio Vaticana

Bůh nemůže změnit věci bez našeho obrácení

21.10.2007

Benedikt XVI. při mši sv. v Neapoli, nám. Plebiscitu

Ctihodní bratři v episkopátu a v kněžství, drazí bratři a sestry,
s velkou radostí jsem přijal pozvání navštívit křesťanské společenství, které žije v tomto historickém městě Neapoli. Mé bratrské objetí patří především vašemu arcibiskupovi kardinálu Crescenzio Sepe a zvláště mu děkuji za slova, kterými se na mně vaším jménem obrátil na počátku této slavné eucharistické oběti. Poslal jsem ho do vašeho společenství, protože znám jeho apoštolskou horlivost a jsem spokojen, když zjišťuji, že oceňujete jeho intelektuální dary a srdce. Zdravím s láskou pomocné biskupy a diecézní kněžstvo, jakož i řeholníky a řeholnice a ostatní zasvěcené osoby, katechety i laiky, zvláště pak mladé, kteří se aktivně angažují v různých pastoračních, apoštolských a charitativních iniciativách. Zdravím vysoce postavené občanské a vojenské představitele, počínaje ministerským předsedou, neapolskou starostkou, prezidenty provincie i regiony. Všem vám, kteří jste se sešli na náměstí před monumentální bazilikou zasvěcenou sv. Františkovi z Pauly, od jehož smrti letos uplyne pět set let, patří můj srdečný pozdrav, který se vztahuje i na ty, kteří jsou s námi spojeni rozhlasem a televizí, zvláště klausurním komunitám, starým osobám a těm, kdo jsou v nemocnicích, vězňům a těm, s nimiž se během tohoto krátkého pobytu v Neapoli nebudu moci setkat. Krátce zdravím celou rodinu věřících a všechny občany Neapole: jsem mezi vámi, drazí přátelé, abych s vámi lámal slovo a chléb života.

Při meditaci nad biblickými čteními této neděle a v myšlenkách na poměry v Neapoli mě zasáhl fakt, že Boží slovo má za hlavní téma modlitbu, ba ?nutnost modlit se stále a neochabovat? (srov. Lk 18,1). Na první pohled by se mohlo zdát, že tohle téma nějak nesedí, že málo proniká do společenských poměrů, do vašich denních problémů. Avšak zamyslíme-li se, pochopíme, že tato slova obsahují poselství, jistě proti proudu, avšak určené , aby osvítilo do hloubky svědomí vaší církve a vašeho města: Shrnul bych to takto: silou, která v mlčení a bez povyku mění svět a přeměňuje jej v Boží království, je víra ? a výrazem víry je modlitba. Když se tato víra naplní láskou k Bohu, který je uznáván jako dobrý a spravedlivý Otec, stává se vytrvalou, naléhavou, stává se nářkem ducha, křikem duše, který proniká do Božího srdce. Takovým způsobem se modlitba stává největší silou přeměny světa. Tváří v tvář obtížným sociálním skutečnostem, jako je jistě ta vaše, je třeba posílit naději, která se zakládá na víře a vyjadřuje se neúnavnou modlitbou. Právě modlitba udržuje zapálenou pochodeň víry. Ježíš se ptá: ?Nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?? (Lk 18,8). Jak odpovíme na tuto znepokojivou otázku? Právě dnes chceme opakovat s pokornou odvahou: Pane, Tvůj příchod mezi nás při této nedělní eucharistii nás nachází se zapálenou lampou víry. My věříme a důvěřujeme Ti: Rozmnož naši víru!

Biblická čtení, která jsme slyšeli, nám prezentují některé vzory, které nás mohou inspirovat při našem vyznání víry. Je to postava vdovy, s níž se setkáváme v evangelijním podobenství a postava Mojžíše, o něm mluví kniha Exodus. Vdova z evangelia (srov. Lk 18,1-8) nám dává myslet na ?maličké?, na ty poslední, ale také na tolik prostých a čestných osob, které trpí útiskem a svévolí, cítí se bezmocní tváří v tvář nekončící sociální tísni a podléhají pokušení klesat na mysli. Těm Ježíš opakuje:pohleďte na tuto chudou vdovu s jakou úporností naléhá a nakonec dosáhne, že jí nepoctivý soudce vyslechne!Jak byste mohli myslet, že váš nebeský Otec , dobrý a věrný, který chce pro své děti jen dobro, se vás v pravou dobu nezastane? Víra nás ujišťuje, že Bůh naslouchá našim modlitbám, a že nás ve vhodnou dobu vyslyší, i když se zdá, že denní zkušenost vyvrací tuto jistotu. Vždyť před jistými fakty černé kroniky nebo tolika všedními svízeli života, o nichž ani noviny nepíší, se samovolně ze srdce zvedá prosba starozákonního proroka: ?Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, a ta neslyšíš? Úpím k tobě pro násilí a ty nezachraňuješ? (Hab 1,2). Odpověď na tohle naléhavé volání je jediná: Bůh nemůže změnit věci bez našeho obrácení a naše opravdové obrácení začíná křikem duše, která naléhavě prosí o odpuštění a spásu. Křesťanská modlitba tedy není výrazem fatalismu nebo netečnosti, ba je pravým opakem útěku ze skutečnosti, konejšivého intimismu. Je silou naděje, svrchovaným výrazem víry v moc Boha, který je láska a který nás neopouští. Modlitba, jaké nás naučil Ježíš, vyvrcholila v Getsemane a má charakter ?agonismu?, tj. boje, protože rozhodně stojí po boku Pána, aby potírala nespravedlnost a přemáhala zlo dobrem. Je to zbraň malých a chudých duchem, kteří odmítají jakýkoliv druh násilí. Ba naopak. Odpovídají na něj evangelijním nenásilím, a tím vydávají svědectví, že pravda Lásky je silnější než nenávist a smrt.

To se také vynořuje z prvního čtení, proslulé líčení bitvy mezi Izraelity a Amalektity (srov. Ex 17,8-13a). O osudu této tvrdé bitvy rozhodla právě modlitba obrácena s vírou k pravému Bohu. Zatím co Jozue a jeho muži čelili na bojišti protivníkům, Mojžíš se modlil na pahorku se zvednutýma rukama. Tyto zdvižené ruce velkého vůdce zajišťovali vítězství Izraeli. Bůh byl se svým lidem, chtěl jeho vítězství, ale podmiňoval svůj zásah zvednutýma rukama Mojžíše. Zdá se to neuvěřitelné, ale je to tak. Bůh potřebuje zvednuté ruce svého služebníka! Mojžíšovi zvednuté ruce dávají pomyslet na Ježíšovi ruce na kříži: rozpřáhnuté ruce, přibité na kříž, jimiž Vykupitel zvítězil v rozhodné bitvě s pekelným nepřítelem. Jeho boj, ruce zvednuté k otci a rozpřáhnuté nad světem, vyžadují jiné ruce, jiná srdce, které se i nadále obětují se stejnou láskou až do konce světa. Obracím se zvláště na vás, drazí pastýři církve, která je v Neapoli, a beru za své slova, kterými se obrací sv. Pavel k Timoteovi, a která jsme slyšeli v druhém čtení: ?Držte se toho, čemu jste se naučili a co jste přijali jako jisté. Hlásejte slovo, přicházejte s ním, ať je to vhod či nevhod, usvědčujte, zakazujte, povzbuzujte s všestrannou trpělivostí a znalostí nauky (srov. 2 Tim 3,14.16;4,2). A jako Mojžíš na pahorku vytrvejte v modlitbě za své věřící a s těmi, kteří byli svěřeni do vaší pastorační péče, abyste se mohli společně každý den dávat do boje evangelia.

Nyní vnitřně osvíceni Božím slovem vraťme se a pohleďme na skutečnost vašeho města, kde nechybějí zdravé síly, dobří lidé, kulturně připravení a s živým smyslem pro rodinu. Pro mnohé není snadné žít, je tolik situací chudoby, nedostatek bytů, nezaměstnanosti a nedostatek výhledů do budoucnosti. Pak je tu smutná jev násilí. Nejde jen o politováníhodný počet zločinů kamorry, nýbrž i o fakt, že násilí má sklon se stát rozšířenou mentalitou a pronikat do společenského života, do historických čtvrtí stejně jako do nových a bezejmenných periferií s nebezpečím, že přitáhne ještě více mládeže, která vyrůstá v prostředí, ve kterém prosperuje nezákonnost, černý obchod a kultura ?nějak se zařídit?. Jak je tedy nutné úsilí o strategii prevence, která se zaměřuje na školu, na práci a pomoc mladým naplnit volný čas. Jsou nutné zásahy, které zahrnou všechna do boje proti jakékoliv formě násilí. A to tím, že se bude formovat svědomí a přeměňovat mentalita, postoje a každodenní chování. K tomu vyzývám každého muže a každou ženu dobré vůle, zatímco se zde v Neapoli koná Setkání náboženských vůdců za mír, které má téma: ?Za svět bez násilí ? náboženství a kultury v dialogu.?

Drazí bratři a sestry, milovaný papež Jan Pavel II. navštívil Neapol poprvé v roce 1979. Byla to právě jako dnes neděle 21. října. Podruhé přišel v listopadu 1990, byla to návštěva, která podnítila obnovení naděje. Poslání církve je vždy živit víru a naděli křesťanského lidu. Právě to koná s apoštolskou horlivostí váš arcibiskup, který nedávno napsal pastýřský list s příznačným titulem ?Krev naděje?. Ano, pravá naděje se rodí pouze z Kristovi krve a z krve prolité pro Něj. Krev je také znamením smrti, ale také vyjadřuje lásku a život.. Krev Ježíše Krista a krev mučedníků, jako krev vašeho milovaného patrona, sv.Januária, je pramenem nového života. Rád bych končil slovy z listu vašeho arcibiskupa: ?Semeno naděje je snad malé, ale může dát život silnému stromu a přinášet plody.? Toto semeno v Neapoli je působí, navzdory problémům a těžkostem. Prosme Pána, aby dal v křesťanském společenství růst ryzí víře a pevné naději, schopné účinně čelit malomyslnosti a násilí. Neapol má jistě zapotřebí přiměřené politické zásahy, ale především má zapotřebí hlubokou duchovní obnovu, potřebuje věřící, kteří pevně důvěřují Bohu a s jeho pomocí šíří ve společnosti hodnoty evangelia. Prosme o pomoc Pannu Marii a vaše svaté ochránce, zvláště sv. Januária.

Přeložil Josef Koláček.

Česká sekce RV