Rádio Vaticana

Sv.Maxim z Turína

31.10.2007

Benedikt XVI. na generální audienci, nám. sv.Petra

Drazí bratři a sestry,
na zlomu čtvrtého a pátého století přispěl jiný církevní Otec po sv. Ambrožovi rozhodujícím způsobem k rozšíření a upevnění křesťanství v severní Itálii. Je to sv. Maxim, s nímž se setkáváme jako s biskupem Turína v roce 398, rok po smrti sv. Ambrože. Je o něm opravdu málo zpráv; zato ale se dochovala až do naší doby sbírka 90 kázání. Z nich se vynořuje ono hluboké a životní pouto biskupa s jeho městem, jež dosvědčuje zřejmé spojení mezi biskupskou službou Ambrože a Maxima.

Tváří v tvář velkým napětím, která rozvracela občanské soužití, se Maximovi podařilo pevně semknout křesťanský lid kolem své osoby pastýře a učitele. Město bylo ohrožováno potulnými hordami barbarů, kteří pronikli skrze východní průsmyky a táhli až k západním Alpám. Kvůli tomu byl Turín stále střežen vojenskými posádkami a stával se v kritických chvílích útočištěm pro obyvatelstvo utíkající z venkova a z městeček, která neměla vojenskou ochranu.

Maximova vystoupení za této situace dosvědčují úsilí reagovat na občanský úpadek a na rozvrat. I když zůstává obtížné určit, jaké bylo společenské složení adresátů jeho ?homilií?, zdá se, že se Maximova kázání, aby překonala nebezpečí, že budou pouze všeobecná, obrací zvláštním způsobem k vybranému jádru turínské křesťanské komunity, kterou tvořili bohatí statkáři, kteří měli své statky na turínském venkově a dům ve městě. Byla to jasná pastorační volba biskupa, který zahlédl v tomto druhu kázání nejúčinnější cestu, jak udržet a upevnit své spojení s lidem.

Aby se objasnila Maximova služba jeho městu, lze uvést jako příklad 17. a 18.kázání, věnované stále aktuálnímu tématu, totiž bohatství a chudobě v křesťanských komunitách. Také v této oblasti bylo město zmítáno velkými napětími. Bohatství se hromadilo a skrývalo. ?Jeden nemyslí na nouzi druhého,? konstatuje hořce biskup ve svém 17.kázání ?Mnozí křesťané totiž nejen, že nerozděluji vlastní věci, ale loupí i ty, které patří jiným. Nejenže nevezmou své peníze, aby je donesli k nohám apoštolů, nýbrž i odvlékají od nohou kněží své bratry, kteří prosí o pomoc.? A uzavírá: ?V našem městě je mnoho hostů a poutníků. Konejte to, co jste slíbili,? tím, že přilnete k víře, ?aby se i o vás neříkalo, co bylo řečeno o Ananiášovi: Neselhali jste lidem nýbrž Bohu.? (17. kázání, 2-3) V následujícím kázání, osmnáctém, Maxim pranýřuje stále znovu se vracející formy chamtivosti na úkor neštěstí druhých: ?Řekni mi, křesťane,? oslovuje biskup své věřící, ?řekni mi, proč jsi vzal kořist opuštěnou lupiči? Proč jsi přinesl do svého domu ?zisk?, jak si myslíš, roztrhaný a nakažený? Ale snad si myslíš,? pokračuje, ?že sis to koupil a kvůli tomu si myslíš, že se vyhneš obvinění z lakomství. Avšak tímto způsobem nelze dosáhnout, aby nabytí (těch věcí) odpovídalo obchodu. Nakupovat je dobrá věc, ale v době pokoje to, co se prodává svobodně, ne během plenění to, co bylo uloupeno... Jedná tedy jako křesťan a jako občan, kdo nakupuje, aby to vracel zpět.? (18 kázání, 3) Aniž by to stavěl na odiv, Maxim tak dospívá k tomu, že hlásá hluboký vztah mezi povinnostmi křesťana a povinnostmi občana. V jeho očích žít křesťanským životem znamená také vzít na sebe občanské závazky. A naopak každý křesťan, který uchvacuje kořist druhého s divokostí šelem, i když může žít ze své práce, který klade léčky svému sousedovi a který se každý den snaží uorávat půdu druhého a zmocňovat se plodů, nejeví se mu podobnější vlku, který zakusuje slepice, ale vlku, který se sápe na vepře.? 41 kázání, 4). Vzhledem k prozíravému postoji, jaký zaujal Ambrož, aby ospravedlnil svou proslulou iniciativu na vykoupení válečných zajatců, se jasně vynořují dějinné změny, jež pronikly do vztahu mezi biskupem a občanskými institucemi. Opíraje se o zákony, které vybízely křesťany vykupovat vězně, Maxim se cítí plně oprávněn vykonávat v tomto smyslu pravou a vlastním moc kontroly nad městem. Tato moc se pak stávala stále rozsáhlejší a účinnější až do té míry, že nahradila netečnost magistrátů a občanských institucí. V této souvislosti se Maxim nejen zasazuje o to, aby znovu zapálil věřící tradiční láskou k rodnému městu, nýbrž hlásá také vyhraněnou povinnost vůči daňovým povinnostem, i když jsou tíživé a mohou se jevit nevábně (26 kázání). Tón a obsah uvedených kázání, jak se zdá, předpokládá vyzrálé vědomí politické odpovědnosti biskupa. On je ?hlídka? umístněná nad městem. Kdo jsou tyto hlídky, ptá se totiž Maxim v 92.kázání: ne-li nejblaženější biskupové, kteří, umístněni na vyvýšené skále moudrosti na obranu národů, vidí zdaleka zla, která se neočekávaně objevují?? A v 89.kázání turínský biskup vysvětluje věřícím jejich povinnosti tím, že používá zvláštního přirovnání mezi biskupskou funkcí a funkcí včel: ?Jako včely, říká, biskupové ?zachovávají čistotu těla, předkládají pokrm nebeského života, užívají žihadla zákona. Jsou čistí, aby posvěcovali, sladcí, aby osvěžovali, přísní, aby trestali.?

Historický a literární rozbor nakonec ukazuje rostoucí vědomí politické odpovědnosti církevní autority v kontextu, který ve skutečnosti nahrazoval občanskou autoritu. Toto je totiž vývojová linie služby biskupa v severozápadní Itálii počínaje Eusebiem, který ?jako mnich? bydlel ve svém Vercelli, až po Maxima z Turína, postaveného ?jako hlídka? na nejvyšší skalní útes města. Je zřejmé, že historické, kulturní a společenské souvislosti jsou dnes hluboce odlišné. Dnešní kontext líčí spíše můj ctihodný předchůdce v apoštolské exhortaci Ecclesia in Europa, tam, kde nabízí podrobný rozbor výzev a znamení naděje pro církev v současné Evropě (6-22). V každém případě nehledě na změněné poměry, zůstávají stále platné povinnosti věřícího k jeho městu. Osnova úkolů ?poctivého občana? a úkolů ?dobrého křesťana? vůbec nezapadla.

Závěrem snad napomůže připomínka toho, co jsem napsal před několika léty v ?Doktrinální nótě ohledně otázek týkajících se nasazení a chování katolíků v politickém životě (24. 11. 2002). S odkazem na pastorální konstituci Gaudium et spes, si Nóta kladla za cíl vysvětlit jeden z nejdůležitějších aspektů jednoty života křesťana: důslednost mezi vírou a životem, mezi evangeliem a kulturou. Koncil ze své strany vybízí věřící, ?aby věrně plnili své pozemské povinnosti tím, že se dávají vést duchem evangelia. Je sice pravda, že zde nemáme trvalou vlast, ale hledáme budoucí. Jsou však na omylu ti, kdo se domnívají, že proto mohou zanedbávat své pozemské povinnosti, neboť si neuvědomují, že právě víra je k jejich plnění zavazuje ještě více, a to každého podle jeho povolání? (č 43).

Podle učení sv. Maxima a mnoha jiných Otců vezměme za své učení koncilu, aby věřící stále více toužili ?vykonávat všechny své pozemské činnosti a uvádět přitom v jednu živoucí syntézu lidské, domácí, výdělečné, vědecké i technické úsilí s náboženskými hodnotami, pod jejichž nejvyšším vedením se všechno uvádí do souladu s Boží oslavou.?(ibid.)

Přeložil Josef Koláček.

Česká sekce RV