28.4.2003 

Rozhovor s novým velvyslancem ČR u Svatého stolce Pavlem Jajtnerem

Nový velvyslanec České republiky u Svatého stolce Ing. Pavel Jajtner se dnes setkal se Svatým Otcem Janem Pavlem II. Během audience mu předal své pověřovací listiny. Při té příležitosti poskytl naší rozhlasové stanici exkluzivní rozhovor.

Pane velvyslanče, mohl byste se posluchačům Vatikánského rozhlasu krátce představit?

Do vysoké politiky jsem vstoupil po roce 1989. Předtím, ještě před koncem totality, jsem se stal starostou města Přibyslavi. Potom jsem byl osloven ohledně kandidatury do federálního parlamentu. Byl jsem zvolen místopředsedou federálního shromáždění, kde jsem působil velice krátce, protože Československá republika zanikla v roce 1992.

Na počátku roku 1993 mě oslovil tehdejší ministr zahraničních věcí České republiky Josef Zieleniec, zda bych nechtěl zastávat funkci velvyslance v Rakousku, protože moje maminka byla prozíravá žena a učila mě německy. Tak jsem nastoupil v roce 1993 do Rakouska jako první český velvyslanec. Neměl jsem to lehké po Magdě Vašáryové, která působila svým šarmem. Ona mi radila: "Pane velvyslanče, já když jsem něco nevěděla, tak jsem se usmívala, a oni si mysleli, že mám jakési tajemství." Tak tyto zbraně jsem já samozřejmě používat nemohl, ale musil jsem se připravovat více věcně. Díky svému technickému zázemí ? jsem absolvent elektrotechnické fakulty (VUT) v Brně ? jsem tuto záležitost zvládl, protože klasická diplomacie má své těžiště zejména v obchodní diplomacii a tam je ta technickoekonomická průprava velmi dobrá.

Když pak skončila moje mise v roce 1998 v Rakousku, pobýval jsem nějaký čas v Praze a pak jsem byl vyslán do Maroka. Marocká zkušenost je pro mě též velmi důležitá, protože je to úplně jiný svět, je to Afrika, je to jiná mentalita, jiné prostředí a jiné náboženství. Musel jsem si poopravit některé názory. Člověk odchází do zemí, o kterých má informace jenom zprostředkované, s jakýmisi předsudky nebo klišé.

Nemá smysl bavit se o rozdílech a psát knihy o tom, že střet civilizací je nevyhnutelný, ale má smysl se bavit o tom, na čem se dá stavět. Poznal jsem Maroko jako zemi s velkým potenciálem a poznal jsem, že islám a křesťanství mají nejméně tři věci společné, na kterých se dá stavět. Islám je náboženství, které věří v jednoho Boha, islám je náboženství, které chce změnit chudobu, a islám je náboženství, které usiluje o mír, i když v Koránu najdete i místa jiná. Takže tato zkušenost byla pro mě velmi cenná.

A když došlo k tomu, že v létě minulého roku jsem byl osloven, zda bych nepřijal funkci velvyslance ve Vatikánu, tak se mi trošku roztřásla kolena, protože vatikánská diplomacie je nejstarší diplomacie na světě, to je vysoká škola diplomacie, a tady, smím-li to tak obrazně říci, je ten diplomatický parket velmi kluzký.

A navíc se Česká republika nachází v situaci, kdy její pověst je horší, než skutečnost. Myslím například okolnosti, které se týkají stavu náboženských svobod. Všeobecně v Evropě, právě proto, že u nás existují různé těžko vysvětlitelné konflikty a spory, které zahraničí nechápe a i mnozí čeští občané je nechápou, tak to vypadá, jako by Česká republika byla země, která ne ještě zcela dosáhla své dospělosti v těchto okolnostech. Já si to nemyslím, já si myslím, že náboženské svobody v České republice mají plný prostor a neříkám to jenom já, ale říkají to i představitelé církví. Jde o to, jak tento prostor jsou církve schopné využít.

Je tu také diskuse o smlouvě, která byla podepsána mezi Svatým stolcem a Českou republikou, ta diskuse je již také dlouhá, co se týče její ratifikace, protože podepsána byla. Nicméně jsem přesvědčen o tom, že s trpělivostí se dá dospět k pozitivnímu výsledku.

Pane velvyslanče, před několika okamžiky jste předal Svatému Otci své pověřovací listiny. Tento slavnostní okamžik bývá příležitostí k tomu, aby papež vyslal vaším prostřednictvím poselství celému národu. Jaké byly hlavní body tohoto poselství?

Jan Pavel II. je člověk, který zná velice dobře prostředí a podhoubí, ze kterého vzešla naše současná svoboda a naše současná politická situace. Uvědomuje si, že český národ (a to se netýká jen českého národa, ale i celé Evropy) potřebuje duši.

Je třeba se navrátit k mentálním hodnotám. Není možné stavět svobodu a prosperitu na tržně ekonomických principech, bez vertikály není možné vybudovat něco, co má trvalou hodnotu. To si myslím, že je nejsilnější poselství, které vyslal Jan Pavel II. směrem k českému národu.

Mimochodem, papež projevil velké sympatie vůči českému národu. Já jsem si proto dovolil mu položit otázku, jak se dívá na budoucnost Evropské unie, protože to je dnes pro Českou republiku velká priorita. On se zamyslel a potom řekl: "Někteří lidé se domnívají, že národy v EU ztratí svoji identitu. Já si to nemyslím, já jsem přesvědčen o tom, že je to dobrý projekt, protože pohromadě budeme schopni udělat více dobrého."

Pane velvyslanče, co považujete za hlavní úkol své mise?

Já už jsem se o tom krátce zmínil, než jsem odjížděl do Říma. To bylo 10. dubna. Krátce předtím jsem byl v zahraničním výboru českého parlamentu, kde ústředním bodem diskuse byl stav ratifikace smlouvy mezi Svatým stolcem a Českou republikou. Smlouva je podepsána a teď se vede v parlamentu diskuse a hledá se potřebná většina k tomu, aby smlouva byla schválena. Je řada odpůrců této smlouvy, kteří ji považují za něco, co zasahuje do suverenity České republiky. Já si to nemyslím, zejména proto, a jako hlavní argument bych uvedl to, že prakticky všechny členské země EU mají tento typ smlouvy. Teď nemluvím o jednotlivých detailech, ale tento typ smlouvy mají prakticky všechny členské země EU. A také řada zemí jiných, jako Kazachstán a podobně.

V té smlouvě jsou články, které se týkají například působení katolické církve ve školství nebo ve zdravotnictví. To si myslím, že je pro každý stát jenom pozitivní, když je tady ještě nějaký jiný subjekt než stát, který se stará o potřeby lidí nemocných a lidí sociálně potřebných. Já jsem přesvědčen, že smlouva je velmi dobrá a velmi důležitá pro Českou republiku, právě proto, že vztahy se Svatým stolcem mohou "sponzorovat" naše další zahraniční politické zájmy, například členství v EU a jiné zahraniční politické zájmy.

Jestliže bude mít Česká republika vynikající vztahy se Svatým stolcem, tak vatikánská diplomacie, která působí v celém světě, nám svoji přízeň může projevit v situacích, kdy zase Česká republika bude potřebovat podporu.

Jsem přesvědčen o tom, že tato smlouva má šanci být schválena, a je potřeba trpělivě vysvětlit její výhody odpůrcům této smlouvy, kteří jsou proti této smlouvě například z důvodů, že nejsou správně informováni o jejím obsahu nebo že si její články nesprávně vysvětlují.

Vy sám jste uvedl ve svém projevu k Janu Pavlu II., že Svatý stolec je ve světě vnímán jako morální, ale také jako politická autorita. Zatímco u nás ? a myslím, že nebudu nikomu příliš křivdit, když to řeknu ? naše veřejnoprávní média hledají ve Vatikánu spíše senzace. Myslíte, že se s tou situací dá něco dělat nebo že se může něco změnit?

Já jsem velký optimista i v tomto směru. Myslím si, že je to podobné tomu, jak se vyvíjí náš vztah k demokracii, která má dvě stránky. Demokracie znamená svobodně si volit toho, kdo nás zastupuje, ale také to znamená obrovskou odpovědnost.

Jsem přesvědčen o tom, že jistý pozitivní přístup se postupem času najde, ale musíme být trpěliví. Vzpomínám si svého času na jedno setkání s rakouskými novináři, kde nezávislá novinářka, paní Christine von Kohl, řekla: "Kde je nezávislost novináře, jestliže jeho plat závisí na výši nákladu jeho listu?" Takže věřím tomu, že až uděláme ještě ten další krok, až ten novinář, který píše, bude odpovědný svému svědomí, tak to bude krok směrem k zlepšení, ve které já osobně věřím.

Pane velvyslanče, v listopadu roku 1989 jste byl v Římě na svatořečení Anežky České a nyní po 14 letech jste zde znovu. Jak se v Římě cítíte?

Je to nepředstavitelné, jsou to pocity, které se nedají vyslovit v jedné větě. Procházím římskými ulicemi a tu a tam něco poznávám a uvědomuji si přitom, jak zvláštním způsobem se někdy může vyvíjet život člověka. Těch 14 let není zase tak dlouhá doba a tehdy, když jsme se tady s mou ženou procházeli, tak jsme si říkali, jak je to krásné, a byli jsme smutní z toho, že se zase vrátíme do té zadrátované záhumenky, ze které jsme se dostali téměř čirou náhodou, a že život takhle půjde dál.

Nikdy, ani ve snu, jsme se nenadáli toho, že se dočkáme svobody, a už vůbec ne toho, že jednou tady budu zastupovat Českou republiku u Svatého stolce. Je to opravdu velice zvláštní a dokonce bych si dovolil říct, že to není náhoda.

Pane velvyslanče, děkujeme Vám za rozhovor a přejeme všechno dobré ve vašem poslání.

Ptali se Jiří Sýkora a Johana Bronková

***

Pavel Jajtner je v pořadí třetím velvyslancem České republiky ve Vatikánu. Předtím byl velvyslancem ČR v Rakousku a Maroku.

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.