17.11.2007 

Benedikt XVI. dnes přijal na audienci účastníky XXII. mezinárodní konference pořádané Papežskou radou pro pastoraci ve zdravotnictví na téma ?Pastorační péče o nemocné v pokročilém věku.? Svatý otec připomněl, že jde o jeden ze základních aspektů pastorace zdraví, i vzhledem k tomu, že průměrný věk obyvatelstva se zvyšuje. Ve stěžejní části své promluvy Benedikt XVI. řekl:

?Je-li pravda, že lidský život si zaslouží úctu v každé své fázi, platí to pro všechny a ještě více během stáří a nemoci. Stáří je poslední etapou naší pozemské pouti, která má různé fáze i svá světla a stíny. Člověk se ptá: má ještě lidská existence smysl v nestálých podmínkách stáří a nemoci? Proč pokračovat v obraně života, když se nemoc dostane do dramatické fáze, e nepřijmout eutanázii jako osvobození? Je možné žít a přijmout nemoc jako lidskou zkušenost s trpělivostí a odvahou?

Tyto otázky musí zvážit ten, kdo je povolán doprovázet staré a nemocné, zejména zdá-li se, že nemají naději na vyléčení. Dnešní mentalita zaměřená na výkon často marginalizuje naše trpící bratry a sestry, jako by byly pro společnost ?přítěží? a ?problémem? . Kdo má smysl pro lidskou důstojnost ví, že oni si zaslouží respekt a podporu, když čelí obtížím svého stavu. Je spravedlivé používat, pokud je to nutné, paliativní péči. Přestože neumožňuje vyléčení, je schopna mírnit bolest, která doprovází jejich nemoc. Vedle nezbytné klinické péče, je třeba ukazovat konkrétní schopnost milovat, protože nemocní potřebují pochopení, útěchu, podporu a doprovázení. Staří lidé zejména potřebují pomoc při procházení posledního úseku pozemské existence, aby se klidně připravili na smrt, která, jak my křesťané víme, je přechodem do náruče nebeského Otce, plného něhy a milosrdenství.

Chtěl bych dodat, že nezbytná pastorační péče o staré a nemocné nemůže nezahrnovat rodinu. Je třeba udělat vše, co je v našich silách, aby byli přijímáni svými rodinami, které se o ně s láskou a uznáním budou starat, aby nemocní pokročilého věku mohli poslední fázi života strávit ve svém domově a připravovat se na smrt v rodinném prostředí. Také pokud je nutný pobyt ve zdravotnickém zařízení, je důležité, aby se neztratilo pouto pacienta s jeho blízkými a vlastním prostředím. Kéž pastorační péče v těch nejtěžších chvílích umožní nemocnému nalézt sílu čelit těžké zkoušce v modlitbě a útěchou svátostí. Ať je obklopen bratry ve víře, připravenými naslouchat a sdílet jeho pocity. Toto je pravá objektivní ?pastorační? péče o osoby v pokročilém věku, zejména pokud jsou vážně nemocné.

Můj ctihodný předchůdce, Jan Pavel II., který podal příkladné svědectví víry a odvahy zvláště během své nemoci, při různých příležitostech povzbuzoval vědce a lékaře, aby se zabývali výzkumem v oblasti prevence léčby nemocí spojené se stárnutím a nepodléhali nikdy pokušení uchylovat se k praktikám, které zkracují život nemocných a starých lidí, k praktikám, které mají ve skutečnosti formu eutanázie. Ať vědci, badatelé, lékaři a zdravotníci stejně jako politici, administrátoři a pastorační pracovníci nikdy nezapomínají, že ?pokušení eutanázie je jedním z nejpovážlivějších příznaků kultury smrti, která se šíří zejména v blahobytné společnosti? (Evangelium vitae, 64). Lidský život je Božím darem, který jsou všichni za všech okolností povoláni chránit. Tato povinnost se týká také pracovníků ve zdravotnictví, jejichž zvláštním posláním je být ?služebníky života? ve všech jeho fázích, a zejména je-li poznamenán křehkostí, kterou přináší nemoc. Je třeba zasazovat se o to, aby lidský život měl veškerý respekt nejen v katolických nemocnicích, ale ve všech pečovatelských zařízeních.?