Rádio Vaticana

Sv. Pavlín z Noly

12.12.2007

Benedikt XVI. na gen. audienci, aula Pavla VI.

Drazí bratři a sestry,
Dnes budeme věnovat pozornost dalšímu církevnímu otci, kterým je svatý Pavlín z Noly. Byl současníkem svatého Augustina, s nímž jej pojilo hluboké přátelství, a svou službu konal v Kampánii, v Nole, kde se stal nejprve mnichem, pak knězem a biskupem. Původem však byl z Akvitánie, z jižní Francie, přesněji z Bordeaux, kde se v jedné vysoce postavené rodině narodil. Tady se mu dostalo vytříbeného literárního vzdělání, když měl za učitele básníka Ausonia. Ze svého rodného kraje odešel nejprve proto, aby budoval svou strmou politickou kariéru, a ještě jako mladík se stává místodržitelem Kampánie. Během vykonávání své veřejné funkce vynikly jeho vlohy moudrosti a mírnosti. V té době dala milost v jeho srdci vzklíčit seménku obrácení. Podnět přišel z jednoduché a intenzivní víry, s níž lid uctíval hrob světce, mučedníka Felixe, ve svatyni v nynější Cimitile. Jako činitel zodpovědný za věci veřejné se Pavlín zajímal o tuto svatyni a nechal tam zbudovat hospic pro chudé a cestu, umožňující mnoha poutníkům snadnější přístup.

Během svého úsilí o výstavbu pozemského města, začal postupně objevovat cestu k městu nebeskému. Setkání s Kristem bylo pro něho cílem namáhavé pouti, poznamenané zkouškami. Bolestné okolnosti, počínaje ztrátou přízně politických autorit, mu daly pocítit pomíjivost věcí. Později, když se mu dostalo víry, napsal: ?Člověk bez víry je prach a stín? (Carme X, 289). V touze po světle, které by mu ukázalo smysl života, se odebral do Milána, aby vstoupil do Ambrožovy školy. Svou křesťanskou formaci pak dovršil ve svém rodném kraji, kde přijal křest z rukou biskupa Delfina z Bordeaux. Do kontextu jeho cesty víry zapadá také manželství. Oženil se s Terazií, zbožnou ženou z Barcelony, a narodilo se jim dítě. Žil by jako dobrý křesťanský laik, pokud by jím po několika dnech neotřásla smrt jeho dítěte, jež mu ukázala, že Bůh měl s jeho životem jiný plán. V důsledku toho se pak cítil být Kristem povolán k přísnému asketickému životu.

V plné shodě s manželkou Terazií prodal svůj majetek a rozdal chudým a spolu s ní odešel z Akvitánie do Noly, kde se oba manželé usadili poblíž baziliky ochránce svatého Felixe a žili ve zdrženlivosti jako bratr a sestra, podle způsobu života, který přijali za svůj i jiní. Komunitní rytmus byl typicky mnišský, ale Pavlín, který byl v Barceloně vysvěcen na kněze, se rozhodl sloužit poutníkům jako kněz. To mu získalo sympatie a důvěru křesťanského společenství, které jej po smrti svého biskupa kolem roku 409 zvolilo jako jeho nástupce na biskupské stolci v Nole. Jeho pastorační činnost se rozrůstala, přičemž se vyznačovala zvláštním zájmem o chudé. Zanechal po sobě obraz pastýře lásky, jak jej popisuje svatý Řehoř Veliký ve 3.kapitole svých Dialogů, kde vykresluje Pavlína při jeho hrdinském gestu, kdy se nabídl jako vězeň namísto syna jedné vdovy. Epizoda je historicky sporná, ale ukazuje postavu biskupa s velkým srdcem, který uměl být nablízku svému lidu ve smutných okolnostech vpádu barbarů.

Pavlínova konverze zanechala v současnících velký dojem. Jeho učitel Ausonius, pohanský básník, se cítil ?zrazen?, a adresoval mu trpká slova, v nichž mu z jedné strany vyčítá - prý zbrklé - ?pohrdání? hmotnými dobry a z druhé strany opuštění jeho literárního poslání. Pavlín mu odpověděl, že obdarování chudých není výrazem pohrdání pozemskými dobry, nýbrž spíše jejich doceněním za vyšším účelem lásky. Pokud se týká literárních snah, Pavlín odložil nikoli básnický talent, který nadále rozvíjel, nýbrž básnické formy inspirované mytologií a pohanskými ideály. Jeho vnímavost nyní ovládla nová estetika: byla to krása vtěleného Boha, ukřižovaného a vzkříšeného, kterého nyní začal opěvovat. Ve skutečnosti se tedy nerozloučil s poezií, ale čerpal nyní svou inspiraci z Evangelia, jak říká těmito svými verši: ?Pro mne je víra jediným uměním, a Kristus mou poezií? (?At nobis ars una fides, et musica Christus?: Carme XX, 32).

Jeho básně jsou zpěvy víry a lásky, v nichž je každodenní dění malých i velkých událostí pojato jako dějiny spásy, jako dějiny Boha s námi. Mnohé z těchto skladeb, takzvané ?Vánoční básně?, se pojí s výroční slavností mučedníka Felixe, jehož si vybral za svého nebeského patrona. Připomínáním Felixe zamýšlel oslavovat Krista samého v přesvědčení, že to byla právě přímluva tohoto světce, která mu vymohla milost obrácení: ?V tvém světle, šťastný, zamiloval jsem si Krista? (Carme XXI, 373). Tomuto postoj chtěl dát výraz při přestavbě svatyně na novou baziliku, kterou nechal vyzdobit tak, aby malby, doplněné vhodnými nápisy, byly pro poutníky živou katechezí. Svůj plán pak vysvětloval v jedné Básni věnované jinému velkému katechetovi, svatému Niketovi z Remeše, když jej provázel při návštěvě této baziliky: ?Rád bych nyní, abys rozjímal nad obrazy, které se táhnou po stěnách podloubí? Zdálo se nám užitečným, znázornit posvátné argumenty v celém Felixově domě v naději, že se při pohledu na tyto obrazy probudí zájem užaslých myslí venkovanů? (Carme XXVII, vv.511.580-583). Dodnes je možné obdivovat zbytky těchto obrazů, které právem řadí Nolského světce mezi postavy, mající vztah ke křesťanské archeologii.

V Cimitelském asceteriu ubíhal život v chudobě, modlitbě a zcela ponořen do ?lectio divina?. Písmo čtené, meditované a asimilované bylo světlem, pod jehož paprskem Nolský světec zpytoval svou duši ve snaze o dokonalost. Tomu, kdo neustával žasnout nad jeho rozhodnutím vzdát se materiálních dober, připomínal, že gesto samotné mělo ještě daleko k úplnému obrácení: ?Opuštění nebo zbavení se časných dober, nabytých v tomto světě, není výrazem dovršení, ale pouze začátkem běhu; není to cíl, ale pouze start. Atlet totiž nevítězí tím, že se svlékne, protože odkládá svůj šat, aby mohl začít soutěžit, a je hoden toho, aby byl korunován vítězem pouze tehdy, až dokoná, co má.? (srov. Ep. XXIV, 7 k Sulpiciovi Severovi).

Vedle askeze a Božího Slova stojí láska. Mnišská komunita byla pro chudé domovem. Pavlín se neomezoval na to, že je obdarovával almužnou, ale přijímal je jako samotného Krista. Vyhradil jim část kláštera a měl za to, že tím nejen dává, ale dostává - ve výměně darů nabídnutého pohostinství a vděčné modlitby potřebných. Nazýval chudé svými ?pány? (srov. Ep. XIII, 11 k Pammachiovi), a vzhledem k tomu, že bývali ubytováni ve spodním patře, rád říkával, že jejich modlitba tvoří základ jeho domu (srov. Carme XXI. 393-394).

Svatý Pavlín nenapsal teologická pojednání, ale jeho Básně a bohatá korespondence oplývají žitou teologií, proniknutou Božím Slovem, které neustále zpytoval jako světlo života. Vysvítá tu zejména smysl pro Církev jako tajemství jednoty. Společenství prožíval především jako výrazně duchovní přátelství. V něm byl svatý Pavlín pravým mistrem, když ze svého života vytvořil křižovatku vybraných duchů: Martina z Tours a Jeronýma, Ambrože a Augustina, Delfina z Bordeaux a Nikety z Remeše, Vittricia z Rouen a Rufina z Akvileje, Pammachia a Sulpicia Severa a mnoha dalších, více či méně známých. V tomto klimatu vzniká hutná korespondence s Augustinem. Mimo obsah jednotlivých dopisů zaráží vroucnost, s níž Nolský světec opěvuje přátelství, jakožto manifestaci jediného Kristova těla, oživovaného Duchem svatým. V jednom příznačném úryvku ze začátku korespondence mezi oběma přáteli, Pavlín píše: ?Není divu, že my, přestože vzdáleni, jsme jeden vedle druhého přítomni, a aniž bychom se poznali, známe se, poněvadž jsme údy jediného těla, máme jedinou hlavu a jsme obdařeni jedinou milostí, žijeme z jediného chleba, kráčíme stejnou cestou a bydlíme v témže domě? (Ep. 6,2). Vidíme zde nádherný popis toho, co znamená být křesťany, být Kristovým tělem, žít ve společenství Církve. Teologie naší doby našla právě v pojmu společenství klíč k pochopení tajemství Církve. Svědectví svatého Pavlína z Noly nám pomáhá vnímat Církev, jak nám ji představuje 2.vatikánský koncil, jako svátost vnitřního spojení s Bohem a tím jednotu nás všech a nakonec jednoty celého lidstva (srov. Lumen gentium, 1). V této perspektivě přeji vám všem požehnanou adventní dobu!

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV