9.1.2008
Benedikt XVI. na generální audienci, aula Pavla VI.
Drazí bratři a sestry,
Po vánočních svátcích bych se chtěl znovu vrátit k meditacím o církevních otcích a mluvit dnes o největším otci latinské církve, svatém Augustinovi: muži citu a víry, vysoké inteligence a neúnavného pastoračního nasazení. Tento velký světec a učitel církve je svou pověstí často znám i těm, kteří křesťanství neznají anebo k němu nemají důvěrný vztah, protože zanechal hlubokou stopu v kulturním životě Západu i celého světa. Díky svému unikátnímu významu měl svatý Augustin obrovský vliv a lze tvrdit, že všechny cesty latinské křesťanské literatury z jedné strany vedou do města Hippo (dnes Annaba na pobřeží Alžírska) a z druhé strany pak z tohoto města římské Afriky, kde Augustin od roku 395 až do své smrti roku 430 působil jako biskup, vycházejí mnohé další cesty následného křesťanství i samotné západní kultury.
Zřídka se v nějaké civilizaci najde duch tak velký, který dovede shrnout její hodnoty a vyzvednout jejich vnitřní bohatství, a přitom vytvářet ideje a formy, které pak přebírají příští generace, jak to zdůraznil také Pavel VI.: ?Lze říci, že veškeré myšlení antiky ústí do jeho díla a z něho pak vycházejí myšlenkové proudy, které pronikají celou věroučnou tradici následujících století? (AAS, 62, 1970, str.426). Augustin je také církevní otcem, který po sobě zanechal největší počet spisů. Jeho životopisec Possidius říká: ?zdá se nemožné, že by jeden člověk mohl za svůj život napsat tolik věcí?. O těchto různých dílech budeme mluvit na příštím setkání. Dnes svoji pozornost soustředíme na jeho život, který lze z jeho spisů dobře rekonstruovat, zvláště z jeho Vyznání, mimořádné duchovní autobiografie, kterou napsal ke chvále Boží a která je jeho nejproslulejším dílem. A právem, protože augustinovská Vyznání svým důrazem na niternost a psychologii představují v západní literatuře jedinečný vzor, a to nejenom v západní, ba nejen v náboženské až do moderní doby. Tento důraz na duchovní život, tajemství já, tajemství Boha, které se skrývá v já, je něčím mimořádným, co nemá obdoby a navždy zůstane určitým duchovním ?vrcholem?.
Ale abychom se vrátili k jeho životu. Augustin se narodil 13.listopadu roku 354 v Tagaste, v Numidské provincii římské Afriky, Patriciovi, pohanovi, který se později stal katechumenem, a Monice, horlivé křesťance. Tato zapálená žena, ctěná jako světice, měla na syny obrovský vliv a vychovala je v křesťanské víře. Augustin přijal sůl na znamení svého začlenění do katechumenátu. Byl vždycky přitahován postavou Ježíše Krista, ba dokonce sám píše, že Ježíše vždycky miloval. Postupně se však stále více vzdaloval církevní víře a církevní praxi, jako se to děje i dnes u mnoha mladých.
Augustin měl také bratra Navigia a sestru, jejíž jméno neznáme a která se po té, co ovdověla, stala představenou ženského kláštera. Chlapec pronikavé inteligence obdržel dobré vzdělání, i když ne vždy byl příkladným studentem. Dobře však studoval gramatiku. Nejprve ve svém rodném městě, pak v Madaura a od roku 370 rétoriku v Kartágu, hlavním městě římské Afriky. Dosáhl dokonalé znalosti latinského jazyka, nenaučil se však ve stejné míře jazyku řeckému a neovládal ani jazyk punský, kterým mluvili obyvatelé jeho rodiště. Právě v Kartágu Augustin poprvé četl Hortensia, Ciceronův spis, který se později ztratil, má místo na jeho cestě ke konverzi. Ciceronský text v něm odhalil lásku k moudrosti, jak napíše po té, co se stane biskupem, ve svým Vyznáních: ?Tato kniha opravdu změnila můj způsob vnímání?, takže ?najednou ztratila cenu jakákoli prázdná naděje a s neuvěřitelným zápalem srdce jsem zatoužil po moudrosti nesmrtelné? (III, 4.7).
Protože byl však přesvědčen, že bez Ježíše skutečně není možné najít pravdu, a protože v této přitažlivé knize jeho jméno chybělo, začal hned po jejím přečtení číst Písmo, Bibli. Byl však zklamán. Nejenom proto, že latinský styl překladu Písma svatého byl nedostačující, ale také proto, že mu nepřipadal uspokojivý samotný jeho obsah. Ve vyprávěních Písma o válkách a dalším lidském dění nenacházel vznešenost filosofie, záři hledání pravdy, která je jí vlastní. Přesto však nechtěl žít bez Boha a hledal tedy náboženství, které by odpovídalo jeho touze po pravdě a jeho touze přiblížit se Ježíšovi. Upadl pak do sítě manichejců, kteří se představovali jako křesťané a slibovali naprosto racionální náboženství. Tvrdili, že svět je rozdělen na dva principy: dobro a zlo, což mělo vysvětlovat celou složitost lidských dějin. Také dualistická morálka se svatému Augustinovi líbila, protože obsahovala velmi vysokou morálku pro vyvolené, a těm, kteří se tam hlásili, umožňovala život více přizpůsobený situaci doby, zejména pro mladého muže jako on. Stal se proto manichejcem a byl přesvědčen, že nalezl syntézu mezi racionalitou, hledáním pravdy a láskou k Ježíši Kristu. A mělo to také konkrétní výhodu pro jeho vlastní život. Vstupem k manichejcům se mu totiž otevřely snadné perspektivy kariéry. Osvojení si tohoto náboženství, k němuž hlásilo mnoho vlivných osobností, mu umožnilo pokračovat ve vztahu, který navázal s jednou ženou, a rozvíjet také svou kariéru. Tato žena mu dala syna, Adeodata, jemu velice drahého, velmi inteligentního, který je později přítomen přípravám na jeho křest u jezera Como a podílí se na ?Dialozích?, které nám svatý Augustin předal. Chlapec však, bohužel, předčasně zemřel. Učitel gramatiky se ve svých přibližně dvaceti letech ze svého rodného města rozjel do Kartága, kde se stal brilantním a proslulým učitelem rétoriky. Postupem času se však Augustin začal vzdalovat víře manichejců, kteří jej zklamali právě v intelektuálním ohledu, poněvadž nedokázali vyřešit jeho pochybnosti. Přestěhoval se do Říma a potom do Milána, kde tehdy sídlil císařský dvůr a kde obdržel prestižní místo díky zájmu a doporučení Římského prefekta, pohana Symacha, nepřítele Milánského biskupa Ambrože.
V Milánu si Augustin, zpočátku za účelem rozšíření svých rétorických dovedností, navykl naslouchat krásným kázáním biskupa Ambrože, který byl reprezentantem císaře pro severní Itálii. Africký rétor byl slovy velkého milánského biskupa okouzlen. A to nejenom co do rétoriky, ale zejména obsah se stále více dotýkal jeho srdce. Velký problém Starého zákona, nedostatku rétorické krásy a filosofické vznešenosti našel řešení v kázáních svatého Ambrože díky jeho typologické interpretaci Starého zákona. Augustin pochopil, že celý Starý zákon je cestou k Ježíši Kristu. Našel tak klíč k porozumění kráse, hloubce ? i té filosofické ? Starého zákona a pochopil jednotu tajemství Krista v dějinách a také syntézu mezi filosofií, racionalitou a vírou v Logos, v Krista, ve věčné Slovo, které se stalo tělem.
V krátké době si Augustin uvědomil, že alegorická četba Písma a novoplatonická filosofie, které praktikoval Milánský biskup, mu umožnily vyřešit intelektuální těžkosti, které se mu v mládí při jeho prvním kontaktu s biblickými texty zdály nepřekonatelné.
Po četbě filosofických spisů tak Augustin začal znovu číst Písmo a zejména pavlovské listy. Konverze ke křesťanství 15.srpna roku 386 je pak vrcholem dlouhé a úmorné vnitřní cesty, o které budeme ještě mluvit v jiné katechezi. Afričan se pak odstěhoval na venkov, na sever od Milána k jezeru Como, aby se tam spolu s matkou Monikou, synem Adeodatem a malou skupinou přátel připravil ke křtu. 24.dubna roku 387 během velikonoční vigilie v Milánské katedrále byl pak Augustin ve svých ve dvaatřiceti letech Ambrožem pokřtěn.
Po křtu se Augustin spolu s přáteli rozhodl vrátit do Afriky s myšlenkou začít společný život mnišského typu ve službě Boží. V Ostii však během čekání na loď nečekaně onemocněla matka, krátce na to zemřela a zanechala syna se zlomeným srdcem. Konvertita se nakonec vrátil domů a usadil se v Hippo, aby tam založil klášter. V tomto městě na africkém pobřeží byl i přes svůj odpor roku 391 vysvěcen na kněze a začal s několika druhy žít mnišským životem, na který předtím dlouho pomýšlel. Svůj čas dělil mezi modlitbu, studium a kázání. Chtěl pouze sloužit pravdě, necítil se povolán k pastorační službě, ale potom pochopil, že je to Boží povolání, aby byl pastýřem mezi druhými, a podával tak dar pravdy druhým. O čtyři roky později v Hippo roku 395 byl vysvěcen na biskupa. Augustin pokračoval v prohloubeném studiu Písma a textů křesťanské tradice a přitom se svým neúnavným pastoračním nasazením stal příkladným biskupem. Kázal několikrát týdně svým věřícím, podporoval chudé a sirotky, věnoval se formaci kněží a organizaci ženských i mužských klášterů. Bývalý rétor se v krátké době stal jedním z nejdůležitějších exponentů křesťanství té doby. Byl nesmírně aktivní ve správě své diecéze, což mělo i značný dopad v občanské sféře, a během více než 35 let svého episkopátu dosáhl biskup z Hippo širokého vlivu ve vedení katolické církve v římské Africe i všeobecně v křesťanství své doby. Přitom čelil úporným, rozkladným, náboženským a heretickým tendencím jako manicheismus, donatismus a pelagianismus, které vystavovaly nebezpečí křesťanskou víru v jediného Boha, plného milosrdenství.
Bohu se svatý Augustin svěřoval denně až do konce svého života. Když byl uprostřed Vandaly obléhaného města Hippo stižen horečkou, požádal biskup ? jak vypráví jeho přítel Possidius ve Vita Augustini ? ?aby mu velkými písmeny přepsali kající Žalmy a listy si nechal upevnit na zeď tak, aby je mohl z postele během své nemoci vidět a číst; nepřetržitě plakal a ronil vroucí slzy? (31,2). Tak uběhly poslední dny Augustinova života, který zemřel 28.srpna roku 430 ve svých nedovršených 76 letech. Jeho dílu, odkazu a jeho vnitřnímu životu se budeme věnovat v příštích setkáních.
Česká sekce RV
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.