Sv. Augustin (2)

16.1.2008 

Benedikt XVI. na gen.audienci, aula Pavla VI.

Drazí bratři a sestry,
Stejně jako minulou středu i dnes bych chtěl mluvit o velkém biskupovi z Hyppo, svatém Augustinovi. Čtyři roky před svou smrtí nechal zvolit svého nástupce a za tím účelem 26.září 426 svolal lid do baziliky Pokoje v Hyppo, aby představil věřícím toho, kterého k tomuto úřadu určil. Při té příležitosti řekl: ?Všichni jsme v tomto životě smrtelní, ale kdy nastane poslední den tohoto života, je pro každého jedince vždycky nejisté. Nicméně v dětství se s nadějí čeká na dospívání, v dospívajícím věku na mládí; v mládí pak zase na dospělost. V dospělosti potom na zralost; ve zralém věku na stáří. Není jisté, že se tam dojde, ale doufá se v to. Avšak stáří před sebou nemá žádné období, v něž by mohlo doufat, a samotné jeho trvání je nejisté.. Já jsem z vůle Boží přišel do tohoto města v plné síle, ale nyní je moje mládí pryč a stal jsem se starcem? (Ep. 213,1). V tomto bodě pak Augustin oznámil jméno svého nástupce, kněze Herakla. Ve shromáždění vypukly souhlasné ovace a třiadvacetkrát bylo zopakováno: ?Díky Bohu! Chvála Kristu!?. Kromě toho pak dalšími aklamacemi věřící schvalovali i to, co Augustin řekl o svých úmyslech do budoucna. Chtěl se po zbytek let věnovat co nejintenzivnějšímu studiu Písma svatého (srov. Ep 213,6).

Čtyři roky, které pak následovaly, byly vskutku obdobím mimořádné intelektuální činnosti, kdy dokončil důležitá díla a začal další, neméně náročná, věnoval se veřejným diskusím s heretiky ? neustále usiloval o dialog ? vystoupil na podporu míru v afrických provinciích, obsazených barbarskými kmeny z jihu. V této souvislosti napsal vévodovi Dariovi, který přišel do Afriky, aby odstranil neshody mezi vévodou Bonifácem a císařským dvorem, kterých využívaly ve svůj prospěch kmeny Maurů: ?Největším odznakem slávy ? píše v dopise ? je zabití války slovem, namísto zabíjení lidí mečem, a nastolení či udržení míru mírem a nikoli válkou. Jistě, že i ti, kteří válčí, pokud jsou dobří, také usilují o mír, ale za cenu prolití krve. Ty jsi byl naopak poslán, abys učinil přítrž snahám o prolévání něčí krve? (Ep. 229,2). Naděje na smíření na afrických územích byla, bohužel, zklamána. V květnu roku 429 Vandalové, které natruc pozval samotný Bonifác, přešli přes Gibraltarskou úžinu a obsadili Mauretánii. Invaze se rychle rozšířila do ostatních bohatých afrických provincií. V květnu nebo červnu roku 430 ?ničitelé římského císařství?, jak tyto barbary označil Possidius (Vita, 30,1), dorazili k Hyppo a obklíčili je.

Ve městě hledal útočiště také Bonifác, který se příliš pozdě smířil s císařským dvorem, a nyní se marně snažil zastavit postup agresorů. Životopisec Possidius opisuje Augustinovu bolest takto: ?Slzy se hojněji než obvykle staly jeho chlebem ve dne i v noci, a nyní, na sklonku svého života, více než druzí upadal do hořkosti a zármutku svého stáří? (Vita, 28,6). A vysvětluje: ?Onen Boží muž totiž viděl krveprolévání a destrukci měst, zničené domy na venkově a obyvatelstvo zabíjené nepřáteli nebo rozprášené a na útěku; kostely bez kněží a služebníků, řádové sestry a řeholníky rozptýleny do všech stran, z nichž někteří unikli mučení, jiní byli zabiti, další uvězněni, ztracena byla integrita duše a těla a také víry a všichni upadli do bolestného a dlouhého otroctví nepřátel? (ibid., 28,8).

Augustin, byť starý a unavený, byl však i nadále činný a utěšoval sebe i druhé modlitbou a rozjímáním nad tajemnými plány Prozřetelnosti. Mluvil v této souvislosti o ?starobě světa?. Vskutku tento římský svět zestárnul. Mluvil o této starobě již několik let předtím, kdy utěšoval uprchlíky, kteří přišli z Itálie poté, co roku 410 Alarichovi Gótové obsadili Řím. Ve stáří se nemoci násobí: kašel, rýma, slabozrakost, úzkostlivost, malátnost. Avšak stárne-li svět, pak Kristus je trvale mladý. Augustin proto vybízí: ?Neodmítejte mládnout v jednotě s Kristem i ve světě starém. Říká ti přece: Neboj se, tvoje mládí se obnoví jako orlice? (srov. Serm. 81,8). Křesťan proto nemusí malomyslnět ani v těch nejtěžších situacích, ale nasazovat se v pomoci těm, kteří ji potřebují. Velký biskup to navrhuje v odpovědi biskupovi z Tiaby, Honorátovi, který se jej tázal, zda před vpádem barbarů smí biskup nebo kněz nebo jakýkoli člověk zachránit svůj život útěkem: ?Je-li nebezpečí všem společné, tedy pro biskupy, kněze i laiky, pak ti, kteří mají zapotřebí pomoci by neměli být opuštěni těmi, kteří mají povinnost jim pomáhat svátostnou službou, takže buď se zachrání společně nebo společně budou snášet nouzi, pokud Otec rodiny dopustí, aby jí trpěli? (Ep. 228,2). A uzavírá: ?Je to nejvyšší zkouška lásky? (ibid., 3). Jak nerozpoznat v těchto slovech hrdinské poselství, které během staletí mnozí kněží přijali a uskutečnili?

Město Hyppo mezitím odolávalo. Augustinův klášterní dům otevřel své brány, aby přijal bratry v biskupské službě, kteří hledali pohostinství. Byl mezi nimi také Possidius, jenž byl už dříve jeho učedníkem a který nám tak mohl zanechat přímé svědectví oněch posledních, dramatických dnů: ?Třetí den onoho obležení Augustin ulehl s horečkou. Byla to jeho poslední nemoc? (Vita, 29,3). Svatý Stařec konečně využil tento volný čas k tomu, aby se věnoval intenzivněji modlitbě. Tehdy se běžně mělo za to, že nikdo ? biskup, řeholník či laik ? jakkoli bezúhonným by se jeho život mohl zdát, nemůže čelit smrti bez odpovídajícího pokání. Proto bez ustání mezi slzami opakoval kající žalmy, které tolikrát spolu s lidem recitoval (srov. ibid., 31,2).

Čím více se nemoc zhoršovala, tím více umírající biskup cítil potřebu samoty a modlitby: ?Aby nebyl nikým rušen ve svém usebrání ? píše Possidius - prosil nás přítomné asi deset dní před odchodem z těla, abychom nikomu nedovolovali vstupovat do jeho komnaty mimo dobu, kdy jej přicházeli navštívit lékaři anebo kdy mu byl přinášen pokrm. Jeho vůle byla přesně splněna a celý tento čas trávil v modlitbě? (ibid., 31,3). Skonal 28. srpna 430 a jeho velké srdce konečně nalezlo pokoj v Bohu.

?Při uložení jeho těla do hrobu ? informuje Possidius ? byla Bohu přinesena oběť, které jsme se všichni účastnili, a potom byl pohřben? (Vita, 31,5). Jeho tělo bylo neznámo kdy převezeno do Sardinie a odtud kolem roku 725 do Pavie do baziliky sv. Petra in Ciel d´oro, kde spočívá dodnes. Jeho první životopisec o něm podává tento závěrečný úsudek: ?Zanechal církvi velký počet kněží, jakož i ženské a mužské kláštery plné osob povolaných ke zdrženlivosti v poslušnosti svým představeným, spolu s knihovnami obsahujícími knihy a promluvy jeho i ostatních svatých, o nichž se ví, jaké byly milostí Boží jejich zásluhy a jejich význam pro církev, a v nichž ho věřící stále nacházejí živého? (Vita, 31,8). S tímto závěrem můžeme souhlasit. V jeho spisech jej i my nacházíme živého. Když čtu spisy svatého Augustina nemám dojem, že je člověkem, který zemřel přibližně před tisíci šesti sty lety, ale vnímám jej jako člověka dneška, přítele, současníka, který svou živou a aktuální vírou mluví ke mně, mluví k nám. U svatého Augustina, který mluví k nám a mluví ke mně ve svých spisech, vidíme trvalou aktuálnost jeho víry, víry, která přichází od Krista, vtěleného věčného Slova, Syna Božího a Syna člověka. A můžeme vidět, že tato víra není včerejší, přestože byla hlásána včera, ale je stále dnešní, protože Kristus je skutečný dnes i vždy. On je Cesta, Pravda a Život. Svatý Augustin nás tak povzbuzuje, abychom se tomuto stále živému Kristu svěřili a nalezli tak cestu života.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2020 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.