Rádio Vaticana

Sv. Augustin (3)

30.1.2008

Benedikt XVI. na gen. audienci, aula Pavla VI.

Drazí přátelé,
po Týdnu modliteb za jednotu křesťanů se dnes vrátíme k velké postavě svatého Augustina. Můj drahý předchůdce Jan Pavel II. mu roku 1986 věnoval k 1600. výročí jeho konverze dlouhý a hutný dokument, apoštolský list Augustinum Hipponensem. Papež sám označil tento text za ?díkůvzdání Bohu za dar, který touto zázračnou konverzí poskytl Církvi a skrze ni i celému světu? (AAS, 74,1982,str.802). K tématu konverze bych se rád vrátil na příští generální audienci. Je to základní téma nejenom pro jeho osobní život, ale také pro náš. Samotný Pán shrnul v evangeliu minulé neděle svoje kázání slovem: ?Obraťte se?. Budeme sledovat cestu sv. Augustina, abychom mohli meditovat o tom, čím tato konverze byla: byl to definitivní, rozhodující krok, ale zásadní krok se musí rozvinout v celém našem životě.

Dnešní katecheze však bude věnována tématu víry a rozumu, které je tématem zásadním, nebo lépe: zásadním tématem životopisu sv. Augustina. Jako dítě si od svojí matky Moniky osvojil katolickou víru. Potom v mladickém věku však tuto víru opustil, protože nebyl s to vidět její rozumnost a nechtěl náboženství, které by pro něho nebylo také výrazem rozumu, tedy pravdy. Jeho žízeň po pravdě byla radikální a zavedla jej pak daleko od katolické víry. Jeho radikalita však byla taková, že se nemohl spokojit s filosofiemi, které nedosahovaly samotné pravdy, které nedosahovaly k Bohu. A to k Bohu, který by byl nejenom poslední kosmologickou hypotézou, ale který by byl pravým Bohem, Bohem, který oživuje a vstupuje do našeho vlastního života. Celá intelektuální a duchovní cesta svatého Augustina je tedy i pro dnešní dobu platným příkladem vztahu mezi vírou a rozumem; je to téma nejen pro věřícího, ale pro každého člověka, který hledá pravdu; je to ústřední téma vyváženosti a údělu každé lidské bytosti. Tyto dvě dimenze, víra a rozum, není třeba oddělovat, ani klást proti sobě; spíše mají kráčet pospolu. Jak to napsal sám Augustin po své konverzi: víra a rozum ?jsou dvě síly, které nás vedou k poznání? (Contra Academicos, III, 20, 43). V této souvislosti prosluly právem dvě augustiniánské formulace (Sermones, 43,9): crede ut intelligas (věřím, abych chápal) ? víra uvádí na cestu, aby byl překročen práh pravdy, ale neoddělitelně platí také intellige ut credas (chápu, abych věřil) - zkoumáním pravdy lze nalézt Boha a věřit.

Dvě Augustinova tvrzení vyjadřují s účinnou bezprostředností a zároveň hloubkou syntézu tohoto problému, v níž katolická Církev vidí výraz své vlastní cesty. Historicky se tato syntéza utváří ještě před příchodem Krista setkáním hebrejské víry a řeckého myšlení v helénském judaismu. Následně pak tato syntéza byla přejata a rozvinuta mnohými křesťanskými mysliteli. Harmonie mezi vírou a rozumem je zejména výrazem toho, že Bůh není daleko. Není daleko od našeho rozumu a od našeho života; je nablízku každé lidské bytosti, blízko našemu srdci a blízko našemu rozumu, vydáme-li se skutečně na cestu.
Augustin postřehl s mimořádnou intenzitou právě tuto blízkost Boha člověku. Přítomnost Boha v člověku je hluboká a zároveň tajemná, ale může být rozpoznána a objevena ve vlastním nitru. Nevycházej ven ? praví konvertita Augustin ? ale ?vrať se do sebe, v nitru člověka přebývá pravda, zjistíš-li, že tvoje přirozenost se mění, překroč (transcenduj) sebe sama. Pamatuj však: když překračuješ sebe sama, překračuješ duši, která je rozumná. Směřuj tedy tam, kde se rozžíhá světlo rozumu? (De vera religione, 39, 79). Zdůrazňuje to svým nejslavnějším výrokem v začátku svých Confessiones (Vyznání), duchovní autobiografie, sepsané na chválu Boží: ?Stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné je srdce naše, dokud nespočine v Tobě? (I, 1,1).

Oddálení od Boha je tedy oddálení od sebe sama, jak to vyznává Augustin, když se obrací k přímo k Bohu těmito slovy: ?Ty jsi uvnitř mne více než já sám a ty jsi výše než ta nejvyšší část mne samého? interior intimo meo et superior summo meo, takže ? dodává v další pasáži, kde vzpomíná na dobu, jež předcházela jeho konverzi ? ?ty jsi byl přede mnou, já jsem se však vzdálil od sebe samého, nenalézal jsem sebe a tím méně pak tebe? (Confessiones, V, 2,2). Augustin - právě proto, že tuto intelektuální a duchovní cestu prožil v první osobě ? dovedl ji ve svých dílech podat s takovou bezprostředností, hloubkou a moudrostí. Ve dvou dalších slavných pasážích svých Vyznání (IV, 4,9 a 14,22) praví, že člověk je ?velkou otázkou? (magna quaestio) a ?velkou hlubinou? (grande profundum), záhadou a propastí, kterou jenom Kristus osvěcuje a zachraňuje. Toto je důležité: člověk, který je daleko od Boha, je také daleko od sebe sama, je odcizený sobě samému, a může nalézt sebe sama jedině, setká-li se s Bohem. Tak přijde také k sobě, svému pravému já, své pravé identitě.

Lidská bytost ? zdůrazňuje Augustin v De civitate Dei (XII, 27) ? je svou přirozeností společenská a v důsledku neřesti nespolečenská, a zachraňuje ji Kristus, jenž je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidstvím a ?univerzální cestou svobody a spásy?, jak to zopakoval můj předchůdce Jan Pavel II. (Augustinum Hipponensem, 21). Mimo tuto cestu, která lidskému rodu nikdy nechyběla ? tvrdí dále Augustin v témže díle ? ?není nikdo svobodný, nikdo není osvobozen, nikdo nebude osvobozen? (De civitate Dei, X, 32,2). Kristus jakožto jediný prostředník spásy je hlavou Církve a s ní je mysticky sjednocen do té míry, že Augustin může tvrdit: ?Stali jsme se Kristem. Je-li totiž on hlavou a my jeho údy, pak celým člověkem je on a my? (In Iohannis evangelium tractatus, 21, 8).

Lid Boží a dům Boží, Církev v augustiniánském pojetí je tedy těsně spjata s pojmem Kristova Těla, založeným na kristologickém výkladu Starého Zákona a na svátostném životě soustředěném v Eucharistii, ve které nám Pán dává svoje Tělo a proměňuje nás na svoje Tělo. Proto je zásadní věcí, aby Církev, Boží lid v kristologickém a nikoli sociologickém smyslu byl opravdu začleněn v Kristu, který se ? jak v jednom krásném textu praví Augustin ? ?modlí za nás, modlí se v nás a my se modlíme k němu, modlí se za nás jako náš kněz, modlí se v nás jako naše hlava a my se modlíme k němu jako k našemu Bohu, rozpoznáváme v něm tedy náš hlas a jeho hlas zase v nás? (Enarrationes in Psalmos, 85,1).

Na závěr apoštolského listu Augustinum Hipponensem Jan Pavel II. klade tomuto světci otázku, co by řekl dnešnímu člověku, a odpovídá slovy, která Augustin napsal krátce po své konverzi: ?Zdá se mi, že je třeba vést lidi k naději, že naleznou pravdu? (Epistulae, 1,1), onu pravdu, kterou je sám Kristus, pravý Bůh, k němuž se obrací jednou z nejslavnějších a nejkrásnějších modliteb svých Vyznání: ?Pozdě jsem si Tě zamiloval, Kráso tak dávná a přece tak nová, pozdě jsem si Tě zamiloval! Hle, Tys byl uvnitř, když já jsem byl venku, a tam jsem Tě hledal, vrhal jsem se na to krásné, co jsi stvořil, já netvor. Tys byl se mnou, ale já jsem s Tebou nebyl. To, co by vůbec nebylo, kdyby to nebylo v Tobě, drželo mě daleko od Tebe. Tys volal, křičel a prorazil mou hluchotu; Tys zářil, svítil a zahnal mou slepotu; Tys vydával vůni a já jsem ji vdechl, a teď dychtím po Tobě; okusil jsem a nyní lačním a žízním; Ty ses mne dotkl, a já hořím touhou po Tvém pokoji?.

Ano, Augustin se setkal s Bohem a během celého svého života jej zakoušel do té míry, že tato skutečnost, která je především setkáním s Osobou, Ježíšem, změnila jeho život, jako mění život tolika žen a mužů, kterým se v průběhu věků dostalo milosti se s ním setkat. Modleme se tedy k Pánu, aby nám dal tuto milost a dal nám tak nalézt svůj pokoj.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV