Sv. Augustin (5) - dokončení

27.2.2008 

Benedikt XVI. při gen.audienci, aula Pavla VI.

Drazí bratři a sestry,
Dnešním setkáním bych chtěl zakončit prezentaci postavy sv. Augustina. Věnovali jsme se již jeho životu, jeho dílu a některým aspektům jeho myšlení a dnes bych se chtěl vrátit k jeho niternému zážitku, který z něj učinil jednoho z největších konvertitů křesťanských dějin. Nad touto jeho zkušeností jsem za zamýšlel minulý rok během své pouti do Pavie, abych tam uctil ostatky tohoto církevního otce. Chtěl jsem mu tak vyjádřit úctu celé katolické církve, ale také zviditelnit svou osobní zbožnost a vděčnost této postavě, s níž se cítím svázán ve svém životě teologa, kněze i pastýře.

Zážitek sv. Augustina je dodnes přístupný především díky jeho Vyznáním, díla, které napsal ke chvále Boží a které stojí u počátků jedné ze specifických literárních forem Západu: autobiografie, tedy osobního výrazu vědomí o sobě samém. Kdokoli se seznámí s touto mimořádnou, okouzlující a dodnes velmi čtenou knihou, snadno postřehne, že Augustinova konverze nebyla ani nečekaná, ani od počátku plně uskutečněná, ale může být v plném a vlastním smyslu definována spíše jako cesta, která zůstává vzorem pro každého z nás. Toto putování zajisté vyvrcholilo konverzí a pak křtem, ale neskončilo onou Velikonoční vigilií roku 387, když tohoto afrického rétora v Milánu biskup Ambrož pokřtil. Cesta Augustinovy konverze totiž nenápadně pokračovala až do konce jeho života, takže lze opravdu říci, že její tři různé etapy, které lze snadno rozlišit, představují jednu jedinou velkou konverzi.

Svatý Augustin byl vášnivým hledačem pravdy a to od začátku až do konce svého života. První etapa cesty jeho konverze se uskutečnila postupným přibližováním ke křesťanství. Od jeho matky Moniky, k níž byl neustále velmi připoután, se mu totiž dostalo křesťanské výchovy a ačkoli pak během svých mladých let vedl nespořádaný život, vždycky pociťoval hlubokou přitažlivost ke Kristu, protože lásku k Pánovu jménu pil spolu s mateřským mlékem, jak sám zdůrazňuje (srov. Vyznání, III,4,8 ). Avšak i filosofie, zejména platónského ražení přispěla k jeho dalšímu přiblížení se Kristu a ukázala mu existenci Logu, stvořitelského rozumu. Knihy filosofů mu ukazovaly, že existuje rozum, z něhož pochází celý svět, ale neřekli mu, jak dosáhnout tento Logos, který se zdál tak vzdáleným. Teprve četba listů svatého Pavla ve víře katolické církve mu plně zjevila pravdu. Tuto zkušenost syntetizuje Augustin v jedné z nejproslulejších pasáží svých Vyznání. Vypráví tam, že v mukách svých reflexí se jednoho dne odebral do zahrady a najednou zaslechl dětský hlas, který opakoval říkanku, kterou nikdy dříve neslyšel: tolle, lege, tolle, lege, ?vezmi, čti, vezmi, čti? (VIII, 12,29). Vzpomněl si tehdy na konverzi Antonína, otce mnišství, a spěšně se chopil pavlovského kodexu, který měl chvíli před tím v rukou, otevřel jej a pohled mu padl na úryvek z listu Římanům, kde apoštol vybízí odložit skutky těla a obléknout se v Krista (13, 13-14). Pochopil, že toto slovo bylo v té chvíli určeno jemu osobně, přicházelo od Boha prostřednictvím apoštola a ukazovalo mu, co má v oné chvíli dělat. Pocítil tak, že se rozpouštějí temnoty pochybností a on je svobodný k tomu, aby se dal cele Kristu: ?Obrátil jsem k tobě celé svoje bytí?, komentoval to později (Vyznání, VIII,12,30). To byla jeho první a rozhodující konverze.

K této základní etapě svého dlouhého putování došel africký rétor, díky svému vášnivému zaujetí pro člověka a pro pravdu, vášni, která jej vedla hledat velkého a nedostupného Boha. Víra v Krista mu umožnila pochopit, že Bůh, zdánlivě tak vzdálený, ve skutečnosti tak vzdálený nebyl. Stal se nám totiž blízkým tím, že se stal jedním z nás. V tomto smyslu vedla víra v Krista k dovršení dlouhého Augustinova hledání na cestě pravdy. Pouze Bůh, který se stal ?hmatatelným?, jedním z nás, byl skutečně Bohem, ke kterému bylo možné se modlit, pro něhož a s nímž bylo možné žít. To je cesta, kterou je třeba kráčet s odvahou a zároveň pokorou, v ustavičné otevřenosti a očišťování, které má každý z nás neustále zapotřebí. Avšak onou Velikonoční vigilií roku 387, jak jsme řekli, Augustinova cesta neskončila. Vrátil se do Afriky a založil malý klášter, kde se usadil s několika přáteli, aby se věnovali kontemplativnímu životu a studiu. To byl jeho životní sen. Nyní byl povolán žít plně pro pravdu, s pravdou a v přátelství s Kristem, který je pravda. Krásný sen trval tři roky, až do doby kdy byl, ke své nevoli, vysvěcen v Hippo na kněze a byl poslán sloužit věřícím. Přitom sice pokračoval v životě s Kristem a pro Krista, ale ve službě všem. Bylo to pro něho velmi obtížné, ale hned na počátku pochopil, že pouze životem pro druhé a nikoli jenom pro svou soukromou kontemplaci, mohl skutečně žít s Kristem a pro Krista. Augustin se tedy zřekl života pouhé meditace a naučil se - nikoli bez obtíží ? dávat k dispozici plody své inteligence k užitku druhých. Naučil se předávat svou víru prostým lidem a žít tak pro ně ve městě, které se stalo jeho městem, neúnavně vyvíjet velkodušnou a svízelnou činnost, kterou v jednom ze svých krásných kázání popisuje takto. ?Kázat, diskutovat, znovu získávat, povzbuzovat, být k dispozici všem ? to je obrovský úkol, velká tíže a nezměrná námaha? (Serm. 339,4). Tuto tíži však na sebe vzal, neboť pochopil, že právě tak mohl být blíže Kristu. Pochopit, že k druhým se přichází v jednoduchosti a pokoře ? to byla jeho pravá druhá konverze.

Ale je tu ještě poslední etapa augustiniánské cesty, třetí konverze. Ta, která jej každý den jeho života vedla k tomu, aby prosil Boha o odpuštění. Zpočátku si myslel, že když už je jednou pokřtěn, žije ve společenství s Kristem, ve svátostech a při slavení eucharistie dosahuje života, jak je podán v horském kázání: dokonalosti darované křtem a opětovně potvrzované v eucharistii. V poslední etapě svého život pochopil, že to, co řekl ve svých prvních promluvách o horském kázání, tedy že jako křesťané nyní žijeme trvale v tomto stavu, bylo pomýlené. Jen samotný Kristus opravdu a úplně realizoval horské kázání. My máme zapotřebí být obmyti Kristem, který nám umyje nohy, a být od něho obnovováni. Potřebujeme ustavičnou konverzi. Až do konce budeme potřebovat pokoru, která uznává, že jsme hříšníky na cestě, dokud nám Pán nepodá ruku definitivně, aby nás uvedl do života věčného. V tomto posledním postoji pokory, den po dni prožívaném, Augustin zemřel.
Tento postoj hluboké pokory před jediným Pánem, Ježíšem, jej přivedl také ke zkušenosti intelektuální pokory. Augustin, který je jednou z největších postav dějin myšlení, totiž během posledních let svého života podrobil všechna svá četná díla pronikavému kritickému zkoumání. Tak vznikl jeho spis Retractationes (?revize?), kterým tak svoje, opravdu velkolepé, teologické myšlení zařazuje do pokorné a svaté víry té, kterou nazývá jednoduše jménem Catholica, tedy Církví. ?Pochopil jsem ? píše právě v této své nejoriginálnější knize (I,19,1-3), že jeden jediný je opravdu dokonalý a že slova horského kázání jsou uskutečněna pouze v jednom jediném: v samotném Ježíši Kristu. Avšak celá Církev ? my všichni, včetně apoštolů ? musíme každý den prosit: odpusť nám naše viny jako i my odpouštíme našim viníkům?.

Augustin se obrátil ke Kristu, který je pravda a láska, následoval jej po celý život a stal se vzorem každé lidské bytosti, nám všem, kteří hledáme Boha. Proto jsem chtěl skončit svou pouť do Pavie před hrobem tohoto velkého milovníka Boha a symbolicky předat církvi a světu svou první encykliku, nazvanou Deus caritas est. Ta totiž mnoho dluží, zejména ve své první části, právě myšlení svatého Augustina. I dnes, stejně jako v jeho době, potřebuje lidstvo poznat a především žít tuto základní skutečnost: Bůh je láska a setkání s ním je jedinou odpovědí na neklid lidského srdce. Srdce, obývaného nadějí, která je snad ještě v mnoha našich současnících potemnělá a neuvědomělá, ale která nám křesťanům už dnes otevírá budoucnost, takže svatý Pavel napsal, že ?v naději jsme spaseni? (Řím 8,24). Naději jsem věnoval svou druhou encykliku Spe salvi a také ona je široce poplatná Augustinovi a jeho setkání s Bohem.

V jednom krásném textu sv. Augustin definuje modlitbu jako výraz touhy a tvrdí, že Bůh odpovídá tím, že rozšiřuje naše srdce směrem k Němu. My musíme očišťovat naše touhy a naše naděje, abychom přijali Boží něhu (srov. In I Ioannis 4,6). Ta jediná nás totiž otevírá také pro druhé a zachraňuje nás. Modleme se tedy, aby nám bylo v našem životě každý den dopřáno následovat příklad tohoto velkého konvertity, abychom jako on potkávali v každé chvíli našeho života Pána Ježíše, jediného, který nás spasí, očišťuje a dá nám pravou radost, pravý život.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2020 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.