Rádio Vaticana

Seznam nových hříchů?

17.3.2008

O čem se mluví

Také Česká televize v neděli (16.3.2008) ve svém zpravodajském týdenním souhrnu 168 hodin podlehla vábení imaginárního vatikánského seznamu zbrusu nových smrtelných hříchů a - stejně tak jako některá tištěná média i rozhlasové stanice - papouškovala tento nesmysl, pocházející z dílny britských Timesů. Těžko se ubránit dojmu, že smyslem tohoto žurnalistického výkonu bylo něco jiného než ztropit si zase jednou šprťouchlata z katolíků a katolické víry. Tvůrci výmyslu o vatikánském seznamu nových hříchů se přitom možná nechali svést titulkem článku Vatikánského deníku L´Osservatore Romano (9.3.2008) ?Nové formy sociálního hříchu?, pod nímž byl rozhovor s biskupem Girottim, regentem Apoštolské Penitenciatury. Tento vatikánský úřad se jinak zabývá posuzováním určitých sporných otázek svědomí, které mohou u věřících nastat. Biskup Girotti tam v odpověď na dotaz, ?jaké jsou podle vás nové hříchy?, poukazuje na ?oblasti hříšných postojů ve vztahu k individuálním a sociálním právům? jako např. bioetika, drogy, ekologie či ekonomicko-sociální nerovnosti.

Na tyto veskrze nevinné odpovědi vatikánského činitele se odvolala mediální kampaň, která se minulý týden rozpoutala ve sdělovacích prostředcích skoro celé Evropy. Za mediálním humbukem kolem údajně nového seznamu smrtelných hříchů je těžké nevidět pouhý předsudek. A ten sugeruje, že hřích je něco, co si usmyslí Vatikán.

Na tuto iracionální averzi se pak úměrně kreativitě a chabým znalostem z katechismu nabalily další pojmy. A tak z poměrně rozmanitého pojmosloví morální teologie dostal přednost - v souvislosti s hříchy - atraktivnější přívlastek smrtelné před označením hlavní, a vznikl seznam smrtelných hříchů. Ten má však tu nevýhodu, že neexistuje, protože ke hříchům s přívlastkem smrtelné se žádný konkrétní počet neváže. Přesné číslo čili seznam v souvislosti s hříchy však v morální teologii opravdu existuje. Křesťanská tradice jím vyčíslila tzv. hlavní hříchy. Je jich sedm a označují obecné kategorie lidských neřestí, čili zvrácených duchovních postojů člověka. Všechny ostatní neřesti z nich vyplývají. Jsou to pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost a lenost.

Tyto kategorie nemají co do činění s technickým či sociálním pokrokem. Repertoár lidských neřestí pokroku nepodléhá. Žádná senzace se tedy nekoná. A to je vlastně docela útěšné. Církev na rozdíl od zákonodárných orgánů státu nemusí v legislativním procesu úmorně vytvářet stále nové formulace přestupků a zločinů. Ukrást někomu něco z kapsy nebo za pomoci internetu z bankovního účtu je vždycky hříchem proti sedmému přikázání. Znalost desatera tady stačí.

Na druhé straně však není neužitečné to, že nám na sklonku postní doby dokonce i světská média připomněla existenci něčeho, co se nazývá hřích. Katechismus jej definuje jako ?provinění proti rozumu, pravdě a správnému svědomí? nebo ?přestupek proti pravé lásce k Bohu a bližnímu způsobený zvráceným lpěním na určitých věcech? (KKC 1849). Určitě tak tedy vznikla alespoň příležitost, jak si to zopakovat, i když přitom bylo nutné přimyslet si onen vážnější tón, který si mnozí žurnalisté dopřávají jen ve svých vlastních bitvách za morální úroveň těch druhých.

Milan Glaser