Rádio Vaticana

Jeho ?Nebojte se? nebylo založeno v lidských silách...

2.4.2008

Benedikt XVI. při zádušní mši za Jana Pavla II.

Drazí bratři a sestry!

Datum 2. dubna se zapsalo do paměti církve jako den odchodu Božího služebníka, Papeže Jana Pavla II., z tohoto světa. S pohnutím znovu prožíváme hodiny onoho sobotního večera, kdy zprávu o jeho smrti v modlitbě přijaly ohromné zástupy lidí na přeplněném Náměstí sv. Petra.Vatikánská bazilika a toto náměstí se na několik dní stalo skutečným srdcem světa. Tělesné schránce ctihodného Papeže vzdal poctu nekonečný proud poutníků a jeho pohřeb byl dalším svědectvím úcty a lásky, kterou vzbudil v duších množství věřících i dalších lidí na celém světě. Stejně jako před třemi léty ani letos neuplynulo mnoho času od Velikonoc. Srdce církve je stále hluboce ponořeno do tajemství Kristova vzkříšení. Vskutku, můžeme číst celý život mého milovaného Předchůdce a zvláště jeho petrinskou službu ve znamení Ježíše Zmrtvýchvstalého. Choval úžasnou víru v Něho a udržoval s Ním intimní, jedinečný a nepřetržitý rozhovor. Vedle mnoha lidských i nadpřirozených kvalit, měl totiž také mimořádný duchovní a mystický smysl (cítění). Stačilo pozorovat ho při modlitbě. Doslova se nořil do Boha a zdálo se, že všechno ostatní je mu v těch okamžicích cizí. Při liturgických slavnostech vynikal pozorností k uskutečňujícímu se tajemství a výraznou schopností zachytit výmluvnost Božího Slova v běhu dějin, na hluboké rovině Božího plánu. Mše svatá, jak často opakoval, pro něj byla centrem každého dne a celé existence. ?Živá a svatá? skutečnost Eucharistie mu dávala duchovní energii k vedení Božího lidu po cestách dějin.

Jan Pavel II. zemřel o vigílii druhé neděle velikonoční, když se naplňoval ?den, který učinil Pán?. Celá jeho agónie se odehrála v tomto ?dni?, v tomto novém prostoro-čase, kterým je ?osmý den?, uskutečněný z vůle Nejsvětější trojice skrze Slovo, které se vtělilo, zemřelo a vstalo z mrtvých. Jan Pavel II. dosvědčil, že je jistým způsobem ponořen v této duchovní dimenzi, již dříve ve svém životě, a zvláště v plnění poslání Nejvyššího Velekněze. Jeho pontifikát, v celku i v mnoha jednotlivých momentech, se nám opravdu jeví jako znamení a svědectví Kristova Zmrtvýchvstání. Velikonoční dynamismus, který učinil existenci Jana Pavla II. bezvýhradnou odpovědí na Pánovo povolání, se nemohl uskutečnit bez účasti na utrpení a smrti božského Mistra a Vykupitele. ?Věrohodné je to slovo: ? prohlašuje sv. Pavel ? Jestliže jsme s ním zemřeli, budeme s ním i žít. Jestliže s ním vytrváme, budeme s ním i vládnout? (2 Tm 2,11-12). Již od dětství zakoušel Karol Wojtyla tato slova, potkávaje na své cestě kříž, ve své rodině i ve svém národě. Velmi brzy se rozhodl nést ho spolu s Ježíšem, jít v jeho stopách. Chtěl být jeho věrným služebníkem, až k přijetí povolání ke kněžství, jako daru a úkolu na celý život. S Ním žil a s Ním chtěl také zemřít. A to všechno skrze jedinečné prostřednictví Nejsvětější P. Marie, Matky Církve, Matky Vykupitele, dokonale a fakticky spojené s jeho výkupným tajemstvím smrti a vzkříšení.

V této vzpomínkové reflexi nás vedou biblická čtení, jež právě zazněla: ?Vy se nebojte!? (Mt 28,5). Slova, s nimiž se anděl zmrtvýchvstání obrátil k ženám u prázdného hrobu, která jsme nyní vyslechli, se stala v ústech Jana Pavla II. jakýmsi mottem, hned při slavném zahájení petrinské služby. Vícekrát je zopakoval Církvi a lidstvu na cestě k roku 2000, pak při oslavách onoho historického milníku i později, na úsvitu třetího tisíciletí. Vyslovoval je vždy s nezlomnou pevností, na počátku s rázně pozvednutým pastorálem, završeným křížem, a pak, když mu ubývalo fyzických sil, opřený o něj, až po poslední Velký Pátek, při kterém se účastnil Křížové cesty ze své soukromé kaple, objímaje kříž v náručí. Nezapomeneme toto jeho poslední, tiché svědectví lásky k Ježíši. Také výmluvný obraz lidského utrpení a víry, v onen poslední Velký Pátek, ukazoval věřícím a světu tajemství celého křesťanského života. Jeho ?Nebojte se? nebylo založeno v lidských silách, ani v dosažených úspěších, ale výlučně ve Slově Božím, v Kříži, v Kristově Vzkříšení. Když byl postupně zbavován všeho, nakonec dokonce i slova, jeho oddanost Kristu vystupovala se stále větší zřejmostí. Stejně jako tomu bylo s Ježíšem, tak i u Jana Pavla II. slova nakonec ustoupila nejvyšší oběti, oběti sebe sama. Smrt se stala pečetí existence cele věnované Kristu, Jemu přizpůsobované i fyzicky v utrpení a v projevech důvěřivého odevzdání se do náručí Nebeského otce. ?Nechte mě jít k Otci?, tak zněla jeho poslední slova ? jak dosvědčují ti, kdo mu byli nablízku ? završení života naprosto vztaženého k poznávání a kontemplaci Pánovy tváře.

Ctihodní a drazí bratři, děkuji vám všem, že jste se ke měn připojili při této zádušní mši svaté za milovaného Jana Pavla II. Zvlášť se obracím k účastníkům prvního Světového kongresu o Božím milosrdenství, který začíná právě dnes a který chce prohlubovat jeho bohaté učení na toto téma. Boží milosrdenství ? jak on sám řekl ? je prvořadým klíčem ke čtení jeho pontifikátu. Chtěl, aby poselství milosrdné Boží lásky dospělo ke všem lidem a povzbuzoval věřící, aby o něm sami svědčili (cfr. Homilie v Krakově ? Lagiewnikách, 18.8. 2002). Proto chtěl pozvednout k poctě oltáře sestru Faustinu Kowalskou, pokornou řeholnici, která se díky tajemnému Božímu plánu stala prorockým poslem Božího milosrdenství. Boží služebník Jan Pavel II. osobně poznal a prožil strašlivé tragédie 20. století a dlouho se tázal, co by mohlo příval zla zadržet. Odpověď nemohla být jinde, než v Boží lásce. Jedině Boží milosrdenství je s to omezit zlo. Jedině láska všemohoucího Boha může přemoci aroganci zlých, destruktivní moc egoismu a nenávisti. Proto během poslední návštěvy Polska, při návratu do své rodné země, řekl: ?Není žádný jiný pramen naděje pro člověka než Boží milosrdenství.?

Děkujme Pánu za to, že dal Církvi tohoto svého věrného a odvážného služebníka. Chvalme a dobrořečme blahoslavené P. Marii za to, že bezustání bděla nad jeho životem a jeho službou ku prospěchu křesťanského lidu a celého lidstva. A když budeme přinášet vykupitelskou Oběť za jeho vyvolenou duši, prosme ho, aby se i nadále z Nebes přimlouval za každého z nás a zvláště za mně, kterého Prozřetelnost povolala převzít jeho neocenitelné duchovní dědictví. Kéž církev, následujíce jeho učení a příklad, pokračuje věrně a bez kompromisů v jeho evangelizačním poslání a nepřestává neúnavně šířit milosrdnou lásku Krista, zdroje pravého pokoje pro celý svět.

Přeložila Johana Bronková.

Česká sekce RV