Rádio Vaticana

Benedikt XVI. k účastníkům sympozia o léčbě zranění rodinného života

5.4.2008

Rodinná problematika se v sobotu dopoledne ocitla hned dvakrát ve středu pozornosti papežského magisteria. Nejprve Benedikt XVI. promluvil přibližně ke 300 účastníkům mezinárodního sympozia pořádaného Papežským institutem Jana Pavla II. pro manželství a rodinu. Cílem zmíněného sympozia bylo hledání ?odpovědi na sociální rány interrupce a rozvodu?. ?Utrpením, která postihují člověka na bolestných cestách interrupce a rozvodu, se může dostat útěchy ve světle a síle evangelia milosrdenství, které je určeno konkrétnímu hříšnému člověku,? řekl Benedikt XVI. ?Jen tak může být pozvednut z jakéhokoli pádu a uzdraven z jakéhokoli zranění.?

?Církev má prvořadou povinnost přistupovat k těmto lidem s láskou a jemností, mateřskou péčí a pozorností, aby tak hlásala milosrdnou přítomnost Boží v Ježíši Kristu. On je totiž, jak učí církevní otcové, tím opravdu dobrým Samaritánem, který se stal naším bližním, lije léčivý olej do našich ran a uvádí nás do příbytku, církve, kde nás léčí, svěřuje svým služebníkům a osobně platí předem za naše uzdravení.?

Rozvod a interrupce ? vysvětluje papež ? jsou volby zcela odlišné povahy, ?které se rodí v dramatických a obtížných podmínkách a stávají se zdrojem vnitřního utrpení pro ty, kteří je podstupují. Tyto rány postihují také nevinné oběti: počaté a nenarozené děti, děti vtažené do rozpadu rodinných svazků a zanechávají nesmazatelné stopy.

?Etický úsudek církve, pokud jde o rozvod a interrupce je zřejmý a všem známý: jde o těžké viny, které odlišnou měrou a s ohledem na hodnotu subjektivní odpovědnosti zraňují důstojnost lidské osoby, vnášejí hlubokou nespravedlnost do vztahů lidských i sociálních a urážejí samotného Boha, který je ručitelem manželské smlouvy a dárcem života. Nicméně, církev podle příkladu svého Božského Mistra má před sebou vždycky konkrétní osoby, zejména ty nejslabší a nevinné, které jsou oběti nespravedlností a hříchů, a zároveň ony další, muže i ženy, kteří se spácháním oněch skutků poskvrnili vinou, nesou si v sobě vnitřní zranění a hledají pokoj a možnost nového začátku.?

?Pro člověka neexistuje jiný zdroj naděje než je Boží milosrdenství,? řekl dále Benedikt XVI. poukazem na slova Jana Pavla II. ?Z tohoto milosrdenství církev čerpá nezdolnou důvěru v člověka a v jeho schopnost začít znovu. Církev ví, že za pomoci milosti je lidská svoboda schopna definitivního a věrného sebedarování, které umožňuje manželství muže a ženy jako nerozlučný svazek, a že lidská svoboda je i v nejsvízelnějších okolnostech schopna mimořádných gest oběti a solidarity k přijetí života nové lidské bytosti.?

?Lze tak nahlédnout, že ono ?NE?, které pronáší církev ve svých morálních indikacích a u něhož se někdy jednostranně zastavuje pozornost veřejného mínění, je ve skutečnosti velkým ?ANO? k důstojnosti lidské osoby, k jejímu životu a její schopnosti milovat. Jsou tedy výrazem trvalé důvěry k lidským bytostem, které jsou navzdory svým slabostem schopny odpovědět na nejvyšší povolání, kterého se jim dostalo tím, že byly stvořeny: na povolání milovat.?

O těch, kteří nejvíce trpí zraněními v důsledku rozvodu, papež řekl:

?Je nevyhnutelné, že rozpadem manželského svazku trpí především děti, jež jsou živým znamením jeho nerozlučitelnosti. Proto je zapotřebí solidární a pastorační pozornosti, směřující k tomu, aby děti nebyly nevinnými oběťmi konfliktů mezi rodiči, kteří se rozvádějí, a aby byla pokud možno zabezpečena kontinuita svazků, jež je spojují s jejich rodiči, a také vztahu k vlastnímu rodinnému a sociálnímu původu, jenž je nezbytný pro vyvážený, psychologický a lidský růst.?

O dramatu interrupcí, které zanechávají hluboké, někdy nesmazatelné stopy v ženách, jež je podstoupily i v osobách, které jsou jim nablízku, přičemž mají škodlivý vliv na rodinu a společnost a favorizují materialistickou mentalitu pohrdání životem ? papež řekl:

?Kolik sobecké spoluviny existuje u kořene bolestných rozhodnutí tolika žen, které jim musely čelit o samotě a jejichž bolestné důsledky dosud nezacelené nesou samy ve své duši! I když to, co se tehdy stalo, zůstává a trvá dále jako něco zcela nesprávného, přesto platí to, co jim napsal Jan Pavel II. v encyklice Evangelium vitae: ?Nezoufejte a neztrácejte naději. Spíše se snažte to, co se stalo, přijmout a pravdivě to interpretovat. A jestli jste to dosud neudělaly, otevřete v pokoře a důvěře své srdce lítosti: Otec milosrdenství na vás čeká, aby vám nabídl odpuštění a pokoj ve svátosti smíření. Tehdy pochopíte, že nic není ztraceno a že můžete žádat odpuštění i od vašeho dítěte, které nyní žije u Boha? (č.99).

Velmi tedy oceňuji, všechny sociální a pastorační iniciativy, které se zaměřují na smíření a na péči o osoby zraněné dramaty interrupcí i rozvodu, protože představují podstatné složky výstavby oné civilizace lásky, kterou má dnešní lidstvo nejvíce zapotřebí.?

Řekl Benedikt XVI. v závěru své promluvy k účastníkům sympozia pořádaného Papežským institutem Jana Pavla II. pro manželství a rodinu.

Milan Glaser