Rádio Vaticana

Sv. Benedikt

9.4.2008

Benedikt XVI. na gen. audienci, nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry,
Chtěl bych dnes mluvit o svatém Benediktovi, zakladateli západního mnišství, a také patronovi mého pontifikátu. Začnu slovem svatého Řehoře Velikého, který o svatém Benediktovi napsal: ?Muž Boží, který zazářil na této zemi tolika zázraky, neméně oslnil výmluvností, s níž uměl vyložit svou nauku? (Dial. II,36). Velký papež napsal tato slova roku 592. Bylo to již 50 let po smrti svatého mnicha, který v paměti lidí stále žil a jeho dílo mělo zásadní vliv na rozvoj evropské civilizace a kultury. Nejdůležitější pramen o jeho životě představuje druhá kniha Dialogů svatého Řehoře Velikého. Není to životopis v klasickém smyslu. Snaží se v ní podle dobových měřítek ilustrovat pomocí příkladu konkrétního člověka ? svatého Benedikta ? výstup na vrcholky kontemplace, který může uskutečnit ten, kdo se odevzdá Bohu. Podává nám tedy vzor lidského života jakožto výstupu na vrchol dokonalosti. Svatý Řehoř Veliký v této knize Dialogů také vypráví o mnoha zázracích, které tento světec vykonal, ale ani tehdy nechce jen vyprávět o nějakých podivnostech, ale dokázat jak Bůh, který varuje, pomáhá i trestá, zasahuje do konkrétních situací lidského života. Chce ukázat, že Bůh není vzdálenou hypotézou kladenou do počátku světa, ale je přítomen v životě člověka, každého člověka.

Tuto perspektivu jeho ?životopisce? lze chápat také v obecném kontextu jeho doby: na přelomu V. a VI. století byl svět zmítán děsivou krizí hodnot a institucí, zapříčiněnou pádem Římské říše, invazí nových národů a úpadkem mravů. Řehoř chtěl prezentací svatého Benedikta jakožto ?zářivé hvězdy? ukázat v této úděsné situaci, právě v tomto městě Řím, východisko z ?temné noci dějin? (srov. Jan Pavel II., Insegnamenti, II/1, 1979, str.1158). Světcovo dílo, zvláště jeho Řehole, se skutečně ukázalo nositelem autentického duchovního kvasu, který během staletí a v rozsahu daleko přesahujícím jeho vlast a jeho dobu proměnil tvář Evropy a po pádu politického celku vytvořeného římskou říší vzbudil novou duchovní a kulturní jednotu, založenou na křesťanské víře, sdílené národy tohoto kontinentu. Právě tak vznikla realita, kterou nazýváme ?Evropa?.

Narození svatého Benedikta bývá kladeno do roku 480. Pocházel, jak říká sv. Řehoř, ex provincia Nursiae ? z regionu Nursie. Jeho dobře postavení rodiče jej poslali studovat do Říma. Dlouho však ve Věčném městě nezůstal. Řehoř k tomu podává zcela věrohodné vysvětlení, když poukazuje na skutečnost, že mladý Benedikt byl znechucen životním stylem mnoha svých druhů ze studií, kteří žili nevázáným životem, a nechtěl upadnout do stejných chyb. Chtěl se líbit pouze Bohu; soli Deo placere desiderans (II Dial. Prol 1). Ještě před ukončením svých studií proto Benedikt opustil Řím a odebral se do horské samoty na východ od Říma. Po první periodě strávené ve vesnici Effide (dnes Affile), kde určitou dobu žil spolu s ?řeholní komunitou? mnichů, stal se poustevníkem v nedalekém Subiaku. Celé tři roky tam žil v jeskyni, která je od vrcholného středověku ?srdcem? benediktinského kláštera zvaného ?Sacro Speco?. Období v Subiaku bylo dobou samoty s Bohem, pro Benedikta to byla doba zrání. Tady musel snést a překonat tři základní pokušení každé lidské bytosti: pokušení sebeurčení a touhy stavět sebe samého do středu, pokušení smyslnosti a nakonec pokušení hněvu a pomsty. Benedikt byl totiž přesvědčen, že pouze po přemožení těchto pokušení bude moci druhým říci něco užitečného pro jejich situaci a potřeby. A tak bude jeho usmířená duše plně s to kontrolovat hnutí vlastního já a být tak tvůrcem pokoje kolem sebe. Teprve pak se rozhodl založit první své kláštery v údolí Anio, nedaleko Subiaka.

Roku 529 Benedikt opustil Subiako, aby se usadil na Montecassino. Někteří tento jeho přesun vysvětlovali jako útěk před intrikami závistivého místní církevního hodnostáře. Tento pokus o vysvětlení se však ukázal jako málo přesvědčivý, protože jeho náhlá smrt nepřivedla Benedikta k návratu (II Dial. 8). Ve skutečnosti je toto rozhodnutí projevem vstupu do nové fáze jeho vnitřního zrání a jeho mnišské zkušenosti. Odchod ze vzdáleného údolí Anio na Monte Cassino ? výšinu, která ční nad rozsáhlou okolní rovinou a je už zdáli vidět ? měl podle Řehoře Velikého symbolickou povahu: skrytý mnišský život má svůj důvod existence, ale klášter má v životě církve a společnosti také svůj veřejný účel: má zviditelňovat víru jako sílu života. A skutečně, když Benedikt 21.března 547 ukončil svůj pozemský život, zanechal ve své Řeholi a v jím založené benediktinské rodině odkaz, který během staletí až doposud v celém světě přináší plody.

V celé své druhé knize Dialogů nám Řehoř ukazuje, jak byl život svatého Benedikta ponořen do ovzduší modlitby, nosného základu jeho existence. Bez modlitby neexistuje zkušenost Boha. Benediktova spiritualita však nebyla niternost kladená mimo realitu. V neklidu a zmatcích své doby Benedikt žil před Božím zrakem a právě tím nikdy neztratil ze zřetele povinnosti každodenního života i člověka s jeho konkrétními potřebami. Pohledem na Boha pochopil realitu člověka a jeho poslání. Ve své Řeholi označil mnišský život za ?školu služby Pánu? (Prol. 45) a žádal své mnichy, aby ?nic nemělo přednost před božským oficiem? (tedy liturgií hodin či breviářem) (43,3). Zdůrazňuje však, že modlitba je v první řadě úkonem naslouchání (Prol. 9-11), které se má potom vyjadřovat konkrétní činností. ?Pán očekává, že každý den odpovíme skutky na jeho svaté učení?, říká Benedikt (Prol. 35). Život mnicha se tak stává plodnou symbiózou činnosti a kontemplace, ?aby byl ve všem oslavován Bůh? (57,9). Na rozdíl od snadné a egocentrické seberealizace, jež je dnes často vychvalována, je prvním a neodmyslitelným závazkem učedníka svatého Benedikta upřímné hledání Boha (58,7) na cestě vyšlapané pokorným a poslušným Kristem (5,13) k lásce, před níž nesmí ničemu dát přednost (4,21; 72,11) a právě tak - ve službě druhému ? stane se člověkem služby a pokoje. Uplatňováním poslušnosti, kterou uskutečňuje víra, oživovaná láskou (5,2) dosahuje mnich pokory (5,1), jíž Řehole věnuje celou kapitolu (7). Takto se člověk stává stále podobnějším Kristu a dosahuje pravé seberealizace jakožto stvoření k obrazu a podobě Boha.

Poslušnosti učedníka musí korespondovat moudrost opata, který v klášteře zaujímá ?postavení Krista? (2,2; 63,13). Jeho postavu, vykreslenou zvláště ve druhé kapitole Řehole profilem duchovní krásy a náročného závazku, lze pokládat za Benediktův autoportrét, protože ? jak píše sv. Řehoř Veliký ? ?Světec nemohl učit jinak než jak sám žil? (Dial. II,36). Opat musí být zároveň něžným otcem a přísným učitelem (2,24), pravým vychovatelem. Je nepoddajný k neřestem, ale především je povolán napodobovat něhu Dobrého Pastýře (27,8), a ?spíše pomáhat než dominovat? (64,8), ?zdůrazňovat spíše skutky než slovy všechno, co je dobré a svaté? a ?ilustrovat božská přikázání vlastním příkladem? (2,12). Aby byl schopen rozhodovat se zodpovědně, musí být také opat tím, kdo naslouchá ?radám bratří? (3,2), protože ?Bůh často zjevuje tomu nejmladšímu to nejlepší řešení?. Tato dispozice činí Benediktovu Řeholi, napsanou před patnácti stoletími, až překvapivě novou! Veřejně činný člověk má být i v těch nejmenších oblastech vždycky také člověkem, který umí naslouchat a dovede se učit od toho, komu naslouchá.

Benedikt označuje Řeholi za ?minimum, načrtnuté jen pro začátek? (73,8), ale ve skutečnosti nabízí užitečné ukazatele nejen mnichům, ale také všem těm, kteří hledají vedení na své pouti k Bohu. Svou uměřeností, lidskostí a střízlivým rozlišováním mezi tím, co je v duchovním životě podstatné a co je druhotné, si uchovala svou osvěcující sílu až dodnes. Pavel VI., který prohlásil 24.října 1964 svatého Benedikta patronem Evropy, tím chtěl vyslovit uznání podivuhodnému dílu Světce, které mělo prostřednictvím Řehole vliv na formaci evropské civilizace a kultury. Dnes, po století hluboce zraněném dvěma světovými válkami a po pádu velkých ideologií, jež se ukázaly být tragickými utopiemi, Evropa hledá vlastní identitu. K vytvoření nového a trvalého celku je zajisté třeba politických, ekonomických a právních nástrojů, ale je také třeba etické a duchovní obnovy, která čerpá z křesťanských kořenů kontinentu, jinak Evropu zrekonstruovat nepůjde. Bez této životní mízy je člověk vystaven nebezpečí, že podlehne starému pokušení chtít zachraňovat sebe samého ? utopii, která různými způsoby přivodila v Evropě dvacátého století, jak na to poukázal papež Jan Pavel II., ?bezprecedentní úpadek bolestných dějin lidstva? (Insegnamenti, XIII/1, 1990, str.58). Hledejme i dnes pravý pokrok nasloucháním Řeholi svatého Benedikta jako světlu na naší cestě. Tento velký mnich zůstává pravým mistrem, v jehož škole se můžeme učit umění žít pravý humanismus.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV