Rádio Vaticana

Demokracie ve službách kontemplace

4.5.2008

Politika je snad jediná oblast, v souvislosti s níž každý posluchač, divák či čtenář slyší na slova mravnost a etika. Spojitost mezi politikou a etikou je přirozená, tradiční. Ostatně už průkopník teorie těchto disciplin, řecký filosof Aristoteles, je pochopil jako spojité nádoby. A později, více jak tisíciletým vlivem křesťanské inspirace, se tento vztah teoreticky i prakticky ještě utužil a ve všeobecném povědomí trvá jako neoddiskutovatelný požadavek.

Zároveň je však právě politická scéna nezřídka považována za prostor, v němž etické hodnoty či mravnost prý absentují, ba dokonce snad ani nemohou být praktikovány. Takovýto rozporuplný obraz politické scény snadno vyvstává na pozadí mediálního podání stavu věcí a jeho bezútěšnost je také nasnadě.

Namísto zprostředkovávání oné vzájemné spojitosti totiž média nezřídka fungují jen jako svérázné kazatelny, z nichž lze tepat zlořády nejen libovolně, ale navíc i bez potřebného kreditu či porozumění. Kreativní stoupenci zapšklého moralizování mají v dnešní době zelenou vskutku úplně jinde než v ryze náboženské sféře. Bohužel však také trpí právě oním neduhem, který je pro mravokárce typický. Neukazují totiž nadějná východiska a nemotivují pozitivně.

Pokud jde o naši polickou scénu, je už od roku 1990 předmětem mravokárného mediálního dohledu i zjevných faulů zejména jedna politická strana a to právě ta, která se ke spojitosti politiky a etiky hlásí v důsledku svého přihlášení se ke křesťanství. Jistě to není náhoda a nemusí to být vždy na škodu, že právě KDU-ČSL je pranýřována více než strana komunistická, od níž už nikdo žádné etické postoje, neřku-li činy ani neočekává. Křesťané nesou tuto ne vždy férovou pozornost buď s trpělivou odevzdaností nebo mají za to, že se jich to netýká, a někdy možná také tomuto mediálnímu sekýrování poněkud naivně podléhají.

Nedávný průzkum mezi voliči zjistil, že prý tuto stranu volí jen necelá čtvrtina věřících. Jak už to u statistických průzkumů bývá, těžko říci, zda-li tento výsledek realitu odráží nebo ji bude vytvářet. V každém případě však stojí za zamyšlení. Nemusí z toho, samozřejmě plynout, že je tím vina strana, která o podporu křesťanů otevřeně usiluje. A na druhé straně to může znamenat, že tato strana budí sympatie také mezi nekřesťany, což by nebylo znamení špatné.

V souvislosti s tím stojí za zmínku, že poslední parlamentní volby v Itálii přinesly jeden velice překvapivý výsledek, který zůstal tak trochu ve stínu pozornosti. Po mnoha desetiletích se totiž strana italských komunistů poprvé vůbec nedostala do parlamentu. Takovýto výsledek je v našich domácích poměrech zatím jen přáním, povětšinou i zbožným. V Italském prostředí, kde byla komunistická ideologie dlouhá léta v masové oblibě, by se však něčeho takového ještě před měsícem také nikdo nenadál. Svědčí to nejen o tom, že průzkumy veřejného mínění a prognózy jsou věrohodné jen v omezené míře, ale především o tom, že lidé přemýšlejí a umějí změnit názor bez ohledu na to, co je jim servírováno. A to je - stejně tak jako tamější vysoká volební účast - velice útěšné a povzbuzující.

Zápolení na politické scéně se sice orientuje spíše na získávání sympatií či imponování vlastním sebevědomím, což ostatně zaznamenal také už Aristoteles. Tím spíš je ovšem zapotřebí, aby byl prostor politiky skutečně všemi promýšlen, chápán a ctěn jako dějiště úsilí o mravní povznesení všech, i když se může zdát úsměvný Aristotelův ideál, že političtí představitelé určité obce svým nasazením osvobozují ostatní občany od podružných starostí a umožňují jim tak, aby se věnovali rozjímavému životu, který v antickém pojetí představoval svrchované štěstí. Právě proto také Aristoteles předpokládal, že by se v této politické službě občané měli střídat, a štěstí rozjímavého života tak mohli postupně okoušet všichni.

Tedy demokracie ve službách kontemplace, dalo by se říci. Vznešené pojetí, které ovšem nepostrádá logiku ani naději.

Milan Glaser