Rádio Vaticana

Ježíšovým stylem je soucítění

15.6.2008

Homilie Benedikta XVI. při mši sv. v Brindisi

Drazí bratři a sestry,
uprostřed mé návštěvy v Brindisi slavíme v den Páně tajemství, jež je zdrojem a vrcholem celého života církve. Slavíme Krista v Eucharistii, největší dar, který vytryskl z jeho božského i lidského Srdce, Chléb života rozdávaný a sdílený, aby nás sjednotil se sebou a mezi námi. Srdečně zdravím vás všechny, kteří jste se sešli na tomto tak symbolickém místě, v přístavu, který evokuje misijní cesty svatých Petra a Pavla. S radostí pozoruji mnoho mladých, kteří prožili tuto noc jako vigilii přípravy na eucharistickou slavnost. A zdravím také vás, kteří se jí účastníte duchovně prostřednictvím radia a televize. Můj zvláštní pozdrav patří pastýři této milované církve Mons. Rocco Talucci, kterému děkuji za slova, jež pronesl na začátku této mše svaté. Zdravím také ostatní biskupy Puglie, kteří si zde přáli být v tomto bratrsky srdečném společenství. Těší mne zejména přítomnost metropolity Gennadia, kterého co nejsrdečněji zdravím stejně jako všechny pravoslavné bratry i příslušníky jiných konfesí právě z této církve v Brindisi, která nás svým ekumenickým posláním vybízí k modlitbě za plnou jednotu všech křesťanů. S uznáním zdravím občanské i vojenské autority, kteří se účastní této liturgie a jimž vyprošuji vše dobré v jejich službě. Vřelé city patří také kněžím, jáhnům, řeholníkům a řeholnicím a všem věřícím. Zvláštní pozdrav pak také nemocným ze zdejší nemocnice a vězněným ze zdejšího vězení, které ujišťuji o svých modlitbách. Milost a pokoj Pánův ať je s vámi se všemi a s celým městem Brindisi!

Biblické texty této jedenácté neděle v mezidobí, jež jsme slyšeli, nám pomáhají pochopit realitu církve: první čtení (srov. Ezd 19,2) odkazuje ke smlouvě uzavřené na hoře Sinaj během exodu z Egypta; evangelium (srov. Mt 9,36-10,8) podává vyprávění o prvním povolání a poslání dvanácti apoštolů. Je nám tu představena jakási ?ústava? církve. Jak si nepovšimnout implicitního pozvání, jež je adresováno každému společenství k obnově vlastního povolání a misijního nadšení? V prvním čtení svatopisec ličí mojžíšskou smlouvu, uzavřenou mezi Bohem a Izraelem na Sinaji. Je to jedna z velkých etap dějin spásy, jeden z oněch momentů, které přesahují dějiny samotné a v nichž mizí hranice mezi Starým a Novým zákonem a zjevuje se nepomíjivý plán Boží smlouvy: plán spásy všech lidí skrze posvěcení jednoho lidu, jemuž Bůh nabízí, ?aby se stal jeho vlastnictvím mezi všemi národy? (Ezd 19,5). V této perspektivě je lid povolán stát se ?svatým národem?, nejen ve smyslu morálním, ale ještě před tím a především ve své ontologické realitě, ve svém bytí lidem. V jakém smyslu je třeba chápat totožnost tohoto lidu, ukazovalo se postupně v průběhu spásonosných událostí již ve Staré zákoně a plně se zjevilo později příchodem Ježíše Krista. Dnešní evangelium nám prezentuje rozhodující moment tohoto zjevení. Když totiž Ježíš povolal dvanáct učedníků, chtěl symbolicky poukázat na dvanáct Jákobových synů. Proto položil do středu svého nového společenství dvanáct učedníků, aby dal pochopit, že přišel, aby naplnil plán nebeského Otce, i když se nová tvář církve ukáže až o Letnicích, kdy dvanáct učedníků ?naplněných Duchem svatým? začne hlásat evangelium všemi jazyky (Sk 2,3-4). Tehdy se ukazuje církev jako universální, shromážděná v jednom jediném těle, jehož hlavou je zmrtvýchvstalý Kristus a zároveň jako Jím poslaná ke všem národům až na konec země (srov. Mt 28,20).

Ježíšův styl je nezaměnitelný: je to styl charakteristický pro Boha, který rád koná největší věci prostě a pokorně. Slavnostní podání smlouvy v knize Exodus je v evangeliích vystřídáno skrytými a pokornými gesty, které však obsahují mimořádnou obnovnou sílu. Je to logika Božího království, jež je nikoli náhodou reprezentovaná malým semenem, z něhož vyroste velký strom (srov. Mt 13,31-32). Smlouva ze Sinaje je provázena kosmickými znameními, které Izraelity vyděsí. Počátky církve v Galileji však odrážejí mírnost a soucítění Kristova srdce a předpovídají jiný boj, jiný otřes, jenž je vzbuzován mocnostmi zla. Jak jsme slyšeli, Ježíš dal dvanácti učedníkům ?moc vyhánět zlé duchy uzdravovat každou nemoc a každou chorobu? (Mt 10,1). Dvanáct učedníků má spolupracovat s Ježíšem na ustanovení Božího království, tedy na jeho požehnané vládě, přinášející život a to život v hojnosti celému lidstvu. Církev stejně jako Kristus je v podstatě spolu s Ním poslána ustanovit království života, aby ve světě zvítězil život Boží. Aby triumfoval Bůh, který je láska.

Takový je Boží plán: rozšířit na lidstvo a na celý kosmos svou životodárnou lásku. Tento plán však Pán chce uskutečnit pouze při respektování naší svobody, protože lásku, která je mu vlastní, nelze ukládat. Církev je tedy v Kristu prostorem přijetí a zprostředkovávání lásky Boží. V této perspektivě se jasně ukazuje, že svatost a misijní povaha církve tvoří dvě strany téže mince. Pouze jakožto svatá, tedy naplněná božskou láskou, může církev plnit své poslání. A právě k tomuto úkolu ji Bůh vyvolil a posvětil jako své vlastnictví. V tomto dvojčlenu ?svatost-misijní povaha? se nyní měří vaše církevní společenství, drazí bratři a sestry, kteří se připravujete na diecézní synodu. V této souvislosti je užitečné uvažovat o tom, že dvanáct apoštolů nebyli dokonalí muži, vybraní pro svou morální a náboženskou bezúhonnost. Určitě byli věřící, plní nadšení a horlivosti, ale byli také poznamenaní svými lidskými, někdy i závažnými omezeními. Ježíš je tedy nepovolal, protože byli svatí, ale aby se jimi stali. Jako my. Jako všichni křesťané. V druhém listě jsme slyšeli syntézu apoštola Pavla: ?Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme ještě byli hříšníky.? (Řím 5,8). Církev je společenstvím hříšníků, kteří věří v lásku Boha, nechají se od Něho přeměnit a tak se stanou svatými.

Ve světle tohoto prozřetelnostního Božího Slova bych dnes rád utvrdil vaši církev na její cestě. Je to cesta svatosti a misijního poslání, k jejich reflexi vás vyzval váš arcibiskup. Je to cesta, kterou široce objasnil během své pastorační vizitace a nyní ji zamýšlí prosadit diecézní synodou. Evangelium nám dnes podává misijní styl, tedy vnitřní postoj, který se vyjadřuje pravým životem. Nic jiného nemůže být Ježíšovým stylem než ?soucítění?. Evangelista to objasňuje, když upozorňuje na Kristův pohled na zástupy: ?Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře? (Mt 9,36). Po povolání dvanácti učedníků se tento postoj znovu projevuje přikázáním, které jim dává, aby ?hledali ztracené ovce z domu izraelského? (Mt 10,6). V těchto výrazech lze vnímat lásku Krista k jeho lidu, zejména k maličkým a chudým. Křesťanský soucit nemá co do činění s pietismem či neúměrným sociálním zabezpečením. Je spíše synonymem solidarity a sdílení a je oživován nadějí. Nerodí se snad naděje ze slov, která Ježíš říká apoštolům: ?Jděte a hlásejte: Přiblížilo se nebeské království? (Mt 10,7)? To je naděje, která se zakládá na příchodu Kristově a která nás v posledku přivádí k jeho Osobě a k jeho tajemství spásy, jak to dobře vyjadřuje titul čtvrtého Italského národního kongresu, pořádaného ve Veroně: Zmrtvýchvstalý Kristus je nadějí světa.

Oživeni nadějí, v níž jste spaseni, také vy, bratři a sestry této starobylé církve v Brindisi, buďte znamením a nástrojem Kristova soucítění a milosrdenství. Biskupům a kněžím opakuji se zápalem slova božského Mistra: ?Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy. Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte.? (Mt 10,8). Tento příkaz je i dnes adresován především vám. Duch, který působil v Kristu a ve dvanácti učednících, je tentýž, který působí ve vás a který vám umožní vytvořit mezi svým lidem na tomto území příznaky království lásky, spravedlnosti a pokoje, který přináší, ba dokonce již je ve světě. Na Ježíšově poslání se však různými způsoby podílí všichni členové Božího lidu milostí křtu a biřmování. Mám na mysli zasvěcené osoby, které přijímají sliby chudoby, panenství a poslušnosti; mám na mysli křesťanské manžele a vás věřící laiky, zapojené do církevního společenství a do společnosti jak osobně tak skrze různá sdružení. Drazí bratři a sestry, všichni jste adresáty Ježíšovy touhy rozmnožit dělníky na Pánově žni (srov. Mt 9,38). Tato touha, která vede k modlitbě, nás v první řadě přivádí k seminaristům a k novému semináři této arcidiecéze, umožňuje nám vzít na vědomí, že církev je v širším smyslu velkým ?seminářem?, počínaje rodinou, přes farní společenství, sdružení a hnutí apoštolského nasazení. Všichni jsme v rozmanitosti charismat a služeb povoláni pracovat na vinici Pánově.

Drazí bratři a sestry Brindisi, pokračujte v započaté cestě v tomto duchu. Bdí nad vámi vaši patroni, svatý Leucius a svatý Horonzus, kteří oba přišli v druhém století z Východu, aby kultivovali tuto zem živou vodou Slova Božího. Relikvie svatého Theodora Amazea, ctěného v Brindiské katedrále, vám připomínají, že dát život pro Krista je to nejúčinnější kázání. Svatý Vavřinec, syn tohoto města, který se ve stopách sv. Františka z Assisi, apoštola pokoje v Evropě soužené válkami a nesvorností, kéž vám vymůže dar autentického bratrství. Všechny vás svěřuji ochraně blahoslavené Panny Marie, Matky naděje a Hvězdy evangelizace. Kéž vám Nejsvětější Panna pomáhá zůstávat v lásce Kristově, abyste mohli přinášet hojné plody na slávu Boha Otce a ke spáse světa. Amen.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV