Pavlovi byla láska zákonem i svobodou jeho života

28.6.2008 

Homilie Benedikta XVI. na nešporách, bazilika sv. Pavla

Vaše Svatosti, bratři delegáti,
páni kardinálové,
ctihodní bratři v biskupské a kněžské službě,
Drazí bratři a sestry,

Sešli jsme se u hrobu svatého Pavla, který se narodil před dvěma tisíci lety v Kilikijském Tarsu, v dnešním Turecku. Kdo to byl Pavel? V Jeruzalémském chrámu před rozvášněným davem, který prahnul po jeho smrti, se sám představuje těmito slovy: „Jsem Žid. Narodil jsem se v Tarsu v Kilíkii, ale vyrostl jsem tady v tom městě, a přesně jsem byl vychován, jak to žádá otcovský zákon, ve škole Gamaliela. Moje horlivost pro Boha byla veliká.“ (Sk 22,3). Na konci své životní pouti o sobě řekne: „Byl jsem ustanoven za učitele víry a pravdy mezi pohany“ (1 Tim 2,7; srov. 2 Tim 1,11). Učitel národů, apoštol a hlasatel Ježíše Krista, tak charakterizoval sám sebe v jedné retrospektivě svého vlastního života. Tento pohled však nesměřuje jenom k minulosti. Termín „Učitel národů“ - se otevírá do budoucnosti, ke všem národům a všem generacím. Pro nás Pavel není postavou minulosti, na níž s úctou vzpomínáme. Je i naším učitelem. Je apoštolem a hlasatelem Ježíše Krista i pro nás.

Sešli jsme se nikoli proto, abychom přemýšleli o minulých dějinách, které jsou neodvolatelně překonány. Pavel k nám chce mluvit i dnes. Proto jsem chtěl vyhlásit tento zvláštní „Rok sv. Pavla“, abychom mu naslouchali a převzali od něho jakožto našeho učitele „víru a pravdu„“, v níž koření důvody jednoty Kristových učedníků. S tímto úmyslem jsem k tomuto dvoutisíciletí Apoštolova narození zažehnul zvláštní „Pavlův oheň“, který bude po celý rok hořet na zvláštním místě v atriu této baziliky. Slavnostní ráz této příležitosti jsem chtěl podtrhnout také otevřením tzv. „Pavlovské brány“, kterou jsem vešel do baziliky za doprovodu Konstantinopolského patriarchy, kardinála archipresbytera a dalších náboženských představitelů. Důvodem radosti je pro mne fakt, že zahájení Roku sv. Pavla nabývá zvláštního ekumenického rázu díky přítomnosti četných delegátů a představitelů ostatních církví a církevních společenství, které co nejsrdečněji vítám. V první řadě zdravím Jeho Svatost patriarchu Bartoloměje I. a členy delegace, která jej doprovází, jakož i zástup laiků, kteří z různých částí světa přišli do Říma, aby s Ním a s námi všemi prožili tyto momenty modlitby a reflexe. Zdravím bratrské delegáty církví z Jeruzaléma, Antiochie, Kypru a Řecka, které pojí zvláštní pouto s apoštolem Pavlem a které reprezentují zeměpisný rámec Apoštolova života před jeho příchodem do Říma. Srdečně zdravím bratry různých církví a církevních společenství Východu a Západu, spolu se všemi, kteří jste se přišli účastnit tohoto slavnostního zahájení ?Roku?, věnovaného Apoštolovi národů.

Shromáždili jsme zde proto, abychom si kladli otázky, týkající se velkého Apoštola národů. Ptáme se nejenom: Kdo byl Pavel? Ptáme se především: Kdo je Pavel? Co mně říká? Nyní na počátku Roku sv. Pavla, který otevíráme, bych rád z bohatého svědectví Nového zákona vybral tři texty, v nichž se ukazuje jeho vnitřní fyziognomie, specifický ráz jeho povahy. V listě Galaťanům nám zanechal velmi osobní vyznání víry, ve kterém otevírá své srdce čtenářům všech dob a vyjevuje nejvnitřnější pohnutku svého života. „Žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval“ (Gal 2,20). Všechno co Pavel dělá, vychází z tohoto jádra. Jeho víra je zkušenost bytosti milované zcela osobně Ježíšem Kristem; je to vědomí toho, že Kristus se postavil smrti ne kvůli někomu anonymnímu, ale z lásky k němu - Pavlovi - a že jej jako Vzkříšený miluje dosud, že se tedy Kristus obětoval za něj. Jeho víra je existence zasažená láskou Ježíše Krista, láskou, která jím až do hloubi otřásla a proměnila jej. Jeho víra není nějaká teorie, mínění o Bohu a světě. Jeho víra je dopad Boží lásky na jeho srdce. A tato víra sama je tak láskou k Ježíši Kristu.

Mnohými je svatý Pavel představován jako bojovný muž, který se umí ohánět mečem slova. A disputace na jeho apoštolské cestě vskutku nechyběly. Nehledal povrchní harmonii. V prvním ze svých listů, adresovaném Soluňanům, sám říká: „Odvážili jsme se kázat vám radostnou Boží zvěst i přes mnohý těžký zápas. Jak sami víte, nikdy jsme neužívali úlisných řečí, ani jsme nic nedělali ze skryté lakoty“ (1 Sol 2,2.5). Pravdu považoval za příliš velkou, než aby byl ochoten obětovat ji zevnějšímu úspěchu. Pravda, kterou zakusil v setkání se Zmrtvýchvstalým si podle něho zasluhovala zápas, pronásledování, utrpení. Nejhlouběji jej však motivovalo, že je milován Ježíšem Kristem, a touha tuto lásku sdělovat druhým. Pavel byl schopen milovat a veškerou jeho činnost a utrpení lze vysvětlit pouze z tohoto východiska. Základní pojmy jeho poselství lze chápat jedině na tomto základě. Vezměme pouze jedno z jeho klíčových slov: svobodu. Zkušenost, že je milován až do krajnosti Kristem, mu otevřela oči pro pravdu a cestu lidské existence. Tato zkušenost objímala všechno. Pavel byl svobodný jakožto člověk milovaný Bohem a byl - mocí Boží ? schopen milovat spolu s Ním. Tato láska je nyní „zákonem“ jeho života a právě tak je svobodou jeho života. Mluví a jedná, pohnut odpovědností lásky. Svoboda a odpovědnost jsou zde neoddělitelně spojeny. Protože Pavel stojí na odpovědnosti lásky, je svobodný. Poněvadž je tím, kdo miluje, žije zcela v odpovědnosti této lásce a nechápe se svobody jakožto nároku na svévoli a sobectví. V tomtéž duchu formuloval Augustin větu, která později proslula: Diligite et quod vis fac (Tract. In 1 Jo 7,7-8) - miluj a čiň, co chceš. Kdo miluje Krista, jako jej miloval Pavel, může opravdu dělat, co chce, protože jeho láska je sjednocena s Kristovou vůlí a tím s vůlí Boží; protože jeho vůle je zakotvena v pravdě a protože jeho vůle už není jednoduše jen jeho vůlí, libovůlí autonomního já, nýbrž je integrována do svobody Boha. Ta otevírá cestu, kterou se vydat.

Za druhé bych při hledání vnitřní fyziognomie svatého Pavla rád připomněl slovo, jímž se na něho obrátil Zmrtvýchvstalý Kristus na cestě do Damašku. Pán se ho nejprve táže: „Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?“ A na otázku: ?Kdo jsi, Pane?? je mu dána odpověď: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ? (Sk 9,4). Pronásledováním církve Pavel pronásledoval samotného Ježíše. „Ty mne pronásleduješ“. Ježíš se ztotožňuje s církví v jediném podmětu. V tomto zvolání Zmrtvýchvstalého, které proměnilo Šavla, je v zásadě obsažena celá nauka o církvi jakožto Kristově Těle. Kristus se neutekl do nebe, ponechávaje na zemi zástup stoupenců, kteří dál prosazují „jeho věc“. Církev není sdružením, které chce prosazovat nějaký zájem. V ní nejde o žádný zájem. V ní jde o osobu Ježíše Krista, který i jakožto Zmrtvýchvstalý zůstal „tělem“. Má „maso i kosti“ (Lk 24,39), jak říká Vzkříšený u Lukáše učedníkům, kteří jej považovali za přízrak. Má tělo. Je osobně přítomen ve své církvi. „Hlava a Tělo“ tvoří jediný podmět, řekne pak Augustin. „Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovými?“ píše Pavel Korinťanům (1 Kor 6,15). A dodává: jako se podle knihy Geneze muž a žena stávají jedním tělem, tak se Kristus spolu se svými stává jedním duchem, to znamená jediným podmětem v novém světě vzkříšení (srov. 1 Kor 6,16). Z toho všeho vysvítá eucharistické tajemství, v němž Kristus nepřetržitě dává své Tělo a činí z nás svoje Tělo: „Chléb, který lámeme - není to účast v Kristově těle? Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě“ (1 Kor 10,16). Těmito slovy se k nám v této chvíli obrací nejenom Pavel, ale samotný Pán: Jak jste mohli zranit moje Tělo? Tváří v tvář Kristu se toto slovo zároveň stává naléhavým požadavkem: Vyveď nás společně ze všech rozdělení. Učiň ať se dnes znovu stane skutečností, že je jenom jeden chléb, a proto my, přestože je nás mnoho, tvoříme jedno tělo. Slova o církvi jakožto Těle Kristově nejsou pro Pavla ledajakým přirovnáním. Zásadně překračují přirovnání. „Proč mne pronásleduješ?“ Kristus nás neustále vtahuje do svého Těla, buduje své Tělo, počínaje eucharistickým středem, který je pro Pavla středem křesťanské existence a jehož silou všichni i každý jednotlivě mohou zcela osobně zakusit: On mne miloval a za mě se obětoval.

Chtěl bych skončit jedním pozdním výrokem svatého Pavla, pobídkou, kterou těsně před smrtí adresoval Timotejovi z vězení. „Nes jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia“, říká apoštol svému učedníkovi (2 Tim 1,8). Tato slova jsou jakoby závětí na konci cest, kterými Apoštol prošel, a odkazují zpět k začátku jeho misijního poslání. Po svém setkání se Vzkříšeným se Pavel ocitl slepý ve svém příbytku v Damašku, a Ananiáš dostal pověření, aby k šel tomuto obávanému pronásledovateli a vložil na něho ruce, aby se mu vrátil zrak. Ananiáš na svou námitku, že tento Šavel byl nebezpečným pronásledovatelem křesťanů, dostal odpověď: Tento člověk musí nést zvěst o mně pohanům a králům. „Já mu ovšem ukážu, jak mnoho musí pro mě vytrpět“ (Sk 9,15). Pověření hlásat Krista a trpět pro Něho jdou neoddělitelně spolu. Povolání stát se učitelem národů je současně a niterně povoláním trpět ve společenství s Kristem, který nás vykoupil svým Utrpením. Ve světě, kde má moc lež, se pravda platí utrpením. Kdo se chce vyhnout utrpení, držet je od sebe daleko, vzdaluje se samotnému životu a jeho velikosti, nemůže být služebníkem pravdy a tak služebníkem víry. Není lásky bez utrpení, bez utrpení a odříkání, bez proměny a očistění vlastního já pravou svobodou. Tam kde není nic, za co stojí trpět, ztrácí svou hodnotu i samotný život. Eucharistie - střed naší křesťanské existence - se zakládá na Ježíšově oběti za nás, zakládá se na utrpení z lásky, která vrcholí na Kříži. Z této darující se lásky žijeme. Ona nám dává odvahu a sílu trpět s Kristem a pro Krista v tomto světě a přitom vědět, že právě tím se náš život stává velikým, zralým a pravým. Ve světle všech listů svatého Pavla vidíme, jak se na jeho cestě učitele národů vyplnila všechna proroctví, která byla řečena Ananiášovi ve chvíli povolání: „Já mu ukážu, jak mnoho musí pro mě vytrpět.“ Jeho utrpení jej činí věrohodným jakožto učitele pravdy, který nehledá svůj vlastní prospěch, vlastní slávu, osobní uspokojení, ale nasazuje se pro Toho, který nás miloval a obětoval sebe samého za nás všechny.

Děkujme nyní Pánu za to, že povolal Pavla a učinil jej světlem národů a učitelem nás všech a modleme se: Daruj nám i dnes svědky zmrtvýchvstání, zasažené tvou láskou a schopné nést světlo evangelia naší době. Svatý Pavle, oroduj za nás!
Amen

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.