2.7.2008 

Katecheze Benedikta XVI. na gen. audienci 2.července, aula Pavla VI.

Drazí bratři a sestry,
Rád bych dnes začal nový cyklus katechezí, věnovaný velkému apoštolovi Pavlovi, kterému ? jak víte ? je věnován jubilejní rok, který se začal letošní slavností sv. Petra a Pavla a skončí se toutéž slavností roku 2009. Apoštol Pavel, výjimečná a takřka nenapodobitelná, přece však podnětná postava stojí před námi jako příklad naprosté oddanosti Pánu a jeho církvi, ale také velké otevřenosti k lidstvu a jeho kulturám. Je tedy správné, abychom mu vyčlenili zvláštní místo nejen v naší úctě, ale také ve snaze porozumět tomu, co chce říci i nám, křesťanům dneška. Na tomto našem prvním setkání bychom se pozastavili a zamysleli nad prostředím, ve kterém žil a působil. Mohlo by se zdát, že nás toto téma zavede daleko od naší doby, když vstoupíme do světa, jaký byl před 2 000 lety. Nicméně, je tomu tak jen zdánlivě a částečně, poněvadž budeme moci zjistit, že sociálně-kulturní kontext dneška se v různých aspektech od toho tehdejšího příliš neliší.

Primární a základní faktor, který je třeba vzít na vědomí, je vztah mezi prostředím, ve kterém se Pavel narodil a vyrostl a globální kontext, do kterého se potom začlenil. Pochází z pevně vyhraněné, lokalizovatelné a zajisté menšinové kultury Izraelského národa a jeho tradic. V antickém světě a zejména v rámci římské říše, jak nám tvrdí odborníci v této oblasti, tvořili Židé kolem 10% celkového počtu obyvatelstva. Tady v Římě byl pak jejich počet v polovině prvního století ještě menší a dosahoval maximálně 3% obyvatel města. Jejich víra a životní zvyky, jak je tomu až dodnes, je zřetelně odlišovaly od okolního prostředí. Vedlo to ke dvěma postojům. Buď to byl výsměch, který mohl vést až k intoleranci anebo obdiv, který se vyznačoval různými druhy sympatie jako v případě tzv. ?bohabojných? či ?proselytů?, tzn. pohanů, kteří se začleňovali do Synagogy a sdílely víru v Boha Izraele. Jako konkrétní příklady tohoto dvojího postoje můžeme citovat jednak ostrý úsudek rétora jakým byl Cicero, který pohrdal jejich náboženstvím a dokonce i městem Jeruzalémem (srov. Pro Flacco, 66-69) a z druhé strany postoj, který zaujímala Neronova manželka Poppea, o níž se Josef Flavius zmiňuje jako o osobě ?sympatizující? se Židy (srov. Židovské starožitnosti 20,195.252; Vita 16), nemluvě pak o tom, že Julius César oficiálně Židům přiznal zvláštní práva, jak nás o tom informuje zmíněný židovský historik Josef Flavius (srov. ibid.14,200-216). Je jisté, že počet Židů, kteří žili mimo Izrael, tedy v diaspoře byl mnohem větší než na území, které druzí nazývali Palestinou. A tak je tomu ostatně dodnes.

Není proto divu, že samotný Pavel byl vystaven oběma zmíněným protikladným stanoviskům. Jisté je jedno. Zvláštnosti židovské kultury a náboženství nacházely klidně své místo i uvnitř vše pronikající instituce římské říše. Obtížnější a bolestnější byla pozice skupiny těch Židů i pohanů, kteří vírou přijali osobu Ježíše Nazaretského do té míry, že se sami odlišili jak od judaismu, tak od vládnoucího pohanství. V každém případě ovlivňovaly Pavlovo úsilí dva faktory. Prvním byl řecká či lépe helénistická kultura, která se po Alexandrovi Velikém stala přinejmenším pro oblast východního Středozemí a Středního Východu společným dědictvím, třebaže do sebe pojala také mnohé kulturní prvky národů, které byly tradičně označovány za barbarské. Jeden spisovatel té doby v této souvislosti praví, že Alexandr ?zavedl, aby všichni považovali za svou vlast celou zem (oikúmené).. a přestali rozlišovat mezi Řekem a Barbarem? (Plutarchos, De Alexandri Magni fortuna aut virtute, §§ 6.8). Druhým faktorem byla politicko-administrativní struktura římské říše, která zaručovala mír a stabilitu od Británie po jižní Egypt, a sjednotila území dosud nevídané rozlohy. V tomto prostoru bylo možné se dostatečně svobodně a bezpečně pohybovat také za využití mimořádné soustavy cest, přičemž v každém cílovém bodě bylo možné nalézt základní kulturní charakteristiky, které, aniž by to bylo na úkor místních hodnot, představovaly společné tkanivo jednoty super partes, takže židovský filosof Filón Alexandrijský, současník sv. Pavla chválí císaře Augusta za to, že ?uvedl do souladu všechny primitivní národy.. a stal se strážcem míru? (Legatio ad Caium, §§ 146-147).

Universalistická vize typická pro Pavlovu osobnost nebo přinejmenším pro křesťana Pavla po události, k níž došlo cestou do Damašku, má určitě svůj zásadní impuls ve víře v Ježíše Krista, poněvadž postava Zmrtvýchvstalého překračuje každou stranickou redukci. Podle apoštola totiž ?už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena, všichni jste jeden v Kristu Ježíši? (Gal 3,28). Přesto však historicko-kulturní situace jeho doby a jeho prostředí nemohla nemít vliv na jeho rozhodnutí a jeho nasazení. Kdosi definoval Pavla jako ?muže tří kultur? s přihlédnutím k jeho judaistickém základu, jeho znalosti řečtiny a jeho výsadě římského občanství (civis romanus), což ostatně dosvědčuje i jeho jméno, jež je latinského původu. Zmínit je třeba zvláště stoickou filosofii, která v Pavlově době převládala a měla, byť jen okrajový vliv také na křesťanství. V této souvislosti nelze přejít mlčením jména některých stoických filosofů jako např. iniciátoři Zenón a Kleanthés, a dále těch, kteří byli Pavlovi chronologicky bližší, totiž Seneca, Musonius a Epiktétos. U nich se vyskytovaly nejvznešenější hodnoty lidství a moudrosti, které byly přirozeně přijaty křesťanstvím. Jeden odborník na tuto oblast píše výstižně, že ?Stoicismus? hlásal nový ideál, který sice ukládal člověku povinnosti vůči jeho bližním, ale současně jej zbavoval všech fyzických a národnostních svazků a činil z něho pouze duchovní bytost? (M.Pohlenz, La Stoa, I, Firenze 1978, str. 565s). Pomysleme například na nauku o kosmu pojatém jako jedno, velké a harmonické tělo, a z toho plynoucí nauku o rovnosti mezi všemi lidmi bez sociálních rozdílů, na přinejmenším principiální zrovnoprávnění muže a ženy a dále na ideál střídmosti, umírněnosti a sebeovládání, který se snažil vyhýbat každé krajnosti. Když Pavel napsal Filipanům: ?mějte zájem o všechno, co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti, a o každou zdatnost nebo činnost, která si zasluhuje chvály? (Flp 4,8), vlastně tím jen odkazoval na zřetelně humanistickou koncepci, jež byla vlastní filosofické moudrosti.

V době svatého Pavla probíhala také krize tradičního náboženství, přinejmenším v jeho mytologických a občanských aspektech. Poté co Lukrécius již v prvním století polemicky syntetizoval, že ?náboženství vedlo k mnoha zločinům? (De rerum natura, 1,101), filosof Seneca zašel mnohem dál než každý zevnější ritualismus a učil, že ?Bůh je ti nablízku, je s tebou a v tobě? (Listy Luciliovi, 41,1). A podobě se Pavel obrací k posluchačům epikurejských a stoických filosofů na Athénském Areopagu a doslova praví: ?Bůh nepřebývá v chrámech, které vystavěly lidské ruce. V něm totiž žijeme, hýbáme se a jsme? (Sk 17.24.28). Odkazuje tím zajisté na židovskou víru v jednoho Boha, jehož nelze zpodobit v antropomorfních výrazech, ale využívá také náboženského proudu, který jeho posluchači dobře znali. Kromě toho si musíme uvědomit, že mnohé pohanské kulty nepoužívaly oficiální chrámy města a probíhaly na soukromých místech, což usnadňovalo iniciaci adeptů. Nebylo tedy divu, že se také křesťanská shromáždění (ekklesíai), jak dosvědčují především pavlovské listy, konala v soukromých domech. Žádné veřejné budovy (křesťanského kultu) navíc v té době ještě neexistovaly. Shromáždění křesťanů se proto současníkům musela jevit jako pouhá varianta této nejintimnější náboženské praxe. Rozdíly mezi pohanskými kulty a křesťanským kultem však nejsou bezvýznamné a týkaly se jak vědomí identity jednotlivých účastníků, tak společné účasti mužů i žen na slavení ?večeře Páně? a čtení Písma.

Na závěr této zběžné projekce kulturního prostoru prvního století křesťanské éry stává se zřejmým, že svatého Pavla lze odpovídajícím způsobem pochopit jedině na dobovém ? a to jak židovském, tak pohanském - pozadí. Jeho postava tak získává na historické a myšlenkové závažnosti a zároveň ve vztahu k tomuto prostředí vyjeví svou originalitu i spřízněnost. Platí to však analogicky také pro křesťanství všeobecně, jehož paradigma zosobňuje v první řadě právě apoštol Pavel, od něhož se dosud máme mnoho co učit. A právě to je účelem Roku sv. Pavla: učit se u svatého Pavla, učit se víře, osvojit si Krista a naučit tak i cestě správného života.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.