14.8.2008
4.odpověď Benedikta XVI. ze setkání s klérem v Brixenu
Otázka:Svatý Otče, jmenuji se Karl Golser, jsem profesorem morální teologie zde v Brixenu a také ředitelem Institutu pro spravedlnost, mír a uchování stvoření; a kanovníkem. Velmi rád vzpomínám na dobu, kdy jsem s vámi mohl pracovat na kongregaci pro nauku víry. Jak víte, katolická církev v naší zemi trvale poznamenala dějiny a kulturu. Dnes ale někdy míváme dojem, že jsme se jako církev stáhli do sakristie. Prohlášení papežského učitelského úřadu k velkým společenským otázkám nenacházejí na úrovni farních obcí a společenství odpovídající ohlas. Zde v Jižním Tyrolsku úřady a různé svazy obracejí velkou pozornost na problémy životního prostředí a zvláště na klimatické změny: hlavními tématy jsou mizení ledovců, sesuv hor, problémy s cenami energie, doprava a znečišťování vzduchu. Hodně se podniká a povzbuzuje k ochraně životního prostředí. V průměrném vědomí našich křesťanů má však to všechno málo co do činění s vírou. Co můžeme udělat, abychom vnesli více do života křesťanských obcí odpovědnost za stvoření? Jak můžeme opět více vidět spojení stvoření a vykoupení? Jak můžeme být příkladem křesťanského životního stylu, který je udržitelný? Jak jej můžeme spojit s kvalitou života, který je přitažlivý pro lidi naší země?
Odpověď Benedikta XVI.:
Velké díky pane profesore Golsere. Vy na to můžete jistě mnohem lépe odpovědět, než já, ale já se přesto pokusím k tomu něco říci. Dotkl jste se tématu stvoření a vykoupení a mně se zdá, že toto nerozlučné spojení musí opět vystoupit do popředí. Nauka o stvoření se v posledních letech téměř z teologie vytratila. Nyní si všimněme škod, které z toho vyplývají. Vykupitel je Stvořitel a nehlásáme-li Boha v celé této velikosti ? Stvořitel a Vykupitel ? pak také redukujeme vykoupení. Vždyť nemá-li Bůh co říci ve stvoření, je-li nějak přítomen v jedné oblasti dějin, jak má pak obsáhnout celý náš život. Jak pak může skutečně dávat spásu pro člověka jako celek a pro svět v jeho celku? Proto má pro mne velký význam znovuobnovení učení o stvoření a vykoupení. Musíme opět nově poznávat: On je Creator Spiritus (Duch Stvořitel), rozum, který stojí na počátku a z něhož všechno pochází a jehož malou jiskrou je náš rozum. On je to, - sám Stvořitel ? který vstoupil do dějin a do nich může vstoupit a v ní působit, právě proto, že je Bohem celého stvoření a ne jen nějaké části. Uznáme-li to, pak bude jasné, že vykoupení, že být křesťanem, že docela prostě křesťanská víra vždy také znamená odpovědnost za stvoření. Nyní tedy asi před dvěmi anebo třemi desetiletími byla vznesena námitka ? nevím , nakolik ještě trvá - že vlastně křesťané jsou odpovědni za ničení stvoření, neboť slovo knihy Genesis: Podrobte si zemi ? vedlo k oné aroganci vůči stvoření, jejíž následky dnes cítíme. Myslím si, že se musíme naučit prohlédnout tuto výtku v celé její falešnosti. Dokud byl svět chápán jako Boží stvoření nebyl také příkaz ?podrobit si zemi? chápán jako příkaz k zotročení celého stvoření, nýbrž jako příkaz být strážcem stvoření a v něm rozvíjet jeho dary; aby sám účinně pracoval, na díle Boha, na evoluci, kterou vložil do světa a to tak, aby se samy dary stvoření uplatnily a ne, aby byly potlačeny a zničeny.
Pohlédneme-li na to, co vyrostlo v okolí mnišských klášterů, jak tam vznikly téměř malé ráje, oázy stvoření a dosud vznikají, pak se stává viditelným, že to nejsou jen slova nýbrž že tam, kde bylo slovo o Stvořiteli správně pochopeno, kde byl přítomen život s vykupujícím Stvořitelem, tam se vynakládala námaha vykoupit stvoření a ne je ničit. A v této souvislosti tam patří 8. kapitola listu k Římanům, kde stojí, že ?tvorstvo trpí a sténá? pod porobou porušení, v níž se nalézá a že čeká na to, kdy vystoupí Boží děti: že se pak bude cítit osvobozeno, když přijdou tvorové, když přijdou lidé, kteří jsou Božími dětmi a kteří s ním budou nakládat jako Bůh. A to si myslím, že je právě to, co můžeme zjišťovat jako skutečnost. Stvoření sténá - cítíme to a slyšíme ? a čeká na člověka, který na ně bude hledět Božíma očima. Hrubé konzumování stvoření nastupuje tam, kde není žádný Bůh, kde je hmota pouze materiálem pro nás, kdy my sami jsem posledními instancemi, kde nám to všechno prostě patří a my to spotřebováváme pro sebe. Plýtvání stvořením nastává tam, kde nemáme nad sebou žádnou instanci, nýbrž chceme jen sami sebe; nastává tam, kde není žádná dimenze po smrti, kde v tomto životě takřka všechno strháváme na sebe a chceme z tohoto života vytěžit, vše co jen je možné, kdy musíme mít všechno, co lze vůbec mít. A tak mohou být skutečné a účinné snahy proti plýtvání a ničení stvoření vybudovány, rozvíjeny, chápany a žity tam, kde je viděno stvoření Božíma očima; kde se člověk dívá na stvoření jako na pocházející od Boha a tak vidí větší rozměry ? odpovědnost před Bohem, který nám jednou udělí život v plnosti. Ne tím, že si jej sami vezmeme, nýbrž tím, že dáváme život, dostáváme jej.
Musíme všemi prostředky, jež máme, usilovat o to, abychom prezentovali víru na veřejnosti, zvláště tam, kde je vůči ní jistá přecitlivělost. A jsem toho názoru, že pocit, že nám svět uniká, - protože se z něho sami stahujeme- že jsme tísněni problémy stvoření, je takovou příležitostí, kde může víra veřejně mluvit a může se uplatňovat jako instance, která vede dál. Vždyť nejde jen o to, abychom našli techniky jež zabrání škodám, i když je to tak důležité, abychom našli alternativní zdroje energie a mnoho dalšího. A přece to všechno nebude stačit, jestliže my sami nenajdeme nový životní styl, kázeň odříkání, kázeň, uznání druhých, jimž patří stvoření stejně jako nám, kteří s ním snadněji umíme nakládat; kázeň odpovědnosti před budoucností druhých i naší vlastní budoucností, protože je to odpovědnost před Tím, který je naším Soudcem a Vykupitelem.
Věřím, že je vždy nutné spojovat oba rozměry ? stvoření a vykoupení, pozemský život a věčný život, odpovědnost za stvoření a odpovědnost před druhými a před budoucností. A že je naším úkolem srozumitelně a rozhodně mluvit k veřejnosti. Zároveň, aby našim názorům naslouchali, musíme ukazovat svým životním stylem, že existuje poselství, ve které my sami věříme a které lze žít. A chceme prosit Pána, aby nám všem pomáhal žít víru, odpovědnost víry tak, že naše slovo bude věrohodně do naší doby vnášet víru jako ukazatele cesty.
Přeložil Josef Koláček.
Česká sekce RV
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.