Devětadvacáté letní olympijské hry v Pekingu dnes končí. Ideální příležitost bilancovat. Čínská sportovní reprezentace získala nejvíce zlatých, ale v celkovém počtu medailí ji předstihly Spojené státy americké. Do České republiky poputuje šest medailí, stejně jako na Slovensko, Švýcarsko či do Gruzie a Uzbekistánu.
Olympiáda se nesla v duchu šťastných osmiček (ó šťastná pověro!) a hesla JEDEN SVĚT, JEDEN SEN. Stejné heslo shlíželo i na Náměstí nebeského klidu, kde před 19 lety čínská vláda vraždila vlastní studenty. Dnes se tam fotografují spokojení olympijští diváci.
Není známo, že by některý ze zúčastněných sportovců vystoupil s výraznější kritikou pořádající země. Není známo, že by během olympijských her Čína propustila své politické vězně, našla roky zmizelé katolické biskupy, přiznala zločiny proti lidskosti nebo povolila svobodu vyznání. Naopak, obdivu a úctě se i nadále těší jeden z největších masových vrahů historie, Mao Ce-tung.
Připomeňme i několik údajů z hodin středoškolského dějepisu, zasunutých ve všeobecném podvědomí. Staří Řekové vyznávali ideál kalokagathia, což lze zjednodušeně podat jako důraz na rovnoměrný rozvoj tělesného i duchovního. Člověk se měl zdokonalovat ku vlastnímu prospěchu a prospěchu společnosti nejen fyzickým cvičením, ale i duševní námahou a úsilím. Součástí starořeckých slavností k poctě božstev na Olympu byla vystoupení šampiónů, kteří spolu zápasili a závodili v klasických sportovních disciplínách, ovšem také například ve zpěvu či poezii. Během těchto ?olympijských her? vládlo posvátné příměří a došlo k přerušení veškerých válečných akcí. Jeden svět, jeden sen.
Zpěv ani poezii dnes na seznamu olympijských disciplín nenajdeme, snad byly vyřazeny ve prospěch vzpírání a kopané. Současný profesionální sport s harmonickým rozvojem osobnosti už nijak nesouvisí. Důraz je kladen na extrémní výkony, nikoli na soulad těla a duše. Výkon lze zvyšovat různými stimulanty, jen je třeba dbát na to, aby nešlo o zakázané látky. Preparáty pro zrychlený duševní rozvoj bez vedlejších následků zatím fitness centra nenabízí; a tak běháme stále rychleji a skáčeme dál a výš, ale základní otázky lidské existence a problémy soužití mezi jednotlivci i skupinami vyřešit neumíme. Ještě že aspoň máme ten svůj jeden svět a jeden sen.
Musíme prý sportovce pochopit, že chtějí sportovat a ne řešit politiku či etiku. Olympiáda je pro ně často nejen vrcholem sezony, ale i celého sportovního života. Dlouho tvrdě dřou, aby se kvalifikovali a zazářili, a pak mají svých pět vteřin slávy zahodit kvůli lidským právům, náboženské svobodě a jiným abstraktním pojmům? Mimo uzavřený, zasněný svět profesionálního sportu ovšem nejde o nic zvláštního. Například významný český polárník Jaroslav Pavlíček proslul svým testem, kterým procházela většina zájemců o pobyt za polárním kruhem. Součástí výcviku byl i náročný vysokohorský výstup. Těsně pod vrcholem zavelel vedoucí výpravy: Vracíme se, na vrchol nejdeme. Pavlíček tak prověřoval psychickou odolnost svých svěřenců, jejich poslušnost, zodpovědnost i pokoru. Ale nesplněný sen nemá v jednotném (nejen) čínském světě své místo. Spíše uslyšíme ?to já nic, to mezinárodní olympijský výbor? ? protože kde bují svaly, atrofuje svědomí?
Text jedné z písní skupiny Kryštof opakuje starou pravdu: ?Všechno se vším souvisí...? Vznešené humanistické ideje a totalita, čínská olympiáda, ruská agrese v Gruzii a americký radar v Brdech? Nemusíte být nijak zvlášť paranoidní, abyste našli souvislosti a vzájemnou provázanost.
Třetí nejúspěsnější olympijská země ? Rusko ? podnikla během pekingských slavností sportu vojenský útok na suverénní území jiného účastníka her, Gruzii. Stejně jako kalokagathia ani idea klidu zbraní nedošla širšího přijetí. Co je to tedy za onen jeden svět a jeden sen? Je to sen o čínské světové hegemonii, v níž z komunismu zůstala jen krutost a bezohlednost?
Ale čemu se vlastně divit ? není to zdaleka první olympiáda a jistě ne ani poslední. Každá z pořadatelských zemí olympijských her se snaží vyslat své poselství světu. To Hitlerovo zfilmovala Leni Riefenstahlová. O moskevském se dodnes vyprávějí legendy. Téměř každá olympiáda s sebou nese politický rozměr. Austrálie? A hele, mají tam i něco jinýho než jen klokany. Hry v Tatrách či Praze? Malé rozlohou, ale velké... něčím jiným. Sport úzce souvisel a souvisí s nacionalismem, s touhou natřít to těm velkým aspoň na kajaku nebo oštěpem. Kdyby skutečně sport byl sublimací militantních a agresivních pnutí ve společnosti, budiž. Ale není ? Gruzie, Rusko, Afghánistán, Somálsko...
Kromě spojení sportu a zbytnělého nacionalismu se v posledních desetiletích mediálních výzkumů dostává stále větší pozornosti politickým a ekonomickým vztahům médií a sportu. Teoretikové, například Raymond Boyle a Richard Haynes, popisují tento model jako sportovní trojúhelník, jehož vrcholy tvoří sport, sponzoři a televize, obecněji média. Tato trojice vytváří zájmové společenství, vyznačující se vzájemnou závislostí a ovlivňováním. Tři původně oddělené oblasti lidské činnosti se stále více sbližují a propojují. Je tedy čím dál obtížnější vážně tvrdit, že někomu z profesionálů jde pouze o sport, a čím dál obtížnější prohlašovat, že při sportu nejde o peníze.
Mezi mediálním sportem a mediální realitou obecně a naší každodenní zkušeností se otevírá stále větší propast. Sportovní přenosy nemají mnoho společného se sportem pro radost a zábavu. Sport v olympijském zarámování je jen ideologickým a ekonomickým poselstvím. Co tedy mají právě skončené 29. letní olympijské hry společného se starořeckými slavnostmi? Asi tolik, jako mají společného s vínem brněnské slavnosti vína, na nichž nenajdete téměř žádný stánek s révovými produkty. Jen prázdný název a jinak nic.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
