Byla babička u lékaře. Ten jí předepsal vícero léků a u posledního výslovně poznamenal, že jej musí uživat ráno ústní cestou. Nasledujícího dne se babička nemohla na ulici doptat lidí, kde se nachází ?ústní cesta?. Nakonec jí kdosi řekl: ?Máte ji hned pod očima, ale nerošiřujte její uzkou bránu! Ta podle slov evangelia vede do záhuby (Mt 7,13). Jde o žert ne zrovna jemný, ale otázka úzkých bran se stala aktuální ve smyslu materiálním i morálním.
Co všecko musí stará města vynaložit na to, aby rozšířila ulice, širokost vjezdů do domu se stala nutným požadavkem dnešního provozu. Tento požadavek je i výrazem jisté mentality. Technická společnost věří v princip, že jde líp to, co jde snadněji. Vynálezy jsou vymyšleny k tomu, aby se nějaká práce usnadnila. Proto se kupují stroje, aby se urychlila produkce.
Tento postoj se snadno přenese do celé lidské činnosti. Říká se, že člověk dělá, jak myslí. Ale stává se i obráceně, že se lidské myšlení přizpůsobí způsobu práce, kterou děláme. Princip snadnosti se z techniky přenáší i do duševní šinnosti a dokonce i do sféry Ducha a náboženského postoje k světu. Staří si ještě byli vědomi toho, že jsou odlišné zákony hmoty a duše. Vyjadřovalo se to příslovím: ?Luk se zláme, když se napíná, duch se zlomí, když se mu povolí.? Dnes se to přísloví sotva kde uslyší. Naopak si všichni stěžují na duševní napětí a hledají, kde mohou, duševní uvolnění.
Pokud jde o uvolnění nervů, jde tu pořád ještě o něco, co je spojeno se zákonitostí těla. Ale snadno se uvěří, že i duševní činnost je lepší, když si ji co nejvíc usnadníme. Americké rčení hlásá, že člověk dělá nejlíp to, co mu jde nejsnadněji. Na základě toho principu dělají i psychologické zkoušky pro volbu povolání.
Po první světovú válce byly u nás v modě učebice jazyků s titulem ?Snadno a rychle? německy, anglicky atd. Když dal Komenský svému dílu titul Schola ludus ? škola hrou, nechtěl-li výuku urychlit, měl v úmyslu učení usnadnit, z nemilé dřiny udělat zajímavou hru. Moralisté v tom naopak viděli hlavní blud dnešní doby, proti kterému se stavěl opačný princip vzatý z Kempenského knížky Následování Krista: ?Pokročíš jenom natolik, nakolik se přinutíš, nakolik si uděláš násilí.?
Vím, jak je dnes těžké takto mluvit. Výroky starých asketů se nám zdají nepřirozenými. Je proto potřeba jisté postoje vyjasnit, aby nedošlo k nedorozumění. Na prvním místě musíme konstatovat, že kladou od nejstarších dob duchovní spisovatelé velký důraz na to, že není život podle všech Božích přikázání snadný, že vyžaduje někdy velké napětí. Jeden z egyptských mnichů jej definoval řeckým výrazem kopos, co by se předložilo do češtiny jako ?dřina?. Ve staroslovanských textech to překládali podvig, jakoby se musel stále pozdvihovat šlověk, který padá svou tíhou dolů. Ve společnosti, kde se lidé poddávali slepě otroctví veřejných zvyklostí a názorů, mnich chce vyjít ven, zdůraznit svou svobodu, postavit se i proti všem. Nechce být hříčkou ani světa ani vášní ani pohodlí. Touží po tom, aby stál jako svobodný člověk v rozhovoru se svobodným Bohem.
Užívají také řeckého výrazu askése, které není daleko od moderního slova sport, znamená totiž výcvik. I sportovec dělá svému tělu násilí, pozdvihuje je, nechce, aby jenom padalo svou váhou dolů, ale aby se proti zákonům volného pádu vymrštilo do výšky. Sport to aplikuje na síly tělesné, askése bere stejný princip za základ celého životního postoje. V tomto smyslu chápeme, že existovalo i jisté závodění v askési, radost z toho, že se dokáži víc než ostatní v postech, v dlouhých modlitbách, v opatrování nemocných a pod. A jako noviny píšou o mimořádných výkonech na olympiádě, tak čteme v životopisech svatých o tom, co služebníci Boží dokázali ve ctnostech.
Dají se takové asketické výkony napodobit? Odpověď je podobná, jako když se chlapec ptá, může-li se přihlásit na maratonský běh nebo na výstup na Himaláji: Cvič se nejdříve po normálních cestách do kopce a nepouštěj se do něčeho, co nezvládneš! Jinak spadneš. Radost z objevení vlastní síly se ovšem projevuje navenek i jistou nedbalostí o pohodlí a přílišné usnadňování všeho, nač má člověk sáhnout. To však neznamená, že se neužívá zdravého rozumu a že se člověk nedovede obratně postavit k práci, že ji nedovede chytit za správný konec, že nestuduje podle plánu, který lépe vede k dosažení cíle. Chtít se za každou cenu jenom zapírat a přitom se o nic dobrého nesnažit by znamenalo pouštět motor vlastních schopností naprázdno. Nebylo by ctností postit se pro lásku Boží tak, že už bychom nedokzali udělat to, co je povinností naší služby bližnímu.
Evangelní přirovnání k úzké bráně vedoucí ke spáse a k široké cestě vedoucí do záhuby by se do slovníku moderního člověka nejspíš přeložilo jako výzva k moudré aktivitě, tvořivosti a svobodě. Té máme v dnešní přeorganizované společnosti všichni zapotřebí. Pro některé je to dokonce objev, podobně jako když ten, kdo si nahrává na pásku všecky známé zpěváky, najednou zjistí, že by si nšco pěkného dovedl zazpívat i on sám.
Dlouhá historie národů dosvědčuje tuto podivuhodnou zkušenost. Národy, které zpohodlněly, vymřely. Naopak se zdravé a rostoucí kultury vyznačují aktivismem až neuvěřitelně tvrdým. Křesťanství jej nevynalezlo, naopak usměrnilo. Dává mu cíl, kterým je svoboda člověka v Kristu, a tedy i v práci, společnosti a v harmonii s ostatními hodnotami. Je tedy pravá askése projev křesťanského humanismu v Božím království.
odeslat článek
vytisknout článek
