Mechanický správkář si dal za výklad nápis: ?Spravím všecko, co ve vaší domácnosti nefunguje.? Jeden muž strčil do jeho dílny hlavu s dotazem: ?Mohl byste přijít napravit hlavu mojí tchýni:? Správkař odpověděl duchaplně: ?Lidé jsou nástroje, které se pokazily už v ráji. Do dílny Boží nezasahuji.? Toho názoru ovšem nejsou vychovatelé. Když jsem jednou přinesl z obecné školy pololetní vysvědčení, otec byl toho názoru, že se pohoršené zámky dají napravit řemenem. Fungovalo to. V tak banálních zkušenostech se setkáváme od mládí se základním problémem: Jak napravit zlo, které neustále proniká do našeho života? I v mechanických poruchách začneme brzy rozlišovat mezi škodou napravitelnou a nenapravitelnou. Rozsah jedné nebo druhé situace závisí na tom, je-li někdo optimista nebo pesimista.
Nás křesťany ovšem zajímá tato otázka z mravního hlediska. Jak a nakolik se dá napravit zlo, které považujeme za největší, tj.hřích. V katechismu jsme se sice naučili, že se dá každý hřích odpustit a napravit pokáním. Ale není snadné tyto výrazy správně pochopit a vytušit jejich hloubku. Abychom si usnadnili přístup k věci, začněme postupně rozlišovat různé druhy nápravy. První zlo, se kterým se potkáváme, jmenují teologové zlem fyzickým, na rozdíl od hříchu, zla morálního, za které jsme odpovědni. Fyzické zlo je viditelné a cítíme je, ale může se přihodit úplně nevinně. Sklouzl jsem na schodech a zlomil jsem si nohu. Obyčejná zlomenina už není pro lékaře dnes problém. Po několika týdnech v nemocnici a při trošce opatrnosti při rekonvalescenci je noha taková, jaká byla předtím.
Zlo se tedy napravilo. Úplně? Když se mne ptají, jak jsem se vyhojil, tvrdím, že úplně. Ale něco se přece jenom muselo obětovat. Musel jsem si vytrpět trochu bolesti, ztratil jsem čas v nemocnici, možná tu byly i výlohy. Kdybych si na to stěžoval, řekli by mně: ?Buďte rád, že to dopadlo tak dobře.? Při fyzických zlech, které se napravily, je vždycky jakási nenapravitelná škoda. Tak je tomu v nemoci, při poškození auta, při požáru v bytě. Někdy je ta škoda tak velká, že zasáhne tvrdě a bolestně do našeho života. Známá francouzská novela La parrure (Náhrdelník) vypravuje o ženě úředníka, která si vypůjčila od přítelkyně perlový náhrdelník na slavnostní večer. Ztratila jej. Nezbylo, než potají koupit nový. Dluh vznikl takový, že oba manželé po léta pracovali, aby jej zaplatili. Ta, která chtěla dělat velkou dámu, se stala pradlenou. Po letech potká svou bývalou přítelkyni, od které si náhrdelník vypůjčila. Ta se diví její předčasné zestárlosti a sešlosti. Nehoda s náhrdelníkem vyjde najevo. Ale objeví se daleko víc. Vypůjčený náhrdelník nebyl z pravých perel, byla to laciná imitace. Šlo tedy o omyl, který se dá napravit, peníze vrátit. Ale život v nejlepších letech prošel v bídě a trápení. To pak už nikdo nenapraví.
Podobná nenávratnost ztraceného života je v každém hříchu. Řekněme, že byl někdo po dvacet let zlodějem, opilcem, podvodníkem. Pak nastane změna. Úplně se napraví a začne spořádaný život. A těch dvacet let předtím? Ta oplakává jako ztracená. V této souvislosti se pak ptáme, jaký smysl má mít obrácení na smrtelné posteli. Ten, kdo po celý život trápil své nejbližší, si hodinu před smrtí uvědomí, že dělal zle, lituje toho, odprosí lidi a Boha. Napraví se tím skutečně život?
I mezi světci jsou, zhruba řečeno, dva typy: ti, kteří si zachovali dobrotu, čistotu a ctnost od prvního mládí, a pak druzí, kteří se obrátili od zla v jednom okamžiku osvícení. Můžeme vedle sebe postavit sv. Aloise a sv. Augustina. Jisté je, že sv. Augustin oplakával svá mladá léta jako ztracená a děkuje Bohu, že mohl alespoň v dospělém věku poznat dobro: ?Pozdě jsem si Tě zamiloval, věčná Lásko.? Ale on současně věří v účinnost svých slz, které omývají Boží obraz v duši, který tam byl od počátku a zlem se pošpinil.
Kazatelé si pomáhají při vysvětlení tohoto tajemství příkladem. Mluví o malíři, kterému se na plátno rozlilo kus černě. Mohl by tu část plátna odstřihnout a udělat obraz menší. To by odpovídalo v životě psychologickému obrácení, změně k dobrému. Schopný mistr si však dovede pomoci jinak. Koncipuje obraz jinak, tak aby k němu pařila i ta černá skvrna. Mělo tam být pole lilií, ale udělá tam černý les. Jisté je, že jsou sv. Alois a sv. Augustin dva různé obrazy Boží milosti. První je jako celé pole lilií, na druhém obraze obdivujeme, jak lilie rostou v sousedství černého lesa. V jednom obdivujeme sílu Boží čistoty, ve druhém lépe vysvítá Boží milosrdenství.
Není pochyby o tom, že tato ?zpětná síla? křesťanského pokání přesahuje lidské možnosti. Sv. Augustin, který o tom často přemýšlel, nás ujišťuje, že je to něco daleko víc než stvoření světa, že odpuštění, smytí hříchu je skutečně mistrovské dílo umělce Boha. Dogmatická teologie spojuje sílu křesťanského pokání s tajemstvím vzkříšení. Apoštolé dostali moc odpouštět hříchy až od Zmrtvýchvstalého (srov. Jn 20,23). Kristovo vzkříšení totiž dalo moc jeho kříži, jeho vítězstvím se stala oživující jeho smrt. Tato síla se dodnes projevuje ve křtu vodou, který je obraz smrti a vzkříšení. Potopením pod vodu se zobrazuje smrt, vyjitím z vody návrat do života. Pokání nazývají ?křest slz?, protože i tu se odpouštějí hříchy.
Neujde nám, že slovo pokání zní dnešnímu člověku nesympaticky, protože si neuvědomuje obrovskou sílu, která je v něm skryta. O jednom pověstném zpovědníku se vypravuje, že rád často ujišťoval své okolí těmito slovy: ?Kdyby mně dal Pán Bůh na vybranou buď stvořit nový svět nebo si sednout do zpovědnice a odpouštět lidem hříchy, rozhodně bych volil své místo ve zpovědnici. Je to radost dávat dělníkům poslední hodiny týž plat jako těm, kdo pracovali celý den? (srov. Mt 20,1 násl.). Je to tiché zjevování Boží dobroty, voda měnící vyschlou poušť v zahradu ráje.
odeslat článek
vytisknout článek
