Stěžoval si rektor jednoho římského semináře. Dům byl přeplněn studenty teologie z celého světa. Mimo jiné tím vznikala také potíž s prací v kuchyni, sestry na ni nestačily. Bylo tedy určeno, že studenti po pobědě a po večeři, jedna skupina po druhé, vypomohou s utíráním nádobí, jak vyjde z pračky. Nebyla tu potíž, kromě u jedné skupiny z afrického kontinentu. Nikdo je k tomu nemohl přimět. Rektor to nemohl pochopit, ale potěšili ho vypravováním jedné sestry, původem z Koreje. Když se začala zajímat o obrácení ke křesťanství, zavedli ji, aby se přišla podívat do kostela na mši. Ptali se jí potom, čemu z té liturgie porozuměla. Řekla prostě: ?Pochopila jsem, že tu jde o nějakou hostinu. Ale poprvé jsem viděla, že po ní jeden z mužů umýval nádobí.?
Každé prostředí má předsudky, že se nějaká práce pro někoho hodí anebo nehodí. V kastovních společnostech je to přísně vyhraněné. Neujde nám proto, že se i v prostředí prvních křesťanů, kteří pocházeli z různých společenských vrstev, často vyskytuje téma práce a že se zdůrazňuje morální povinnost pracovat. O jakou práci jde? Nejčastěji se tu myslí práce manuální, ta, která dostala nespravedlivé označení: práce nízká, služebná. Té se totiž antický svět štítil. Vyšší vrstvy společnosti, lidé svobodní, se mohli zabývat četbou, filosofií a vším tím, čemu se začalo říkat ?svobodná umění?. K pracím manuálním měli otroky, sluhy, jejichž práce byla tedy služebná.
Sociolog ovšem prohlásí, že má toto pochybné rozdělení základ v nespravedlivém řádu tehdejší společnosti. Ale ve skutečnosti má i hlubší kořeny psychologické. Jede tu o zásadní problém člověka a jeho činnosti. V docela zjednodušené formě to můžeme vyjádřit takto: stáváme se ponenáhlu tím, co děláme. Jak se stane kdo hudebníkem? Tím, že zpívá a hraje. Sedlákem? Tím, že pracuje na poli. Prací vzniká přerod mentality, myšlení, zájmů. Bývalí spolužáci se po letech setkali. Jak se změnili! Jeden překvapil odměřeným jednáním, které si odnesl z dlouholetí služby jako důstojník. Jiný měl naopak bohémskou nedbalost malíře. Třetí pak byl nezvykle ustaraný, udřený, mluvil o tom, kolik stojí maso a chleba a jak kde ušetří. Vypadal daleko starší než ostatní spolužáci. Pracoval jako topič ve velkém podniku.
Ten příklad ukazuje názorně, že obavy antických myslitelů před tělesnou prací nebyly docela marné. Pohlcuje člověka jako každá činnost. Ale protože jde o práci hmotnou, upoutává jeho zájem k hmotným věcem. Po celodenní dřině s lopatou mysl normálně neřeší filosofické záhady bytí. I slovník, řeč, se přiblíží prostředí, ve kterém se žije. Výrazy zhrubnou, tahy obličeje ztvrdnou, ztrácí se lehkost a roztomilost. Vznešeně se říká: Práce šlechtí. Udřený dělník však nedělá ten dojem ve společnosti, která má zájmy kulturní a literární.
I socialisté státy, které se chtějí ujímat dělníků, vědí, že musí mít umělci, básníci, hudebníci čas a možnost tvořit, že nesmějí své talenty utápět ve starostech o hmotné potřeby. Nelíbí se nám však a nemůžeme přijmout povýšenou nadřazenost těch, kdo provozují ?svobodná umění?, nad těmi, kdo jsou odsouzeni k pracím služebným a nízkým. Právě proti tomuto nadřazování jedněch lidí nad druhé podle druhu práce horlili opravdově první křesťanští spisovatelé. Připomínají, že byl sám Ježíš dělník, že apoštolové pocházeli z dělnické třídy. Ani sv. Pavel, kterému byla svěřena misie mezi národy, se nestyděl za práci rukou a vydělával si sám na živobytí stanařským řemeslem.
Sv. Jan Zlatoústý hřímá zbohatlíkům na císařském dvoře proti rozlišování mezi prací služebnou a svobodnou: ?Sluhy a otroky ti nedal Bůh, ti pocházejí z hříchu, Bůh ti dal dvě ruce...? Končí pak závěrem z listu sv. Pavla: ?Kdo nechce pracovat, ať tedy nejí!? (2Tes 3,10). V životopisech světců, kteří pocházeli ze šlechtického stavu nebo z bohatých rodin, se výslovně podtrhuje okolnost, že rádi dělali nízké práce, ačkoli jimi pak jejich okolí pohrdalo.
Křesťané tedy odmítli považovat duševní práci za zásadně vyšší a dokonalejší. Ale cítili i oni tu zásadní psychologickou potíž, o které jsme se zmínili, že totiž práce člověka přetváří a pohlcuje. Církev tento problém řešila na praktické úrovni svými předpisy o nedělním a svátečním klidu. Smysl těchto církevních nařízení byl ten, která vystihl už sv. Jan Zlatoústý: Manuální, hmotné práci musíme stanovit meze,vyměřit jí čas, aby nepohltila svobodnou činnost duše. Církev své svátky rozmnožovala právě v těžkých dobách, kdy žily pracující třídy v porobě, v nevolnictví, měly tedy zvláštní sociální a psychologickou funkci: dát člověku možnost pozvednout mysl od hmotných zájmů. Kam?
V této poslední otázce je zásadní rozdíl mezi pojetím přirozeným a nábožensky nadpřirozeným. Z humánních lidských důvodů přejeme všem dělníkům dostatek volného času, aby mohli číst, vzdělávat se, věnovat se alespoň částečně kultuře. Křesťanu však jde především o to, aby neudusil činnost Ducha svatého, život v Kristu, zájem o Boha a mravní hodnoty, aby pozdvihl mysl k hodnotám života věčného. Dělník v továrně, profesor literatury nebo básník, jsou si tu opravdu a v plném smyslu rovni. Všichni tři potřebují, aby se jim opakovala výzva: Vzhůru srdce!
V jistém slova smyslu je tu privilegovanější dělník, který pracuje ručně. Cítí potřebu vyššího života naléhavěji a i při práci samé má někdy svobodnější mysl než intelektuál. Kromě toho, jak zase myslí sv. Jan Zlatoústý, dělník který vyrábí, pracuje stále pro druhé. To ho pak více disponuje k hlavní křesťanské ctnosti, k lásce. Právem se tedy říká, že křesťanství objevilo hodnotu materiální práce. Osoba a hodnota člověka se má projevit v každé jeho činnosti tak, aby ho povznášela vzhůru.
odeslat článek
vytisknout článek
