Nový portál Vatikánského rozhlasu

?Jaké jste národnosti??? ?To je těžko říci. Můj otec byl Turek, matka Arménka, narodil jsem se na řecké lodi a zaregistrovali mne jako narozeného až ve Francii; od té doby se toulám světem.? Je to samozřejmě žert, ale užívají ho k tomu, abychom si uvědomili, jak rozsáhlé je míšení národů v dnešním světě. Tím se dostávají do styku a do konfliktů různé kultury a mentality. To ovšem staví před vážné problémy i život v církvi. Jmenuje se katolická, všeobecná, ale ve svých kostelech slouží liturgii podle zvyků kraje.

Nejlépe to bylo vidět v Americe u emigrantů z evropských a jiných zemí. Skupina Poláků si hned postavila svůj vlastní kostel, Italové italský, Češi měli blízko Chicaga své velké benediktinské opatství atd. Není divu, že se místní církev, převážně irského původu, proti tomu neustálému drobení bránila. Biskupové nutili emigranty, aby se co nejdříve zapojili do země, do které přišli, ale ti se nedali. Nebylo to ani snadné. Smál jsem se srdečně, když mně v New Yorku jedna stařenka, původem ze Slovenska, vypravovala, že když sem přišla, rozuměla v kostele jenom dvěma slovům: Tantum ergo. Došlo i ke sporům. Svatý stolec v Římě v době Pia XII. se úředně emigrantů zastal zvláštní encyklikou, který má charakteristický titul: Exul patriae, Exulant z vlasti. Lidé, kteří vyrostli a získali víru ve svém prostředí, nemohou hned na obrátku přeskočit na jiný způsob modliteb, písní, pobožností. Tenkrát byla situace ovšem jiná. Emigranti se drželi ve skupinkách, mívali i své vlastní školy, mohli si postavit i svůj kostel a opatřit si svého kněze.

Je neuvěřitelné, jak dlouho se takové národní skupinky udržely. V Texasu např. byl donedávna biskup Mořkovský, který mluvil plynně česky, i když už jeho matka se narodila v Americe. Vypravoval mi tento žert. V texaských českých vesnicích se mluvilo jenom česky, proro se naši mateřštinu naučili i černí dělníci, kteří tam zapadli na práci. Jeden z nich prý jel autobusem a četl si české noviny Katolík, vydávaný v Chicagu. Zahlédl to jiný černý Američan a oslovil čtenáře: ?Člověče, ty jsi také Čech?? ? ?Ne, já jsem Moravan?. To všecko už dnes patří minulosti. Emigranti jsou roztroušeni, jsou donuceni se překotně asimilovat. Někteří to dělají úspěšně, jiní tím trpí. To se pak odráží nepříznivě v jejich přístupu k církvi a všeobecně k náboženskému životu. Jak je zachytit? ptají se kněží.

Diskutovalo se o tom při setkání kněží a laiků z katolických spolků o nové evangelizaci. Přitom se přihlásil o slovo jeden starší duchovní a prohlásil: ?Mluvíte o emigrantech, kteří zabloudí do vašich farností z ciziny. Ale já vás chci upozornit, že máte v kostele i domácí emigraci, se kterou jsou stejné obtíže, a to je naše mládež. Do kostela je vodí staří, ale ti mladí jsou už docela jiné mentality. Někteří duchovní to necítí, jiní se naopak chtějí přehnaně přizpůsobit mladým a narazí ovšem na ty ze starší generace. Jak najít rozumný střed??

Dotyčný duchovní to pak doložil příkladem ze své vlastní farnosti. Přišel mu vypomáhat nový mladý kněz. Účastnil se předtím pastoračního kursu pro novou evangelizaci. Začal tedy hned od počátku zavádět mnoho změn. To ovšem vyvolalo mnoho protestů. Není divu, vždyť většina pravidelných návštěvníků bohoslužeb jsou starší lidé, přivykli si od mládí k tradičním formám zbožnosti a teď jim je přijde někdo měnit. Spontánní protesty nepomohly. Farní rada vyslala staršího profesora, dobrého a rozumného katolíka, aby mladému knězi domluvil. Ten to udělal rád, protože i jemu se ty překotné změny nezamlouvaly. Varoval tedy duchovního, aby nevyvolával ve farnosti rozepře. Kněz se ovšem hájil těmito důvody: ?Já jsem přece odpovědný i za pokřtěnou mládež, která se kostelu vyhýbá, protože jim dnešní způsoby modlení nevyhovují. Musíme se tedy přizpůsobit jejich mentalitě.? Na to profesor: ?Já jsem byl vždycky přesvědčen, že se má svět přizpůsobit poselství Kristovu v církvi a ne církev světu. I v divadle se laciné varieté snaží zalíbit publiku, ale nedělají to opravdoví umělci.? Dialog však neskončil úspěšně, příliš se nedohodli. Ale přesto je problém přizpůsobení církve světu velmi důležitý a byl vždycky aktuální v misiích. Od doby II.vatikánského sněmu se právem o tom tématu často mluví. Aby se předešlo povrchnosti, neužívá se výrazu ?přizpůsobení světu?, ale ?přizpůsobení poselství evangelia různým kulturám?. Slovo svět tu zní negativně a zahrnuje i zkaženosti a perversitu. Té se ovšem církev přizpůsobit nemůže. Kultura naopak označuje souhrn pozitivních hodnot, které národ nebo skupina lidí vytvořila. Může být původu profánního nebo přenesená z cizích náboženství. Jak jí použít v církvi?

Ruský křesťanský myslitel a básník V. Ivanov o tom dlouho přemýšlel. Sám znal mnoho jazyků a dokázal obdivovat všecko krásné, co se v různých kulturách vyskytlo. Všiml si však také, že kultury stále vznikají a naopak zase zanikají. Stávají se jenom muzejními exempláři, jako např. kultura starých Egypťanů a Babyloňanů. Ale vedle nich je dodnes živá kultura Židů Starého zákona. Důvod? Protože všechno, co tam bylo, se stalo obrazem Krista. Nač bychom se např. učili v katechismu, že David zabil Goliáše, kdyby to nebyl obraz Krista, který přemohl mocnou sílu zla? Kdo dobře rozjímá, najde i v kultuře dnešní, nové, něco, co poslouží jako obraz života v Kristu. Když se ten obraz stane zřetelný, pak se může uvést do kostela, ne však dříve. V našich chrámech musíme cítit, že jenom Duch oživuje. Ten je jakoby atmosféra, ve které se cítí posíleni jak staří tak i mladí, jak domácí tak i cizí, společným dýcháním vzájemného porozumění v Kristu.