Dva noční strážci města dělali v prvním ránu poslední objížďku autem po ulicích teď prázdných. Vidí černou postavu, která se namáhavě vleče kupředu. Zastaví se a zjistí, že je to duchovní: ?Důstojnosti, copak vám je, že se tak těžko pohybujete?? ? ?Je to ischias? ? ?A kampak jdete?? ? ?Tamhle do kostela na ranní mši? ? ?Nemáme to dělat, ale svezeme vás tam.? Zavezli ho a jeli dál. Jeden se pak ptá druhého: ?Ty, co je to ten ischias?? ? ?To se ptáš mne? Já už dávno nechodím na katechismus, stát musí být dnes laický.?
Mohla by tu padnou i další otázka: ?Ty, co je to ten laický stát?? Ale na to se nebudeme ptát nočních hlídačů města. Kdo nám to tedy poví? Táboroví řečníci protiklerikálních stran mají o tom jasný pojem: o náboženství se ve veřejném životě nesmí mluvit. Jsme v demokracii, Každý má svobodu věřit, co chce, ale jenom soukromě. Stát jako takový je ateistický. Ale těm se dá odpovědět: Vyznávat atheismus je také druh náboženství a ten bývá občas velmi fanatický, pamatujeme se na to. Odkud vlastně to slovo pochází? Laický, laicismus, je odvozeno z řeckého laos, to znamená lid. Laický stát má tedy hájit práva lidu. O právech lidu už jsme také slyšeli mnoho řečí, i dnes se usiluje o to, aby se správněji formulovala lidská práva. Ale je i přitom mnoho diskusí. Proto papež Jan Pavel II dal své první encyklice trochu jiný titul. Často slyšíme, že i on tam mluví o lidských právech. Ve skutečnosti však zní titul ?Práva člověka?. Když řekneme ?lidská práva? myslíme na nějaký princip, který musí platit pro všechny. Každý člověk však je také osoba docela zvláštní, neopakovatelná, oceňujeme tu originalitu. V jejím uskutečnění mu společnost musí pomáhat.
Nejsou všichni hudebníci, přesto však stát zřizuje a vydržuje hudební školy, aby pomohl vyvinout se těm, kdo hudbu pěstují a milují. Nečte každý básně, ale na universitě jsou profesoři literatury, aby se kultura slova nezanedbávala. I malé obce zřizují hřiště, aby se tam uplatnili chlapci, kteří sportují. K osobnímu vývoji člověka ovšem patří i náboženství, výchova ve víře. Je tedy právo člověka, aby mu veřejná společnost k tomu dopomáhala.
Je tu ovšem zvláštní potíž. Dokud byly státy jakoby jednolité, docházelo se po této stránce do extrému. Po třicetileté válce převládl na westfálském míru princip: cuius regio eius religio, ten, kdo vládne, určuje také náboženství, které musí poddaní vyznávat, jinak ať se vystěhuje jinam. Trvalo to dlouho, než se ta jednostrannost překonala. Ale vývoj idejí bývá kyvadlový. Z jednoho extrému se přešlo do druhého: vláda státu se nesmí o náboženství vůbec zajímat, svou víru ať si věří každý soukromě. Jak najít správný postoj?
V dnešní pluralistické společnosti stát není povolán k tomu, aby určoval náboženské pravdy a praxe. Znamená to, že se o ně nemá zajímat? Musí se tu prostě zachovat podobně jako v jiných oborech. Není kompetentní stát, aby určoval, kdo hraje dobře na housle nebo na klavír. K tomu jsou profesoři na konservatoři. Ale státní správa musí slyšet jejich úsudky o tom, co se má zařídit, aby hudební škola mohla fungovat a aby tam byli profesoři schopní v tomto oboru. Podobně je tomu i v literatuře. A i když se zařizuje hřiště, poradci tu jsou ti, kdo jsou znalí ve sportu. Je docela pochopitelné, že se tak jedná při zřizování a obsazování teologických fakult na universitě, při vyučování náboženství ve školách a při stavění kostelů.
Ale tu se dnes ptají? Je potřeba, aby se náboženství vůbec vyučovalo a aby se kostely stavěly? Řekli jsme, že stát musí vyjít lidem vstříc a podporovat je, aby mohli uskutečnit to, co je hodnotou pro rozvinutí jejich vlastní osoby. Pro věřící je náboženství jednou ze základních životních hodnot. Musejí tedy mít právo se hlásit o to, co je k tomu ve společnosti nutné, aby veřejná správa nebořila to, co rodina a osobní mravní vývoj pracně staví. Jsou ovšem dnes různá náboženství a různé postoje k jeho praktikování. Nedá se to řešit jednou pro vždy nějakým všeobecným pravidlem. Ke konkrétnímu řešení se dojde jenom rozumným a snášenlivým dialogem. Stát se tu musí cítit jakoby dobrou mámou, která porovnává dětské rozepře tak, aby byly děti pokud možná spokojené a svorné. Vždyť tak jedná i v jejich zájmech ekonomických, dopravních a jiných.
Ale stát tu není jenom rozhodčím v rozepřích. Má také své pozitivní požadavky. Nebyli by mu ke cti kulturně zaostalí poddaní a náboženství bezesporu patří ke světové kultuře. Kdo může pochopit dějiny národů bez jejich náboženské minulosti? I ten, kdo chce osobně být a zůstat ateistou nemůže lidsky jednat s muslimem bez jisté znalosti muslimského náboženství. Je primitiv Evropan, který žije ve stínu katedrál a v muzeích obdivuje malby křesťanských umělců, ale nedokáže říci, co představují a z jakého ducha vyrostly.
Ale nezapomínejme ještě na jeden velmi důležitý motiv. Je dobré a chvályhodné, že se stát na prvním místě zajímá o všeobecně platná lidská práva, která jsou jakoby neutrální, na nich se musí dohodnout ateisté a věřící různých odstínů. Kdo je nechce dodržet, je stíhán policejně a soudně. Položme si však všetečnou otázku: Už se našel stát, kde by se opravdu od všech lidí všelidská práva zachovávala, kde by nebyla kriminalita a zprávy o krádežích a zločinech v televisi a v novinách? Čemu máme přičíst neúspěch? Ti, kdo dávají vinu jenom neschopné nebo zkorumpované státní správě, křivdí mnoha upřímným úředníkům a politikům. Zachování čistě lidských, tzv. nenáboženských zákonů, požaduje mravní výchovu osoby. Tu dává pravý náboženský život. Proto si i tzv. laické státy si nesmějí podtínat kořeny, z kterých vyrůstají, aby v jejich ?lidu? byl člověk člověkem.
odeslat článek
vytisknout článek
