Slýcháme, že rizika globálního finančního sektoru a jejich důsledky nebylo možné předvídat. Pravda to však není. Zato platí, že prognózy těchto rizik vyplývají z určitých morálních předpokladů. Proto byly přehlédnuty a znemožněny. Finanční sektor se snažil vyvolávat dojem, že je obdařen jakousi morální autonomií. A výsledky jsou nyní všem na očích.
Již před třiceti lety se ale vědělo, že je nemožné zajistit udržitelný ekonomický rozvoj, blíží-li se demografický růst nule. Byly kladeny otázky, zda je logické a etické nabízet iluzi rozvoje založeného pouze na růstu spotřeby jednotlivců; zda je logické a etické hradit sociální výdaje (důchody a zdravotnictví) růstem spotřeby a vyvolávat tak zvyšování daní; zda je logické a etické transformovat ty, kteří šetřili, na zadlužené spotřebitele; zda je logické a etické vnutit globalizovanému člověku, aby si šel hledat práci daleko od svého domova.
Potom se mělo za to, že je etické (ačkoli ne právě logické) dovolit všem, aby měli dům, a to i ti, kteří by si to dovolit nemohli. Byly tak vynalezeny tzv. subprime půjčky pro méně bonitní klienty a to s důsledky, které známe. Tento model ? dům pro všechny ? je klasický příklad dobrého cíle uskutečňovaného špatnými prostředky, to znamená pomocí neudržitelné finanční struktury.
Kladly se tedy otázky, zda je etické financovat tento model úsporami občanů a jejich investováním do nesrozumitelných finančních produktů. A nabízela se otázka, zda je logické a etické připustit, aby banky aplikovaly konkurenční modely koncentrované na růst hodnoty akcií a byly tak nuceny vytvářet krajní rizika s minimální průhledností jenom proto, aby dokazovaly růst zisků.
Otázek tedy bylo mnoho. Odpovídalo se na ně však dalšími otázkami, jako například: co s tím má co do činění etika? A jaká etika vůbec? Teď se ovšem vynořila další otázka: kolik bude tento etický deficit stát? Po iluzích o bohatství minulých let bude prvním důsledkem to, že po určitou dobu, dokud nebude uhrazen vyprodukovaný schodek, budou banky méně investovat do ekonomického sektoru, který pak bude méně produkovat a méně platit. Budeme méně spotřebovávat a méně ušetříme. Budeme zkrátka žít chuději. Kromě toho budeme nuceni přijmout určitou formu státního dohledu za pomoci opatření, která budou přijata, tj. větší daně a inflace, menší úrokové sazby - pravděpodobně pod mírou inflace a která budou představovat určitou skrytou daň z převodu majetku.
Je tedy na místě výzva Benedikta XVI. Papež nám především připomíná, že peníze jsou pouhý prostředek a jako takový nás nesmí odvádět od cílů. Je pravda, že neprodukuje-li se bohatství, nelze je distribuovat. Avšak produkuje-li se špatně ? jako tomu bylo v posledních letech ? ničí se dvojí hodnota: bohatství i člověk. Model lichého kapitalismu posledních let uvedl do života ekonomickou utopii, která zapříčinila vážné škody.
Hodnota jedince byla posuzována podle toho, kolik by mohl vydělávat, utrácet a spotřebovávat. Dnes však už nikdo nevěří ani tomu, a panuje nedůvěra. Ve společnosti je důvěra základní ekonomickou hodnotou, ale srozumitelné se to stane, až když se jí přestane dostávat. Důvěra se zakládá na etickém jednání činitelů a produkuje zkvalitnění konkurence, věrohodnosti, motivace a spolupráce; umožňuje stabilitu, zaručuje finanční zhodnocení podnikatelské činnosti a umožňuje rozvoj podněcováním kreativity a efektivity.
Trh dnes vyžaduje především jistotu a respektování pravidel: nekorektnost ve finančním sektoru totiž produkuje nepřijatelné výdaje pro celek společnosti. Pro ozdravění ekonomiky a zrod nové důvěry je tedy třeba nejprve překonat deficit logiky a etiky, který poznamenal uplynulé roky. Jiná řešení budou jenom dočasná.
Komentář je převzatý z vatikánského deníku L´Osservatore Romano 9.11.2008.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
