Připomínat důležitá výročí a státní svátky, třeba jako je ten zítřejší, 17. listopad, Den boje za svobodu a demokracii, je vždycky trochu ošidné. Na jednu stranu cítíme povinnost zmínit důležitost a význam dané chvíle, na stranu druhou - co říct nového a zajímavého? Po letech opakování už vše podstatné o události samotné bylo napsáno. Nezbývá než hledat nové detaily, upozorňovat na nečekané souvislosti a vztahovat minulost k naší současnosti.
O nečekanou aktualizaci připomínky pádu komunismu před devatenácti lety se zasloužily říjnové volby do krajských zastupitelstev. Psalo se o nich jako o ?oranžovém tsunami?, které, zůstaneme-li věrní zvolenému předmětu, s sebou na pobřeží vyneslo prastaré rudé hvězdice. Přesněji hvězdy, srpy a kladiva. Komunisté se v řadě regionů stali důležitými, mnohdy prakticky jedinými koaličními partnery dominujících sociálních demokratů. Přitom Komunistická strana Čech a Moravy v letošních volbách vlastně neuspěla. Například v Jihomoravském kraji získala jen 10 mandátů tedy o čtyři méně než při volbách v roce 2004. Krom toho se potýká s úbytkem a stárnutím členské základny. Jejich zapojení do činnosti a rozhodování krajských samospráv tak s trochou nadsázky můžeme brát jako předsmrtnou křeč, která, doufejme, nebude příliš dlouhá.
Důvodů proč vůbec komunistům věnovat pozornost a psát o nich, najdeme řadu. Mezi nimi i fakt, že je velmi snadné dozvědět se o jejich minulosti, ale s přítomností a budoucností je to horší. V tomto směru zajímavý pohled do nitra komunistické strany nabízí čtyřicáté šesté číslo časopisu Reflex v rozhovoru s nejmladší poslankyní této strany, sedmadvacetiletou Kateřinou Konečnou. Ta uvádí v odpovědi na to, co je komunismus, že ve své podstatě to byla vždy myšlenka humanismu. To by mohlo být snad možné, pomineme-li klíčové pojmy jako ?třídní boj? a ?diktatura proletariátu?; ovšem od dobré teorie se očekává, že bude ověřitelná a naplnitelná v praxi. V případě praktické aplikace komunismu však celé 20. století přinášelo všechno možné, jen ne humanismus. Ba dokonce lze říci, že všude, od sovětské říše až po nejmenší komunistické diktatury v třetích zemích, stál komunismus v příkrém rozporu s ideály humanismu. Skutečně vědecký přístup, na který se komunisté s velkou oblibou odvolávají, by v takové situaci začal přemýšlet, která z hypotéz či které tvrzení dané teorie je špatně, proč to celé nefunguje.
Dvojakost a falešnost komunismu ukazuje i další část rozhovoru s poslankyní Konečnou. Řadě zemí, včetně České republiky, vyčítá zahraniční politiku, která otevřeně kryje věci, jimiž se stát Izrael proviňuje vůči svým sousedům. Říká: ?Jde o dvojí metr na různé státy. A okupace cizího území by neměla být ospravedlněna žádným dvojím metrem. Chápu izraelské hájení suverenity, ale nejsem schopna akceptovat ani jediný neprávem zničený život. A bohužel stát Izrael útočí na civilisty v okolních státech, což není v pořádku.?
Pokud by to poslankyně Konečná myslela skutečně vážně, byla by to skvělá zpráva. Znamenalo by to totiž, že jejími ústy KSČ odsuzuje také jedny z nejvěších nespravedlivých ničitelů lidských životů Sověský svaz a Čínu. Především tam život jedince nemá prakticky žádnou cenu, i oni útočí na civilisty v okolních státech. Pokud je slovo humanismus v těchto zemích vůbec nějakým pojmem, pak jen pojmem prázdným a bezobsažným. Ale nebuďme přehnaně optimističtí. Nic podobného poslankyně Konečná jistě říci nechtěla. Odsoudila by tím totiž i sebe jakožto dědičku slavné KSČ, strany, která neprávem ničila životy nás i našich předků celou druhou polovinu 20. století.
Kdyby to všechno nebylo tak smutné, bylo by to vlastně velmi veselé. Vymírající a upadající komunistická strana začíná připomínat Barbuchu z pohádkových příběhů medvědáře Kuby a medvídka Kubuly - na první pohled děsivé, ve skutečnosti však neškodné medvědí strašidlo. Samotná komunistická sekta, přístav nejrůznějších prapodivných existencí, dnes skutečně nepředstavuje prakticky žádné ohrožení demokracie. Kdyby však mělo dojít ke skutečné renesanci komunismu, toho údajného humanismu, pak bychom se měli právem začít obávat o budoucnost.
Musíme doufat, že i KSČ skončí stejně jako zmíněný Barbucha, z kterého se nakonec stává roztomilý pudlík. I kdyby tedy 17. listopad neměl žádný jiný význam, než že každoročně promění komunisty v pudlíky a připomene jejich minulost, stojí za to, abychom jej s chutí oslavili.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
