Dva vážní dohlížitelé veřejného pořádku prý jeli autem zpátečkou do kopce. Poctivý občan na ně křikne, aby se zastavili a žádá vysvětlení tohoto zpátečnictví. Šofér opravdu zastaví a objasňuje: ?Jedeme tamhle do toho městečka nahoře. Předpokládáme, že tam nebude místo k obrácení, proto už teď raději jedeme zpátečkou.? Občan pokývá hlavou a řekne svému sousedovi: ?Podívejte se, jak jsou prozíraví a právě oni jsou pomlouváni jako málo inteligentní.? Asi za hodinu je vidí sestupovat shora dolů a zase zpátečkou. Znovu se podiví a znovu dostane vysvětlení: ?Naštěstí tam nahoře místo k obrácení bylo.?
Jezdit nebo chodit vždycky pozpátku prý je program všech zpátečníků i v duchovním smyslu a proto proti nim bojují pokrokovci, kteří jdou všude a ve všem stále kupředu. Tyto dva tábory najdeme v každé společnosti, jsou proto i v církvi tzv. konzervativní a progresivní teologové. Kterým z nich dáme za pravdu? Rozvážní lidé radí k rozumnému kompromisu, ke zlaté střední cestě. Ale kdybychom zůstali jenom u této rady, chtěli bychom problém vyřešit jenom profánně. Tajemství Boží jsou antitetická, spojují v jedno protiklady. Církev je tradicionální i pokroková současně, jedno nevylučuje druhé, obojí se harmonicky doplňuje.
Když mluvíme o tradici, zdůrazňujeme tím historickou souvislost a jednotu naší víry. Pravda nemůže být jiná dnes a jiná zítra. Naše myšlenky se zařazují do myšlení ostatních lidí, i naše sklony jsou ponejvíce dědičné. Člověk bez tradice by byl bez národa a bez církve, byl by jako rolník bezzemec. Filosofie není dílem člověka, ale lidstva. Historická skutečnost však není mrtvá, je to živý organismus, a ten se neustále vyvíjí, podobně jako lidské tělo. Zdravý růst spojuje minulost, přítomnost i budoucnost.
Platí-li to o každé pravdě, tím víc to musíme aplikovat na učení křesťanské, kde se pravda ztotožňuje s osobou Krista, který sám sebe definoval jako ?cestu, pravdu a život? (Jn 14,6). Každé opravdové poznání vede k plnosti Krista. Pochopit správně tento vývoj tedy znamená: chtít být správně pokrokovým. Takovým chtěl být např. Teilhard de Chardin. Jako jezuita sliboval žít v tradici sv.Ignáce z Loyoly. Dělával každý rok svá duchovní cvičení podle ignaciánských Exercicií. Přesto však myslel, že je potřeba i je prožívat podle ducha dnešní doby. Duch 16. století se mu jevil jako tuze statický, ideje se pronášely jakoby fixní. Musíme je přenést do dnešní doby evoluční, do ducha kosmogenese. Ignaciánský program ?smýšlet s církví? si pro sebe Teilhard formuloval takto: umět předvídat spolu s církví a se světem v pohybu?. Církev totiž nejenom ?vidí?, ale i ?předvídá,? kam vývoj světa jde. Ale svým způsobem to ukazuje i svět sám. Už r. 1916 vyšel Teilhardův spis Kristus ve hmotě, inspirovaný touto myšlenkou. Byl totiž také dobrým přírodovědcem, ale dokázal i tuto vědu chápat duchovně.
Podvědomě se tu Teilhard vrací k teologií Otců církve, kteří neoddělovali pozorování přírody od teologie. Origenovi, sv. Bazilovi a jiným byl svět slovem Božím v konkrétní formě. Kdo je duchovní, rozumí tomu slovu. Bůh to slovo vyřkl na počátku, ale je stále činné, píše Bazil. Teilhard by k tomu dodal: Bůh na počátku začal mluvit a stále mluví skutečností Kristovou. Píše ve svém Deníku 1. června 1951 na svátek Božského Srdce: ?Božské Srdce ve všem až do konce!... Všecka snaha mého vlastního života se dá shrnout v tomto programu: objevit a přivést k plnosti Nejsvětější Srdce.? 25. října téhož roku píše: ?Vydávám dvojí svědectví: svět má srdce a to srdce je Ježíšovo.? Podobných textů je mnoho.
Poslední léta života autor zasvěcoval myšlence, kterou nazýval ?energetismus lásky? a shrnul své úvahy r. 1950 v knize Srdce hmoty: ?Od dávna nás věda hleděla navyknout k myšlence, že existuje vývoj ?směrem dolů?, že se všecka energie rozplyne v teplotu... Ve skutečnosti však se stává úplný symetrický a doplňující opak, k němuž směřuje integrální energie světa. Vše je hnáno k p???ólu kosmického sjednocení; v každé vášni a dokonce i v každém vidění se projevuje sklon k tomu, aby se přetvořilo v lásku. Na počátku to nepozorujeme, ale pak vidíme, že všecko naše zalíbení a každá přitažlivost, každá duchovní činnost směřuje k lásce a ta se stává postupně podstatou vší zkušenosti. Nakonec zůstává jenon jediná nejvyšší forma všeho: Sola Caritas...?
O čtyři léta později se zase vrací k meditacím, které rozvádějí myšlenku, že se celý svět harmonisuje a zosobňuje ve svém dynamickém vývoji?. Po smrti našli na jeho pracovním stolku prostý obrázek Božského Srdce, na jehož zadní straně napsal vlastní rukou ?své litanie?. Je v nich např. tato invokace: ?Srdce Ježíšovo, srdce hmoty, srdce vývoje, touho světa, krbe, póle, toku kosmogenese! Srdce, které jsi srdcem světa, ohništěm poslední kosmické energie, Srdce Boha, spoj nás s Tebou!
Které myslitele tedy nazveme falešnými tradicionalisty nebo zase falešnými pokrokovci? Ti první by chtěli vývoj v chápání pravdy zastavit, zůstat při mrtvé bezduché liteře Písma. Falešní pokrokoví chtějí pospíšit dopředu, ale do tmy, bez světla Krista a církve. Ti první cestu zatarasují sobě i jiným, ti druzí z ní vypadnou do příkopy. Praví křesťané jsou radostní poutníci k absolutnu. Tak definoval Šalda básníky a všechny umělce. Jsou originální a přitom se v nich ztělesňuje i duch národa a společnosti, ve které žijí. Církev je společnost všelidská, měnivá, ale soudržná absolutnem Božím.
odeslat článek
vytisknout článek
